Kapitola 3: Necivět! Bez ohledu na to, jak moc je sexy…

**LARA**

Zaplaším vzpomínku na ono ráno v kuchyni, na dopis, palačinky i mámin klidný hlas a soustředím se na obrovskou železnou bránu, která se tyčí přede mnou. Tak je to tady. Akademie Aethelgard. I odsud vypadá zastrašujícím způsobem. Brána sahá nejméně do dvojnásobku mé výšky, její černý kov je zkroucený do elegantních vzorů křídel a šupin. Zvláštní symboly, snad runy? Podél oblouku se slabě třpytí a za bránou vidím klikaté kamenné cestičky a neuvěřitelně vysoké stromy, které se v ranním světle jakoby mírně chvějí. Působí to nadpozemsky, jako bych vstupovala do snu, kterému tak docela nevěřím. Zkontroluji telefon. 8:03 ráno. Jsem tu brzy. Jak typické. Byla jsem tak nervózní, že jsem trvala na odjezdu, jakmile se všichni vzbudili a oblékli. Rodiče se nabízeli, že počkají se mnou, ale řekla jsem jim, ať jedou. Chtěla jsem vypadat statečně, i když mi srdce buší tak silně, že jsem napůl přesvědčená, že mi vyskočí z hrudi. Takže mě rodiče objali, slíbila jsem, že o víkendu přijedu, a pak neochotně odjeli a nechali mě tu stát samotnou s mou nervozitou a o něco málo těžším batohem. Přešlapuji na místě a snažím se vypadat nenuceně. Jsem vyděšená. Absolutně, totálně vyděšená. Pravda je taková, že o tomhle světě, do kterého jsem právě vstoupila, nevím vůbec nic. Jistě, občas jsem si na internetu přečetla nějaký článek o měničích a čarodějnicích a o občasném skandálu se sirénou v parlamentu, ale to je tak všechno. Vždycky to byl jen šum v pozadí, zajímavý, ale vzdálený. Teď je to zřejmě můj život. Mezi stromy se protáhne chladný vánek, otřesu se a víc se zahalím do svetru. Časný ranní vzduch voní slabě po rose a něčem ostřejším – snad po magii? Ať je to cokoliv, naskočí mi z toho husí kůže. Upravím si popruh batohu. Moc jsem si toho nevzala, jen to nejnutnější. Pár fotek, několik oblíbených knih, telefon, notebook a nabíječku. Celý můj život sbalený v jedné tašce. Připadá mi to zároveň málo i moc.

Klepnutí na rameno mě donutí skoro vyskočit z kůže. Prudce se otočím a ocitnu se tváří v tvář dívce přibližně v mém věku, s měděně zrzavými vlasy zapletenými do úhledného copu přes jedno rameno a s pihami na nose na jejím hezkém obličeji. Usmívá se tak zářivě, až je to skoro odzbrojující.

„Ahoj! Já jsem Macy Sterlingová,“ řekne a podá mi ruku, jako bychom už byly kamarádky.

„Letos jsem tu nová. Ty musíš být taky nová, že?“ zeptá se. Její přátelská energie mě zasáhne jako sluneční světlo, hřejivá a jen trochu ochromující. Přesto se mi podaří vykouzlit úsměv a potřást jí rukou.

„Jo, já jsem Lara. Tedy technicky Elara, ale Lara stačí. A jo, jsem tu úplně poprvé,“ souhlasím. Stisk její ruky je pevný, sebevědomý. Nemůžu se ubránit překvapení, že se se mnou vůbec baví. Lidé obvykle začínají přátelsky, to jistě, ale nikdy to nevydrží. Bylo mi řečeno, že jsem „intenzivní“. Příliš tupá. Příliš upřímná. Nemyslím to zle. Jen… nesnáším lži. Snažím se být přímočará, a to lidi zřejmě děsí. Není to zrovna nejrychlejší cesta k přátelství v prostředí, kde jsou všichni plní falešné zdvořilosti a úsměvů. Ne že bych byla záměrně neslušná. Ale nikdy to prostě nefunguje. Ale tohle je nové místo. Nový začátek. Možná to tady bude jiné? Macy na mě září.

„Těšíš se? Já jsem sakra nadšená! Čekala jsem na tohle roky. Rodiče to stálo malý jmění, aby mě sem dostali, ale bude to stát za to. Jo a jsem měnič, mimochodem – vlk,“ dodá. Zamrkám.

