"Cos to právě řekla?"

Chodba páchla dezinfekcí a špatnými rozhodnutími. Moje boty drhly o linoleum, když jsem zahnula za roh, a srdce mi s každým krokem tlouklo rychleji. Měla jsem utíkat – sakra, běžet jak o život – ale ten uzel v hrudi se s přibližujícím se Cassianovým hlasem jen utahoval.

Bože, prosím, ať jsem odtamtud stihla vypadnout včas.

Byla jsem v polovině chodby, když mě zastavilo hluboké, hrdelní zavrčení. Žaludek se mi obrátil naruby. Zatočila jsem za roh, a tam byl on.

Cassian.

Jeho ruka svírala krk doktorky Clary, jejíž nohy se houpaly pár palců nad zemí a slabě kopaly. Jeho oči žhnuly zlatě, ostře a zdivočele, neměly v sobě nic z té lhostejné modři, která na mě zírala skrze mě, když mě odmítl.

Jeho vlk převzal kontrolu.

"Cos to právě řekla?" Jeho hlas byl surový, brutální zavrčení, které, jak se zdálo, otřásalo zdmi.

Do prdele.

"Cassiane, pusť ji!" zařvala jsem a vyrazila vpřed. Dlaněmi jsem zatlačila do jeho hrudi, ale on se ani nepohnul. Bylo to jako snažit se pohnout s horou.

Claryny nehty škrábaly po jeho ruce, její obličej nabral alarmující odstín červené.

"Sakra, sakra – nech ji do prdele být!!" Znovu jsem strčila, tentokrát silněji, a do krku se mi drápala panika.

Jeho pohled vystřelil mým směrem, ty žhnoucí oči se mírně zúžily. Na vteřinu jsem si myslela, že by možná mohl opravdu poslechnout.

Neposlechl.

"Kurva, Cassiane!" zakřičím a buším mu teď do hrudi.

Jeho stisk povolil jen natolik, aby se Clara zhroutila na zem, lapala po dechu a svírala si hrdlo. Padla jsem vedle ní na kolena a s třesoucíma se rukama jsem jí pomáhala se posadit.

"Jsi v pořádku?" Můj hlas byl sotva klidný.

Oči jí střelily ke Cassianovi, doširoka rozevřené a plné děsu. "Já –"

Nedostala příležitost to dokončit.

Cassianova ruka vystřelila vpřed, popadla mě za zápěstí a vytáhla mě na nohy. Než jsem stihla zareagovat, záda mi narazila do zdi a náraz mi vyrazil dech z plic.

"Zhasni," zavrčel na Claru, aniž by se na ni vůbec podíval.

Nepotřebovala to slyšet dvakrát. Vykrákala se na nohy, podpatky jí klapaly o dlaždice, jak utíkala, a její dech byl trhaný a nepravidelný.

Zůstala jsem s ním sama.

Jeho zlaté oči se zapíchly do mých a z té intenzity v nich se mi sevřel žaludek.

"Co to s tebou k čertu je?" odplivla jsem si a kroutila se v jeho stisku. Jeho ruka byla jako ze železa a tiskla mě k chladné zdi.

"Kdo to je?" Jeho hlas byl hluboký, nebezpečný, jako klid před bouří.

Srdce mi vynechalo úder. "Kdo?"

"Nehraj na mě hloupou, Sienno." Jeho stisk na mém zápěstí zesílil a já ucukla. "Přítel na dálku? Kdo to do prdele je?"

Moje mysl horečnatě hledala odpověď, ale jediné, na co jsem dokázala myslet, byl ten muž v pokoji. Jeho tělo v bezvědomí. Zranitelný. Kdyby se k němu Cassian v tomhle stavu dostal –

"Do toho ti sakra nic není!" vyštěkla jsem a panika mi přiostřila tón.

Jeho rty se zvlnily v zavrčení, obličej měl pár centimetrů od mého. "Do toho mi je úplně všechno. Jsi pořád moje družka," zavrčel.

"Ne, to nejsem!" Volnou rukou jsem ho strčila do hrudi, ale on sebou ani neškubl.

Jeho nos se otřel o můj krk a já ztuhla. Zhluboka se nadechl, jeho horký dech mě ovíval na kůži.

"Voníš po něm," zamumlá, jeho hlas byl jen hluboké zadunění.

Ach, tak to teda ne.

"Cassiane, přestaň!" Hlas se mi zlomil, surový a zpanikařený.

Jeho zlaté oči těkly k mým, temné a hrozivé. "Něco tajíš."

"Netajím –"

Zvuk klapajících podpatků prořízl napětí.

"Cassiane, zlato, co se to děje?"

Valentina.

Její hlas byl přeslazený, přesně ten typ, ze kterého jsem skřípala zuby. Opatrně se přiblížila a její pěstěné nehty se natahovaly po jeho paži.

