„Pane Valenti, stačí říct, co potřebujete. Pokud to bude v mých silách, neodmítnu vás,“ prohlásil William pohotově.

V tu chvíli se Jolene zeptala: „Pane Valenti, k čemu potřebujete ten kaligrafický štětec a rumělkový růženec?“

Obě tyto věci totiž nevypadaly, že by byly k léčbě zapotřebí, a navíc byly běžně k dostání.

„Jolene, pan Valenti měl své důvody, proč je vypsal. Neměla bys ho zpochybňovat!“ pokáral ji William přísným pohledem.

„To je v pořádku,“ usmál se Julian. „Používají se i k léčbě. Nejsou to však jen tak ledajaký štětec a růženec. Aby fungovaly, musí být prostoupeny duchovní energií.“

„Prostoupeny duchovní energií?“

Jolene i William byli konsternovaní; neměli nejmenší tušení, co tím Julian myslí.

Když viděl, jak jsou zmatení, Julian vysvětlil: „Všechno na tomto světě se rodí a umírá a vše v sobě nese duchovní podstatu. Dokonce i předměty, které lidé považují za neživé, ji mohou mít. Může se však vytvořit jen za velmi přísných podmínek. Vezměme si jako příklad tuhle židli, na které sedím. Kdybych na ní seděl a desítky let meditoval, postupně by se také naplnila duchovní energií.“

V obavě, že by to ani jeden z nich nepochopil, vysvětlil tento koncept laicky.

„Aha, už chápu!“ zvolala náhle Jolene. „Pane Valenti, chcete říct, že je to stejné jako v televizi? Že když u stromu, kde sídlí nesmrtelní, uplyne nějaký čas, získá ten strom duši a může se dokonce proměnit v lidskou podobu!“

„Jolene, přestaň mluvit nesmysly!“ William zůstal nad Joleniným popisem bez řeči. Z jeho pohledu nesmrtelní neexistovali, a už vůbec ne v moderním světě.

„Slečno Sterlingová, uhodila jste hřebíček na hlavičku,“ odpověděl Julian s úsměvem.

Dříve Julian takovým věcem také nevěřil. Po třech letech strávených se Silviem Vesperem si však konečně uvědomil, že existuje stále mnoho věcí, kterým nerozumí. Ve skutečnosti byla tajemství, která mu Silvio Vesper předal, Technikou soustředění. Pokud v nich bude pokračovat v tréninku, mohl by se skutečně stát nesmrtelným.

William se rozpačitě usmál; nečekal, že to Jolene trefí. Kdyby s ním o duchovnu a nesmrtelných mluvil kdokoli jiný, vysmál by se mu. Protože to však nadhodil Julian, Williamova skepse okamžitě zakolísala. Zatímco Julian a William pokračovali v hovoru, nevěnovali Jonathanovi, který stále klečel na zemi, ani pohled. Ačkoli Jonathan nebyl vyloženě zlý, nebyl schopen nést skutečnou zodpovědnost. Proto Julian neměl v úmyslu přijmout ho za svého žáka. Navíc by nikoho nepřijal jen tak bez svolení Silvia Vespera.

Po více než deseti minutách rozhovoru se Julian konečně dozvěděl, jak se William zranil. Když byl mladý, zasáhl Williama úderem dlaně obchodní konkurent. Protože neutrpěl žádné vnější zranění a výsledky vyšetření byly v pořádku, nevěnoval tomu velkou pozornost.

Časem se William začal cítit slabší, a to až do té míry, že měl potíže s dýcháním. V důsledku toho se po celou tu dobu udržoval v chodu konzumací velkého množství doplňků stravy. Nechtěl působit rodině starosti, a tak před nimi pravdu tajil. To byl také důvod, proč Jolene o otcově skrytém neduhu nevěděla.

Poté, co si ten příběh vyslechl, Julian si okamžitě uvědomil, že útočníkem byl bojový umělec, kterému se podařilo kultivovat vnitřní energii. Podle všeho chtěl Williama zabít. Williamovo obrovské bohatství mu naštěstí umožnilo dovolit si silné doplňky stravy, které ho po celou tu dobu držely naživu. Kdyby William nepotkal Juliana, přišel by o život.

„Pane Valenti, přijměte mě prosím za svého žáka!“ vykřikl Jonathan znovu ze země. Tou dobou už měl obě nohy tak ztuhlé, že se bolestí šklebil.

Julian na Jonathana pohlédl. „Měl byste vstát. Za svého žáka nikoho nepřijmu, ale klidně se mě ptejte na jakékoli otázky a já vás podle toho povedu.“

Julian byl nakonec Jonathanovou upřímností pohnut, když ho viděl tak dlouho se klanět. Proto souhlasil s vedením, i když odmítl přijímat žáky. Jonathan byl Julianovou odpovědí přirozeně potěšen a hluboce mu děkoval: „Děkuji vám, pane Valenti! Děkuji vám!“

Jakmile Jonathan začal vstávat, nohy ho bolely tak moc, že s tím zápasil. Julian si všiml Jonathanova stavu a jemně mu poklepal na nohu, čímž bolestivé brnění zmizelo. Doktor byl přirozeně užaslý.

„Pane Sterlingu, moji rodiče jsou stále doma, musím se k nim vrátit. Jakmile ty byliny nasbíráte, můžete mi zavolat,“ informoval ho Julian a pomalu vstal. Vzhledem k tomu, že jeho matka byla doma sama, měl o ni Julian starost.

„Pane Valenti, vadilo by vám říct mi, kde bydlíte?“ zeptal se William.

„Bydlím na Šťastné třídě. Proč?“ zeptal se Julian zvědavě.

„Ale nic. Jen mám dům, který je momentálně prázdný a který vám chci věnovat jako dar. Je tam nádherné prostředí pro zotavení a doufám, že vám k něčemu bude.“

Když domluvil, vytáhl William z kapsy klíč.

„Děkuji vám, pane Sterlingu!“

Původně chtěl Julian odmítnout, protože ho při prvním ošetření Williama nemotivoval peněžní zisk. Když však pomyslel na zchátralý dům, v němž bydleli jeho rodiče, rozhodl se dar přijmout. Navíc potřeboval čas, aby si vydělal dost peněz na nový dům. Julian však zůstal ohromen, když po převzetí klíče zjistil, že se sídlo nachází v Azurovém pohoří.