„Co to meleš za nesmysly? Tebe tu není potřeba. Vypadni!“ vyštěkla Jolene, protože se obávala, že by Julian mohl narušit léčbu.

„Dobrá. Ty jsi ta, kdo mě požádal, abych odešel. Budu čekat na chodbě. Za méně než pět minut budeš venku a budeš mě prosit, abych se vrátil dovnitř.“

Jakmile Julian domluvil, otevřel dveře a vyšel ven.

Poté, co odešel, se o něj nikdo nestaral. Jonathan mezitím opatrně pokračoval ve Williamově akupunktuře. Brzy byl celý promočený potem.

Po zapíchnutí poslední jehly William postupně nabyl vědomí a otevřel oči.

„Tati! Můj táta je vzhůru, doktore Westcotte. On je vzhůru. To je úžasné!“ vykřikla Jolene zajíkavě a do očí se jí draly slzy.

Ještě před chvílí se obávala, že se to už nikdy nestane.

Když Jonathan viděl, že je William vzhůru, i on si úlevou vydechl. Koneckonců, do zákroku šel s pramalou sebedůvěrou.

Bohužel ve chvíli, kdy si Jolene a Jonathan oddechli, se William začal prudce třást. Vypadalo to, že trpí nesnesitelnými bolestmi, a obličej mu začal fialovět.

„Tati! Tati!“ křičela Jolene a v panice se otočila k Jonathanovi. „Doktore Westcotte, proč se to děje?“

V tu chvíli byl i Jonathan tak zoufalý, že prostě zůstal stát jako opařený. „Já... já taky nevím, proč se to děje. Jak se to mohlo takhle zvrtnout?“

„Koho se to ptáte? Vy jste tady doktor!“ zařvala Jolene na lékaře v naprostém zoufalství.

Zároveň s tím Williamův třas začal slábnout, až se nakonec přestal hýbat úplně. Dokonce i jeho dech ustal.

Jonathan při pohledu na Williamův stav cítil, jak se jeho panika stupňuje. Pokud by se Williamovi něco stalo, musel by nést následky.

„Tati, neděs mě... Neděs mě...“

Jolene začala plakat.

„Slečno Sterlingová, odvezme pana Sterlinga do nemocnice. Už nevím, co dál!“ navrhl úzkostlivě Jonathan.

Chtěl tam Williama poslat, aby se zbavil zodpovědnosti. Pokud by William zemřel v nemocnici, nebyla by to jeho vina.

„Máte mě za blázna? Vzhledem k otcovu stavu neexistuje způsob, jak by se mohl do nemocnice dostat! Raději ho zachraňte! Jinak si nemyslete, že z toho vyváznete bez úhony!“ vybuchla Jolene, která ztratila veškerou soudnost.

Sterlingovi byli nejbohatší rodinou v Harringtonu. Ke zničení řadového lékaře by jim stačilo pouhé lusknutí prstů.

Jonathan byl její hrozbou k smrti vyděšený. Přesto byl naprosto bez nápadů. Náhle si vzpomněl na Juliana a rychle navrhl: „Slečno Sterlingová, ten mladík, co šel právě ven. Možná by mohl mít řešení. Myslím, že o tom pravděpodobně něco ví.“

Jonathanova slova připomněla Jolene Juliana. Přesto jí neuniklo, že se na něj Jonathan předtím díval spatra, ale teď ho chválil. Bylo zřejmé, že Jonathan plánuje nechat Juliana, aby nesl vinu.

Jakmile by Julian zasáhl do Williamovy léčby, i kdyby byl mrtvý, Jonathan by se mohl zbavit jakékoli zodpovědnosti.

Po chvilkovém zaváhání Jolene pustila Williama, který se zhroutil do křesla, a vyběhla z místnosti.

V tu chvíli Julian seděl na chodbě a očekával, že za ním Jolene přijde.

Když žena uviděla, že tam Julian stále je, přispěchala k němu. Právě když chtěla promluvit, náhle si uvědomila, že neví, jak ho oslovit.

„P-prosím, zachraňte mého otce, prosím vás,“ prosila Jolene s rozpačitým výrazem.

Když k ní Julian pomalu zvedl hlavu, Jolene odvrátila pohled, protože se mu neodvážila podívat do očí. Není to tak dávno, co mu nadávala, ale teď ho nakonec musela prosit.

„Věříte, že dokážu zachránit vašeho otce a že nejsem podvodník?“ zeptal se Julian.

Jolene mlčela, protože nevěděla, co odpovědět. Ještě mu plně nedůvěřovala, ale neměla jinou možnost.

Při pohledu na její reakci se Julian jen pousmál. Rozhodl se, že jí to nebude ztěžovat, vstal a vrátil se do pokoje.

Když Jolene následovala Juliana zpět dovnitř, uviděla Jonathana, jak přchází sem a tam a čelo má orosené potem.

V momentě, kdy Jonathan uviděl Juliana, měl pocit, jako by spatřil svého spasitele. Bez ohledu na to, zda Julian dokáže Williama oživit, mohl by na Juliana svalit vinu, jakmile se toho ujme.

Jonathan se ponížil a prosil: „Omlouvám se za to, co se stalo předtím, mladý muži. Prosím, zachraňte pana Sterlinga!“

Vzhledem k tomu, že mohl potenciálně přijít o všechno, Jonathan cítil, že trocha zdvořilosti mu vůbec neuškodí.

Julian střelil pohledem po Williamovi a povzdechl si. „Vypadá to, že do toho budu muset dát všechno.“

Otočil se k Jonathanovi a zeptal se: „Máte ještě nějaké stříbrné jehly?“

„Ano, v lékařské brašně.“

Jonathan rychle podal Julianovi pouzdro se stříbrnými jehlami.

„To nestačí!“ Julian zavrtěl hlavou.

„Nestačí?“ Jonathan byl ohromen. „V tom pouzdře je třicet jehel. Jak to může nestačit?“

V akupunktuře byl kdokoli, kdo dokázal zavést více než deset jehel, považován za působivého. Dokonce i prezident harringtonského lékařského cechu Giovanni Jacobi, který byl známý také jako zázračný lékař, dokázal zavést jen kolem dvaceti jehel. Třicet jehel tedy bylo víc než dost.

„Prostě nestačí. Potřebuji víc!“ odpověděl Julian.

„O kolik víc?“ zeptal se opatrně Jonathan.

„Jednaosmdesát!“

Jonathan byl odpovědí zcela konsternován.

Náhle se mu v očích zračila hrůza. Nicméně místo aby cokoli řekl, podal mu všechny své stříbrné jehly.

Poté, co je Julian převzal, položil Williamovo tělo naplocho na zem. Obouručně a hbitě začal vpichovat jehly do Williamova těla.

V tu chvíli se Julianovi na čele začal objevovat studený pot. Vypadalo to, jako by vynakládal tolik energie, až měl šaty úplně propocené.

Když byla do Williama zapíchnuta poslední jehla, Julian si zhluboka povzdechl. Jako by byl naprosto vyčerpaný, klesl na zem do sedu.

Po celou dobu ho Jolene nervózně sledovala. O akupunktuře toho moc nevěděla a měla nutkání se zeptat. Bála se však, že by Juliana vyrušila.

Pokud jde o Jonathana, ten už od začátku zíral v němém úžasu. Ústa měl otevřená tak dokořán, že by se mu do nich vešlo vejce.

O chvíli později se Jonathanův šok změnil v nadšení. S hlasitým žuchnutím padl před Julianem na kolena.

Jeho náhlý pohyb vylekal Juliana i Jolene.