"Nech ji jít, ano? Už jsi ji odmítl. Proč s ní vůbec ztrácíš čas?" dodala jemným, přemlouvavým tónem.

Prudce k ní otočil hlavu a z hrdla se mu vydralo zavrčení. "Nedotýkej se mě," vyprskl a v hlase měl víc vlka než člověka.

Couvla, její dokonalá maska sklouzla jen natolik, aby se v ní objevil záblesk strachu. "Cassiane, to jsem já. No tak, zlato, nech tu nechutnou omegu být."

Ignoroval ji a jeho pozornost se upřela zpátky na mě. Ruka mě popadla za bradu a donutila mě podívat se na něj.

"Něco tajíš," zopakoval smrtícím šepotem.

"Cassiane, prosím," zašeptala jsem a slzy mi už začaly přetékat.

Valentina zatáhla za jeho paži silněji. "Cassiane, přestaň! Už jsem tady, zlato. Já jsem to, co potřebuješ!"

Aniž by se podíval, odstrčil ji. Dopadla na zem s překvapeným výkřikem, její dokonalé blond vlasy se jí rozsypaly do obličeje.

Ztuhla jsem. Jestli ho Valentina nedokázala z tohohle vytrhnout, co mám do prdele dělat já?

"Cassiane, poslouchej mě." Můj hlas se třásl, ale stejně jsem to ze sebe vypravila. "Už jsme skončili, pamatuješ? Ty jsi mě odmítl! Tak mě teď pusť!"

Ale on mě nepustil. Místo toho se znovu zhluboka nadechl a nos se mu otřel o mé rameno. Jeho tělo ztuhlo a zlaté oči se nebezpečně zúžily.

"Voníš po něm," řekl hlubokým zavrčením.

"P-po kom?" Můj hlas byl sotva šepot.

Jeho pohled vystřelil ke dveřím kanceláře, ze kterých jsem před chvílí utekla.

Ach ne.

Ten muž. Samozřejmě, odtáhla jsem ho z lesní půdy zpátky do nemocnice a tulila se k němu. Sakra, samozřejmě že po něm budu vonět. Do prdele.

Cassianovy rty se zkroutily do zavrčení a otočil se ke dveřím, jeho pohyby byly rychlé a promyšlené.

Krev mi ztuhla v žilách. Do prdele.

"Cassiane, ne –"

Už kráčel ke dveřím, kde ležel v bezvědomí ten muž, každý sval v jeho těle byl napjatý a jeho zlaté oči stále slabě žhnuly zdivočelou zuřivostí jeho vlka. Nemyslela jsem na to, co řeknu potom, dokonce jsem ani neměla v plánu ta slova vyslovit nahlas.

Zoufalství se do mě zaseklo drápy, a dřív než jsem si to stihla rozmyslet, slova ze mě vypadla.

"Přijímám to odmítnutí!"

Kurva.

Cassian uprostřed kroku ztuhnul, hlavou mu trhlo zpátky ke mně, jako bych ho právě uhodila. Zlato v jeho očích pohaslo, stáhlo se, zatímco do nich pronikala oceánová modř jeho lidské stránky. Zamrkal, jednou, pak podruhé, jako by se snažil ta slova zpracovat.

Skutečný Cassian je zpět.

"Cože?" To slovo znělo ochraptěle, drsně, jako bych z něj právě vyrvala něco životně důležitého.

Zírám na něj zmatená.

Nebylo to to, co chtěl? Dal to naprosto jasně najevo, když se producíroval s Valentinou a hlásil se k ní, zatímco mě přede všemi odmítl. Tak proč se na mě teď dívá, jako bych ho právě vykuchala?

"Přijímám to," zopakovala jsem a sevřela si paže, abych zastavila třes svých rukou. "To odmítnutí. Nechceš mě jako svou družku a já už nehodlám držet krok s něčím, co..." Hlas mi selhal a já polkla knedlík v krku. "Co od samého začátku nebylo skutečné."

Na okamžik nenastalo nic než ticho. Zdálo se, že i jeho vlk je ohromený, stáhl se úplně, když se jeho zlaté oči pomalu změnily zpět do modré a zapíchly se do mých.

"Sienno," začal, jeho hlas byl teď hlubší, skoro váhavý.

"Ne." Přerušila jsem ho, dřív než stihl vyslovit jakoukoliv výmluvu, o které si myslel, že mu tohle ulehčí. "O tomhle se nebudeme bavit."

Chci mu říct všechno. Jak jsem unavená z toho, že se ženu za někým, kdo se za mnou ani nikdy neohlédl. Jak každá oběť, kterou jsem přinesla – můj spánek, moje štěstí, můj zpropadený zdravý rozum – byla pro někoho, komu na mně vůbec nezáleželo.

Ale nemohla jsem. Ne, když tam stál a tvářil se, jako by chtěl říct něco, co by vrátilo zpět všechno, co jsem právě řekla.

