Azure Ridge byla nejlepší čtvrť v celém Harringtonu, vybudovaná na jediné hoře ve městě. Z toho důvodu tam byly nejen ohromující výhledy, ale i vzduch byl mimořádně svěží.

Ti, kteří tam mohli žít, byli buď bohatí, nebo vlivní lidé z horních vrstev společnosti. Obyčejní lidé si tam nemohli dovolit zaplatit ani poplatek za správu nemovitosti, natož v té čtvrti bydlet.

„Pane Sterlingu, tohle... tohle sídlo je příliš drahé. To nemohu přijmout!“

Julian spěšně vrátil klíč Williamovi.

„Samozřejmě že můžete, pane Valenti! Nebo snad můj život nestojí za jedno sídlo?“ poznamenal William s úsměvem.

Protože to řekl takto, Julianovi nezbylo než souhlasit. William poté vytáhl bankovní kartu, na které bylo deset milionů, a podal mu ji.

Julian věděl, že ji nebude moci odmítnout, a tak si ji prostě schoval do kapsy.

Právě když se chystal k odchodu, zdola se ozval hluk, který byl až ohlušující.

Julian mírně svraštil obočí.

Když William uviděl mračení na jeho tváři, okamžitě si zavolal manažera hotelu.

„Co se to tu děje? Proč je tu takový hluk?“ dožadoval se William.

„Pane Sterlingu, dědic rodiny Morellových se dnes žení a svatební hostina se koná v hodovní síni ve druhém patře. Odtud ten hluk pochází,“ vysvětloval spěšně manažer.

Teprve poté, co to uslyšel, se William rozhodl věc dál neřešit. Koneckonců hotel byl otevřený pro veřejnost a když se někdo ženil, povyk byl nevyhnutelný.

„Tak já půjdu, pane Sterlingu.“

Julian zamával Williamovi a vyšel ze soukromého salonku.

Jakmile Julian dorazil dolů, náhodou narazil na Luccu, který si to vykračoval do hotelu se Sashou v náručí.

Lucca na okamžik strnul, když Juliana spatřil, ale v příští vteřině se rozesmál. „Nečekal jsem, že na mou svatbu opravdu přijdeš, Juliane! Jsi tu kvůli jídlu a pití zdarma?“

Julian na něj vrhl mrazivý pohled, nic neřekl a úkrokem se ho pokusil obejít.

„Hele, nikam nechoď!“ Lucca mu zastoupil cestu a protáhle promluvil s posměchem ve tváři: „Podívej se na svou bývalou přítelkyni. Není teď krásná? To jí nemáš co říct?“

Ve skutečnosti ho chtěl záměrně ponížit.

„Nezabývejme se jím, Lucco. Máme zpoždění,“ zamumlala Sasha koketně k Luccovi, aniž by se na Juliana vůbec podívala.

„Už se tímhle odpadem nezabývej, Lucco. Není dobré přijít pozdě na vlastní svatbu, tak vy dva běžte nejdřív do sálu. Já tohohle nýmanda vykopnu!“ naléhala Mina a opakovala Sashiny pocity.

Následně se otočila k Julianovi a osopila se na něj: „Můžeš nás prostě přestat pronásledovat? Jsi tak zoufalý, že jsi za námi přišel až do hotelu! Myslíš si, že o tebe, takového nuzáka, moje dcera někdy zavadí pohledem? Běž se na sebe podívat do zrcadla! Koukej zmizet, ať tu neděláš ostudu!“

Její kárání bylo jízlivé a podlé, každé slovo ťalo do živého.

Příbuzní kolem nich si mezi sebou šeptali a uculovali se, zatímco na Juliana zírali. V tu chvíli nebyl Julian ničím víc než bláznem, ze kterého si všichni utahovali.

„Jednoho dne přede mnou všichni padnete na kolena a budete mě prosit!“

Julian v sobě potlačil soptící vztek, odstrčil Luccu, který mu blokoval cestu, a vykročil pryč.

Lucca svraštil obočí. „Zastavte ho! Bez ohledu na to, jestli se chceš svatby zúčastnit, nebo ne, prostě musíš! Chci, abys na vlastní oči viděl, jak si mě tvoje přítelkyně bere, ty nýmande!“

Jakmile to dořekl, Salvatore Greco a několik dalších okamžitě Julianovi zastoupili cestu. Stále v sobě chovali zášť poté, co je u něj doma zbil, a tak se mu chtěli pomstít.

Když viděl, jak mu hrozivě blokují cestu, Julian se pomalu otočil a podíval se na Luccu. „Jsi si jistý, že chceš, abych se tvé svatby zúčastnil?“

„Ano! Chci, abys to viděl na vlastní oči a věděl, že nejsi hoden jít proti mně!“

Lucca měl na tváři úšklebek.

„Dobrá tedy. Ale varuji tě – pokud na tvou svatbu půjdu, dneska se neoženíš!“

Poté, co to dořekl, se Julian otočil a vešel do hodovní síně ve druhém patře. Uvnitř bylo prostřeno více než sto stolů.

„Haha, tak to jsem zvědavý, jak to hodláš udělat!“ Lucca se hlučně rozesmál a ani v nejmenším jeho hrozbě nevěřil. Nicméně aby zabránil tomu, že ten muž vyvolá potíže a zkazí všem veselí, řekl Salvatorem: „Salvatore, vezmi si s sebou pár chlapů a Juliana bedlivě hlídejte. Pokud se o něco pokusí, okamžitě ho zpacifikujte!“

„Nebojte se, pane Lucco. Tuhle záležitost nechte na mně!“

Salvatore Greco přikývl a jeho pohled ochladl. Tohle je ideální příležitost se mu pomstít!

V hodovní síni se Julian posadil do rohu. Ti, kteří se mohli zúčastnit svatby dědice rodiny Morellových, byli buď bohatí, nebo vlivní, samí významní lidé z celého Harringtonu. Jinými slovy, obyčejný člověk jako on si takovou čest ani nezasloužil.

Proto jeho přítomnost vyvolala u mnoha hostů v sále podivné pohledy. Koneckonců se zdálo nepatřičné, aby se na tak luxusní svatbě zčistajasna objevil obyčejně vypadající mladý muž.

Brzy se však zpráva o jeho identitě mezi hosty rozšířila jako lavina. S tím přibývalo i pohledů směřovaných jeho směrem, většinou posměšných a opovržlivých, i když pár jich bylo i soucitných.

Julian se tím však vůbec nenechal vyvést z míry. Seděl sám v rohu a s tváří bez jakéhokoli výrazu uždiboval z občerstvení na stole.

Mezitím za ním stál Salvatore Greco s tuctem mužů a všichni ho sledovali jako ostříži. Vteřinu poté, co by udělal podezřelý pohyb, by ho bez špetky zaváhání zpacifikovali.

„Hele, není to Julian Valenti! Kdy tě pustili z vězení?“

Ozval se hlas prosycený sarkasmem. Julian zvedl hlavu a stočil pohled k ženě se silným nánosem líčení a svůdně oblečené, která si to k němu kráčela. Vedle ní šel mladý muž.

Ženin hlas okamžitě upoutal pozornost hostů kolem nich. Původně si mysleli, že Julian je pouze nevěstin bývalý přítel a přišel se na svou dívku naposledy podívat, ale nikdy nečekali, že má záznam v trestním rejstříku. Po tomto zjištění byli ještě zvědavější.