Když Julian dorazil ke vchodu, kolona ženicha zablokovala výjezd.

Z nádherně vyzdobeného vozu vystoupil mladý muž v obleku a kožených botách, v ruce držel kytici květin. Ten muž byl Lucca.

V okamžiku, kdy spatřil Juliana, na chvíli strnul. Jakmile se vzpamatoval, hlasitě se rozesmál.

„Zapomněl jsem, že tě dneska pouštějí z vězení. Jaká úžasná náhoda. Nechtěl bys jít na mou svatbu se Sashou?“

Lucca vrhl na Juliana posměšný pohled, v němž se mísila škodolibost.

Julian mu věnoval jen ledový pohled. Poté ustoupil stranou, aby mohl odejít, protože nechtěl ztrácet čas rozhovorem s někým takovým.

„Neodcházej!“ Lucca mu nečekaně zastoupil cestu. „Je to proto, že si nemůžeš dovolit koupit dar? Neboj se, nemusíš nám nic dávat. Místo toho můžeš dojíst zbytky z banketu. Svatební hostinu budeme mít v Grand Sterlingu. Jestli nepřijdeš, obávám se, že už nikdy nebudeš mít příležitost se tam najíst.“

Lucca se na Juliana opovržlivě usmál a dokonce ho poplácal po tváři.

Ten mu ji však rázně odsekl.

„Idiote, co je tak skvělého na tom ženit se s použitým zbožím? Jenom dojídáš moje zbytky,“ ušklíbl se Julian.

Ve skutečnosti se Julian Sashy nikdy ani nedotkl. Dokonce ji ani nevzal za ruku. Řekl to jen proto, aby Luccu vyprovokoval a pomstil se Sashe.

Hned nato se Lucca podíval směrem k Sashe.

Tvrdila mu, že se s Julianem nikdy ani nedržela za ruku, ale teď už si tím nebyl tak jistý.

Sasha znervózněla, když si všimla výrazu v Luccově tváři. Otočila se k Julianovi a zahřměla: „Juliane, co to plácáš za lži? Jak se opovažuješ mě nazývat zbytkem? Nikdy bych někomu, jako jsi ty, nedovolila, aby mě vzal za ruku!“

I Mina začala panikařit. „Juliane, přestaň s tím svým kyselým chováním,“ vyštěkla. „Moje dcera by se od někoho, jako jsi ty, nikdy nenechala ani dotknout!“

Pak se otočila k Luccovi a vysvětlovala: „Lucco, neposlouchej ho. Je jasné, že to říká jen proto, aby tě naštval.“ Vzhledem k tomu, jak těžké pro ni bylo najít bohatého zetě, nehodlala dopustit, aby Julianova slova její plán zhatila.

„Paní Rossiová, nebojte se. Nebudu mu věřit.“

Lucca zjevně nebyl hlupák, kterého by bylo snadné oklamat.

„Je na tobě, jestli tomu chceš věřit, nebo ne.“

Julian si Luccy nevšímal, obešel ho a zamířil pryč.

„Počkej!“ vykřikl Lucca. „Radši drž jazyk za zuby. Jestli zjistím, že o mé ženě šíříš pomluvy, postarám se o to, abys toho litoval!“

Lucca se obával, že by Julian mohl pošpinit pověst rodiny Morello.

„Haha, pusa je moje a můžu si říkat, co chci. Co s tím hodláš dělat?“

Julian se na Luccu chladně zahleděl a dodal: „Ve skutečnosti jsi to ty, kdo by si měl dávat pozor. Jinak v den, kdy přijdeš o život, ani nebudeš vědět, co tě zasáhlo.“

Když se jeho oči střetly s Julianovým pronikavým pohledem, Lucca si náhle něco uvědomil a po zádech mu přeběhl mráz.

Vzápětí si uvědomil, že byl ponížen, vykulil oči a pohrozil: „Klidně to zkus, jestli se nebojíš smrti. Až ten čas nastane, budeš mě místo toho prosit na kolenou!“

Lucca byl plný vzteku. Kdyby se právě neženil, dal by Julianovi lekci.

„To nebudeme vědět, dokud se to nestane. Počkejme a uvidíme.“

Julian věnoval Luccovi opovržlivý pohled.

„Lucco, už je čas. Ignorujme toho švorcového parchanta.“

Mina na Juliana pohlédla povýšeně.

S květinami v ruce se Lucca a jeho doprovod vydali k domu.

Julian sledoval Luccovu odcházející siluetu a luskem prstu vyslal do jeho těla paprsek světla.

Lucca se na prchavý okamžik viditelně otřásl. Nepřikládal tomu však velký význam a pokračoval v chůzi.

„Uvidíme, jestli přede mnou budeš klečet a prosit.“

S ušklebkem na tváři se Julian otočil a odešel směrem ke Grand Sterlingu.

Mezitím u vchodu do Grand Sterlingu čekal William na Juliana osobně, což u všech přítomných vyvolalo spekulace o tom, co se děje.

„Není to pan Sterling? Je překvapivé vidět ho čekat na někoho u vchodu. Říkám si, co je to za důležitou osobu, že na ni musí pan Sterling čekat.“

„Slyšel jsem, že se žení nejstarší syn rodiny Morello a svatba se koná tady. Že by čekal na ně?“

„Možná. Koneckonců, rodina Morello je také významná. Takže by jim měl projevit trochu úcty.“

Zatímco dav postupně proudil do Grand Sterlingu, William nervózně přecházel u vchodu sem a tam a každou chvíli kontroloval hodinky.

„Tati, myslím, že ten chlap nás jenom balamutil. Všechny ty řeči o tvé zraněné levé plíci a ohrožení života jsou jen nesmysly. Máš jenom zánět plic z té chřipky, tak na něj přestaň čekat a dovol mi, abych tě vzala do nemocnice,“ přemlouvala Jolene Williama.

William dorazil před půl hodinou, ale Juliana neviděl. Pokud jde o Jolene, měla pocit, že Julian jen mluví do větru, protože William se nikdy předtím o zranění levé plíce nezmínil. Navíc se taková situace stala poprvé.

„Jolene, jsou věci, o kterých nevíš. Doktoři v nemocnici nemají jak to zranění na mé levé plíci vidět. Tenhle můj skrytý neduh se se mnou táhne už víc než dvacet let. Jediný důvod, proč jsem to nikomu neřekl, byl, že jsem nechtěl, abys měla starosti.“

William si pochmurně povzdechl.

Jolene, ohromená tímto odhalením, nervózně stiskla otcovu ruku. „Tati, c-co se děje? Prosím, neděs mě... Prosím... Už jsem volala doktoru Westcottovi, dorazí každou chvíli.“

Jolene se zmocnila panika. Od té doby, co si pamatovala, svou matku nikdy neviděla. Celou tu dobu ji William vychovával sám a byli pro sebe vším. Kdyby se tedy Williamovi něco stalo, nevěděla, jak by mohla dál žít sama.

„To je dlouhý příběh. Řeknu ti to, až budeme mít čas.“

Jakmile to dořekl, William znovu zkontroloval hodinky a pak se zahleděl do dálky.