„Vlk? Páni.“ Snažím se znít nenuceně, ne jako někdo, kdo nikdy v životě nevedl skutečný rozhovor s měničem. Hrdě se zazubí.

„Jo! Vlastně celá moje rodina jsou vlci. Jsme z Kruhu Železného dřeva. A co ty?“ vybídne mě zvědavě.

„No…“ začnu opatrně.

„To, že jsem zapsaná, jsem se dozvěděla teprve před dvěma týdny. Ani jsem nevěděla, že mě rodiče přihlásili. Škola sice tvrdí, že jsem registrovaná jako měnič, ale nikdy jsem se vlastně… neproměnila. Ani jsem neudělala nic magického, vážně. Takže nevím, co jsem zač,“ přiznám se. Macy vyvalí oči.

„Počkej, ty jsi vyrostla jako člověk?“ vyhrkne. Nervózně se zasměji.

„Jo, v podstatě.“

„To je tak divný, ale vlastně hrozně super!“ rozplývá se.

„Můžeš být cokoliv! Je to jako záhada! Chci říct, asi nebudeš vlk, protože to už bys si našla smečku, ale i tak, bude zábava to zjistit. Většina měničů by se už dávno projevila,“ vysvětluje. Její nadšení je nakažlivé, i když trochu děsivé.

„Nebo jsem možná prostě… vadná,“ zavtipkuji slabě. Macy zavrtí hlavou a zrzavý cop jí přitom poskočí.

„V žádném případě. Ty na to přijdeš. Profesoři jsou tu prý úžasní! Budou tě testovat, pomůžou ti naučit se ovládat a zjistí, co jsi. Bude to hrozně napínavý.“ Nezbývá mi než se usmát nad jejím sebevědomím. Kéž bych ho sdílela.

„Doufám. Jen… vážně nechci, aby mi ve spánku omylem narostly šupiny nebo tak něco,“ přiznám nervózně. Macy se rozesměje.

„Není to tak zlé. Když mi poprvé narostla srst, byla jsem nadšená. Rodiče mi koupili dort,“ dodá. Neudržím se a rozesměji se také. Je to můj první smích za celé ráno a brána i všechno, co na mě čeká za ní, se najednou zdá o něco méně děsivé.

Další hodina uplyne v oparu nervózního vzrušení a neustálého žvanění Macy. NĚJAKÝM ZPŮSOBEM se zdá, že zná každého člověka, který projde bránou. Každého studenta. Každé rodinné jméno. Každou drbu. Je jako chodící a mluvící magická ročenka s bonusovými komentáři o skandálech. Když se jí konečně zeptám, jak to, že všechny zná, protočí oči, jako by to byla samozřejmost.

„Jasně, že znám všechny. Magická komunita je maličká. Každý zná každého. Tedy… kromě tebe, hádám,“ dodá jako by mimochodem. To zabolí víc, než jsem čekala. Nebylo to úmyslné, její tón není zlý, prostě jen konstatuje fakt. Ale i tak se mi to usadí v hrudi jako oblázek hozený do vody. Asi i tady budu ten vyvrhel. Přesto bodnutí rychle vyprchá, protože Macy dál ukazuje na lidi, sype jména, rodokmeny, typy magie a případně i skandály. Abych byla upřímná, vlastně si z toho nic nepamatuji. Asi bych měla dávat větší pozor, ale těch informací je prostě příliš. Kromě toho si raději na lidi udělám vlastní názor. Většinou tam jen tak sedím a bezmyšlenkovitě poslouchám, vděčná za rozptýlení a společnost. Náhle se ale její veselý výraz zhroutí. Oči se jí zúží do podezřívavých škvírek a ona se zastaví uprostřed věty.

„Co se děje?“ zeptám se. Neodpoví hned. Její pohled je upřený na někoho u brány, postoj má najednou strnulý.

„Nečekala jsem, že tu bude ON,“ zamumlá hlasem odkapávajícím nesouhlasem.

„Myslela jsem, že jeho druhu ani NEDOVOLÍ chodit do školy jako je tahle,“ dodá. Óóó. Zajímavé. Mnohem zajímavější než ostatní lidé, o kterých mluvila.