"Proč?" Hlas mu přeskočil, a to mě zaskočilo.

Proč?

Proč teď?

Proč po letech, kdy se ke mně choval, jako bych nebyla nic?

"Protože," řekla jsem a těžce polkla, "jsem unavená. J-já to vzdávám, Cassiane."

Čelisti se mu sevřely a ruce se zatnuly v pěst. Na vteřinu jsem si myslela, že se možná začne hádat, že se mě možná pokusí stáhnout zpátky.

Ale on to neudělal.

Cassian o krok couvl, v jeho modrých očích kmitlo něco, co jsem nedokázala zařadit.

Lítost? Bolest? Ne. To nemůže být. Ne u něj.

Valentinina hlas prořízl vzduch jako nehty po tabuli, třásl se tak akorát, aby zněla lítostivě. Přilnula k Cassianově paži, vzhlédla k němu ubrečenýma očima, které doslova křičely "oběť".

"Cassiane, prosím," zakňourala a prsty se mu pevněji obtočily kolem předloktí. "Prostě ji nech být. Pravděpodobně se snaží svého vlka znovu vyburcovat, aby ti zamotala hlavu. Víš, jaké dokážou Omegy být."

Omegy, no samozřejmě. Jako bychom byly nějaký defektní druh.

Její slova měla požadovaný efekt. Cassianovy čelisti se sevřely a obočí se svraštilo, jako by bojoval s tím obviněním, které právě zasela. Jasně, tohle je on.

Na vteřinu si pomyslím, že se možná opravdu otočí a odejde s ní. Koneckonců mi řekl, že nemůže uvěřit, že ho Bohyně spojila, budoucího Alfu, s Omegou, jako jsem já.

Ale pak, gestem, které překvapilo i mě, vytrhl ruku z jejího sevření.

"To stačí, Valentino," vyštěkl, tak ostře, až sebou cukla.

"Co –" začala, ale on ji nenechal domluvit.

"Řekl jsem, že to stačí." Jeho oči, ta podivná vířící směsice zlaté a modré, se znovu upřely na mě. "Sienno."

Mrknu, zaskočená tím, jak vyslovil mé jméno. Jako by to bylo něco posvátného. Něco, co ještě nezahodil.

"Proč?" zeptá se a jeho hlas je teď tišší, téměř zoufalý. "Proč bys to přijímala? Říkala jsi, že mě do prdele miluješ."

Miluješ?

V hrdle mi zabublal hořký smích, ale já ho spolkla. Na okraji očí se mi začaly tvořit slzy. Nebudu brečet. Ne, nedopřeju jim takové uspokojení.

"Tys mě odmítl, Cassiane. Udělal jsi docela jasno v tom, jak si u tebe stojím. Nebo spíš nestojím."

Cuknul sebou, jako bych mu vlepila facku, je mi to jedno. Já už tuhle hru hrát nebudu.

"Sienno –"

Dveře za mnou zavrzaly a otevřely se, než to stihl doříct.

A pak tu byl on.

"To je ale podívaná..." ozvalo se hluboké, hrdelní zavrčení.

Ten hlas byl hluboký, klidný, a přesto chladnější než Cassianova zuřivost.

Nemusela jsem se ani otáčet, abych věděla, kdo to je.

Bosý a do půl těla nahý, jediné, co na sobě měl, byly nízko posazené šedé tepláky, hruď se mu zvedala a klesala, jako by právě uběhl maraton. Jeho olivová pleť odhalovala břišní svaly... šest? Ne, osm, a kůže byla stále trochu lesklá od toho, jak jsem ho předtím utírala ručníkem. Vlasy měl ještě vlhké, prameny mu padaly do těch pronikavých, šalvějově zelených očí, které Cassiana přibily na místo – byl to ten muž, ten mocný vlk, kterého jsem zachránila v lese.

Počkat, zelené?

Neměl náhodou červené oči?

"Ty – ah!"

Zatajil se mi dech, když se mi jeho ruka obtočila kolem pasu, pevně a majetnicky, a přitiskla mě k němu, jako bych k němu patřila. A zatraceně, mám pocit, že k němu vlastně patřím.

"Byl bych radši, kdyby mi někdo nekradl mou ženu, zatímco spím." Ten cizí, sexy muž zavrčel, jeho hlas byl hluboký a nebezpečný a každé slovo prořezávalo všechny přítomné na chodbě.

Cassianovy oči vystřelily k místu, kde mi cizincova ruka spočívala na boku, rty se mu pootevřely, jako by se chystal něco říct. Jeho oči se pomalu začaly měnit z...

Ale nic z něj nevyšlo.

Vzduch se změnil, ztěžkl něčím, co jsem nedokázala přesně pojmenovat, a věděla jsem to – cokoliv se stane teď, nic už nikdy nebude ve smečce Brookstone stejné, když je tu tenhle muž.

No do prdele.