Když Julian hleděl na ženu, jejíž tvář byla pokryta tlustou vrstvou líčidel, v obličeji se mu mihl záblesk odporu.

Ta žena byla Julianna Jakesová, jeho bývalá spolužačka. Kdysi, ještě za studií, o něj dokonce usilovala. V té době měl jeho otec řádné a perspektivní zaměstnání, takže o dívky, které by se mu snažily nadbíhat, neměl nouzi.

Jemu se však nelíbila a místo ní začal chodit se Sashou. Měl pocit, že Sasha je ve srovnání s materiálně založenou Juliannou mnohem lepší, a to jak vzhledem, tak povahou.

Ale podle toho, jak se věci mají teď, jsou obě stejné! Tehdy jsem se rozhodl špatně!

„Proč nic neříkáš, když jsem tvoje bývalá spolužačka? To jsi oněměl? Na univerzitě jsi byl docela třída, dokonce jsi dělal předsedu studentské rady. Co myslíš, že by řekli děkan a přednášející, kdyby se dozvěděli, že se ze studenta s výborným prospěchem i chováním stal po promoci kriminálník?“ vložil se do toho mladý muž po Juliannině boku.

Ten mladík byl Warren Faust a býval to Julianův spolubydlící. Kdysi si byli velmi blízcí, ale on byl také tajně zamilovaný do Sashy. Když viděl, že Julian se Sashou chodí, začal k němu chovat zášť. Několikrát se je pokusil rozeštvat, ale bohužel marně.

Poté přerušili veškeré styky a po ukončení univerzity se už nikdy nekontaktovali.

Inu, skutečnost, že jsou tu oba ve stejnou chvíli, nejspíš znamenala, že je pozvala Sasha. Jinak by neměli právo se svatby účastnit.

Julian po nich jen přelétl pohledem, sklonil hlavu a v tichosti usrkával vodu. Neměl náladu se jimi zabývat.

Když Julianna s Warrenem viděli, jak sklonil hlavu, začali být čím dál samolibější v mylném domnění, že z nich má strach.

„Juliane, jsem si jistý, že jsi ještě nesehnal práci, když jsi teprve vylezl z kriminálu. Nechceš, abych tě doporučil na místo uklízeče záchodů? Je to sice trochu špinavá a únavná práce, ale aspoň si vyděláš na živobytí. Tvůj otec teď o práci přišel, takže nemá smysl vkládat do něj naděje.“

Na Warrenově tváři rozkvetl vítězoslavný úsměv; byl v sedmém nebi, že se teď může po Julianovi takhle vozit.

Tehdy na univerzitě bych s ním neprohrál, kdyby jeho otec neměl to jisté místo!

„Nemluv hlouposti, Warrene. Jak by mohl předseda studentské rady mýt záchody? Aspoň mu sežeň nějakou čistou práci. Co třeba zametání ulic?“ opáčila Julianna a chichotala se s dlaní před ústy.

„Haha...“

Warrenův a Juliannin výsměch Julianovi rozesmál Salvatora Greca i ostatní hosty tak, až se za břicho popadali.

V tu chvíli Julian pomalu zvedl hlavu. „Jestli vy dva nechcete zemřít, raději odsud rychle zmizte!“

Jeho výraz byl lhostejný a tón mírný, bez náznaku hněvu, přesto se Warren i Julianna při těch slovech otřásli.

Zejména Juliannu zachvátil chlad. Jako by celé její tělo obalil led, a ani se mu neodvážila podívat do očí.

Pohrdavá slova, která si předem připravila, jí najednou uvízla v hrdle.

Uplynula dlouhá chvíle, než Warren náhle vybuchl, jako by utrpěl těžkou urážku. Obličej se mu zkřivil vztekem a vyštěkl na Juliana: „Na co si to hraješ, ty kriminálníku? Nezmůžeš se ani na slovo, i když si tvoje holka bere někoho jiného, tak co tu tak vyskakuješ?“

„Přesně tak! Vyléváš si zlost na nás, protože víš, že rodina Morellových je bohatá, a tak si je netroufáš urazit? My ale taky nejsme snadná kořist!“ osočila se na něj Julianna, která se také probrala, a zabodla do Juliana prst.

„Raději mě nepokoušejte.“

Poté, co to dořekl, Julian znovu sklonil hlavu.

„Sakra! A co když tě pokoušet chci! Co mi jako uděláš? Tohle je svatba pana Luccy...“

Zatímco se Warren do Juliana opíral, vykročil vpřed, popadl ho za límec a vytáhl ho ze židle.

Pravdou bylo, že si Juliana vybrali za terč jen proto, aby se vetřeli do Luccovy přízně; byli přesvědčeni, že jakmile se mu zalíbí, jejich kariéra půjde jako po másle.

Warren vytáhl Juliana ještě výš a právě se na něj chystal napřáhnout, když mu Julian vrazil facku přímo do tváře.

Plesk!

Vzduchem třeskla facka tak zvučná, že vyděsila všechny přítomné v celém hodovním sále. Warren odletěl dozadu a tvrdě narazil do stolu.

Křach!

Stůl se rozletěl na tisíc kousků a talíře se sklenicemi dopadly na zem, kde se roztříštily na prach.

Všichni hosté stočili pohledy tím směrem a nikdo už nevěnoval pozornost Luccovi a Sashe na pódiu.

Dokonce i Lucca se Sashou se museli podívat směrem k tomu rozruchu.

„Sakra! Ty si o tu smrt koleduješ!“

Když Salvatore Greco viděl, že Julian přešel k násilí, zalil ho pocit vzrušení. „Chyťte ho a zabijte!“ zařval.

Konečně mohl svou zášť pomstít s oprávněným důvodem. Věděl, že Julian umí bojovat, a tak nezasáhl osobně, ale místo toho vydal rozkaz tuctu poskoků, kteří stáli za ním.

„Chlapče, koledovat si o malér na svatbě pana Luccy, to je rozsudek smrti!“

Tucet hrdlořezů s obušky v rukou se vrhlo na Juliana.

Když to hosté viděli, všichni bezděky zavrtěli hlavami, protože věděli, že Julian nemá šanci přežít.