„Co to děláš?“ Jolene skočila mezi Juliana a svého otce, ale Julian už byl hotov.

Co se Williama týče, náhle pocítil, že se mu lépe dýchá, zatímco se mu do tváře postupně vracela barva.

„Dočasně jsem vaše zranění stabilizoval. Vzhledem k tomu, jak je staré, budete k úplnému zotavení potřebovat dlouhodobou léčbu,“ vysvětlil Julian.

„Děkuji, že jste mě zachránil. Opravdu vám nemohu dostatečně poděkovat.“ William uchopil Juliana za ruku a neustále vyjadřoval svůj vděk.

Jolene mezitím ohromeně sledovala, jak se do otcových tváří vrací zdravý jas a jak se jeho stav zlepšuje.

„Zachránil jsem vás, protože vím o vaší filantropické činnosti. Vzhledem k tomu, že jste nechal postavit více než deset škol, cítím povinnost pro vás něco udělat.“

Julian zachránil Williama, protože věděl o jeho dobrém srdci. Kdyby to byl cizinec, přirozeně by se tím neobtěžoval, zvláště poté, co k němu byla Jolene hrubá a málem ho zabila. Julian koneckonců nebyl žádný světec, který by obcházel lidi a všechny uzdravoval.

William byl Julianovými slovy viditelně v rozpacích. „To, co jsem udělal, nestojí ani za řeč. Mladý muži, když už jste mě zachránil, prostě mi řekněte, cokoli si přejete. Teď, když už je skoro poledne, co kdybych vás pozval na oběd do The Grand Sterling?“

„To je v pořádku. Ještě si musím něco zařídit.“

Julian potřásl hlavou a pozvání odmítl, protože chtěl konfrontovat Sašu a vyjasnit si situaci.

Julianovo odmítnutí Williama překvapilo. Jakožto nejbohatší muž v Harringtonu měl mnoho zájemců, kteří ho chtěli pozvat na oběd. Nicméně čest stolovat s ním měli pouze ti, kteří se pohybovali v nejvyšších mocenských kruzích.

Proto nečekal, že by Julian jeho pozvání odmítl.

„Mladý muži, v každém případě trvám na tom, že vás pohostím, abych vyjádřil svůj vděk.“

William se odmítal pustit Julianovy paže.

Julianovi neuniklo, že Williamovým záměrem za tímto pozváním bylo zjistit podrobnosti o následné léčbě. Navzdory tomu ho Williamova upřímnost dojala. Nakonec tedy souhlasně přikývl. „Dobrá tedy, nejdřív si vyřídím své záležitosti a uvidíme se v hotelu, až budu hotov?“

William v reakci na to uvolnil sevření. „Platí, domluveno. Jen mi zavolejte, až dorazíte, mladý muži!“

Poté, co se s Williamem rozloučil, spěchal Julian k sídlu Rossiových.

„Kde je Saša? Chci ji vidět!“ vykřikl Julian na ženu středního věku před starým panským sídlem.

Byla to Sašina matka, Mina Rossiová. V minulosti by se Julian nikdy neodvážil mluvit s ní takovým tónem. Poté, co však slyšel, co říkala jeho matka, byl Julian tak rozzuřený, že bylo s podivem, že ji hned na začátku neudeřil.

Mina, oděná v honosných šatech a s rukama zkříženýma na prsou, nasadila povýšený výraz. Pohrdavě na Juliana pohlédla a vyštěkla: „Vypadni! Moje dcera se dnes vdává. Bývalý trestanec jako ty tu není vítán.“

„Vdává se?“

Julian svraštil obočí, když si uvědomil, že Salvatore Greco mluvil pravdu.

„Kde je Saša? Za koho se vdává? Řekněte jí, ať jde ven a vysvětlí mi to.“

Se zamračeným výrazem se Julian vřítil do sídla.

„Hej, ses zbláznil? Jak sem můžeš jen tak vtrhnout!“

Mina se zoufale snažila Juliana zadržet.

Bohužel to byla marná snaha vzhledem k tomu, jakou měl Julian sílu. Místo toho byla vlečena přes dvůr.

Když uviděla Juliana vtrhnout dovnitř, vyšla ven žena ve svatebních šatech s ponurým výrazem ve tváři.

V okamžiku, kdy ji spatřil, se Julian zastavil.

„Sašo, co se to děje? Vysvětli mi to!“ dožadoval se Julian a v očích mu plál hněv.

„Juliane, měl bys odejít a už za mnou nechodit. Rozhodla jsem se vzít si Luccu,“ prohlásila Saša s lhostejným výrazem.

Julian přivřel oči a zaťal pěsti. I když o tom už věděl, bylo stále nesnesitelné slyšet to od Saši nahlas.

Šel jsem do vězení kvůli Luccovi a teď si ho moje vlastní přítelkyně bere? Dělá si ze mě posměch!

Julian se náhle trpce zasmál, když si uvědomil, jak je ubohý.

„Tohle je to, co opravdu chceš?“

Při pohledu na Sašu cítil Julian, jak jeho vztek začíná ustupovat a prsty se mu postupně uvolňují.

„Ano!“ přikývla Saša. „Chci být bohatá, a to je něco, co mi ty nikdy nebudeš schopen poskytnout. Navíc jako bývalý trestanec se možná nebudeš schopen postarat ani sám o sebe, natož o mě. Pro staré časy, tady máš pár stovek. Vezmi si je, ať nemusíš spát na ulici!“

Jakmile to Saša dořekla, popadla svazek stokorun a hodila mu je do tváře.

V tu chvíli pro něj Saša zemřela. Věděl, že osoba před ním už není jeho přítelkyní.

„Budeš toho litovat!“ zařval Julian a odešel, aniž by si vzal Sašiny peníze.

„Pche, litovala bych jen tehdy, kdybych si vzala švorcovýho parchanta, jako jsi ty!“ zasyčela za ním Saša.