„Dobře, tak kdo, co a proč?“ zeptám se a nakloním se k ní. JASNĚ že za tím je nějaký příběh a já chci znát každý detail. Dobře, možná nejsem úplně imunní vůči drbům. Bradou ukáže k mladíkovi, který stojí sám poblíž vchodu. A… páni. Vyčnívá z davu, ale ne tím odporným nebo strašidelným způsobem, který jsem podle Macynina dramatického tónu čekala. Ne, vyčnívá proto, že vypadá, jako by si vesmír uvařil vlastního modela z titulní strany. Je vysoký, má široká ramena – je to ten druh výšky, u kterého si říkáte, že stát vedle něj bude trochu zastrašující. Vlasy má krátké a černé, mírně rozcuchané způsobem, který vypadá náhodně, ale pravděpodobně není. Jeho čelist by mohla řezat sklo. Jeho lícní kosti by mohly rozpoutat války. Vážně, vypadá, jako by patřil na plakát propagující kolínskou nebo drahé obleky. Proč by s ním proboha Macy měla mít problém?

Ten chlap se neusmívá, ale to chápu. Já se taky zrovna neusmívám. Možná je nervózní. Možná hluboce přemýšlí. Možná jen nesnáší rána. Jak to mám vědět?

„Kdo to je?“ zeptám se a nemůžu od něj odtrhnout oči.

„To je Cillian Thorne,“ řekne temně.

„Je to DRAČÍ měnič,“ dopoví. Ta slova vysloví tak, jako by mi měla do srdce okamžitě vehnat strach. Jako bych měla dramaticky zalapat po dechu a omdlít do trávy. Nebo křičet a utéct. Ale já… nevím, co to má znamenat. Takže místo nějaké intenzivní reakce na ni jen hloupě a nechápavě zírám.

„A… proč ho nemáš ráda? Má to něco společného s tím, proč tam stojí sám?“ zeptám se. Jako by vycítil mou pozornost, náhle vzhlédne. Přímo. Na. Mě. Moje plíce na okamžik zapomenou, jak funguje kyslík. Okamžitě se podívám jinam – fakt dobrý, Laro, hrozně nenápadný – ale ne dřív, než stihnu zahlédnout jeho oči. Byly zlaté. Ne oříškové. Ne hnědé. Ne jantarové. Zlaté, tekuté a zářivé, jako by někdo roztavil poklad a nalil mu ho do duhovek. Což vlastně zní mnohem hrůzostrašněji, než jsem zamýšlela. Žhavý kov v očích? Au… Přesto se chci podívat znovu. Zoufale. Macy vedle mě si odfrkne.

„Je nebezpečný,“ řekne rezolutně.

„S dračími měniči bys neměla mluvit, pokud nemusíš. Tak to prostě je. Drž se od něj dál, jasný?“ poučí mě. Střelím po ní pohledem. Myslí to smrtelně vážně, obočí svraštělé, rty sevřené. A já to nechápu. Jak to, že být dračím měničem z někoho automaticky dělá nebezpečného člověka? Jasně, draci znějí děsivě, jsou to draci. Velcí, ostří, ohniví. Teoreticky spousta způsobů, jak umřít. Takže jo, drak by mi mohl ublížit nebo mě i zabít. Ale to samé by mohl udělat i vlk. Nebo čarodějnice. Nebo člověk se špatnou náladou a kuchyňským nožem. Upřímně, zabít někoho se zdá docela snadné, kdybyste byli opravdu motivovaní. Ne že bych byla. Jen… se hodně dívám na kriminálky. Přesto si své myšlenky nechám pro sebe. Macy se zdá být ve svém názoru velmi pevná a já nemám chuť první den debatovat o politice magických druhů. Ale uvnitř mě se něco tvrdohlavého vzpříčí a zatne drápky. NEMÁM RÁDA, když mi někdo říká, s kým smím a nesmím mluvit. A OPRAVDU se mi nelíbí vidět někoho stát o samotě, zatímco se všichni ostatní smějí s přáteli. Vím, jaké to je – je to jako být špatný kousek skládačky v nesprávné krabici. Takže si udělám mentální poznámku. Představím se Cillianu Thorneovi hned při první slušné příležitosti. Možná je hrozný. Možná je neslušný. Ale možná je prostě jen osamělý. A tak jako tak si nenechám od nikoho diktovat, s kým se budu kamarádit. Už ne.