Měla jsem to vědět – kurva, měla jsem to vědět.

Dveře před chvílí zavrzaly, a pak tu byl on.

Bosý, do půl těla nahý, vypadající jako každé špatné rozhodnutí, které jsem kdy chtěla udělat.

Zkrvavené obvazy ovinuté kolem jeho trupu by měly způsobit, že bude vypadat zranitelně, ale nezpůsobují to. Místo toho jen zdůraznily absurdní dokonalost jeho těla – vyrýsované břišní svaly, křivku ramen, ostrou linii čelisti. Tohle bylo to první, co jsem viděla, když jsem ho sebrala a jen Bohyně ví, jak moc jsem to neměla dělat.

Vlhké vlasy se mu lepí na čelo a pár zbloudilých pramenů mu padá do těch zelených očí, které jako by dokázaly prořezat chodby, ve kterých se nacházíme.

Jestli je Cassian uhlazený princ, pak tenhle chlap je zasraný bůh války.

Valentina, která pořád stojí za Cassianem, ho konečně pustila. Spadla jí čelist a vykulenýma očima toho muže hltá, jako by byla vyprahlá a on byl tou poslední kapkou vody v poušti.

Ugh, to si jako nemůže odpustit?

"Cassiane," zašeptá a chytí se ho za ruku, jako by to byla jediná věc, co ji drží na nohou – nebo aspoň drží nahoře její kalhotky. "Kdo... to je?"

Mám chuť se jí vysmát. Samozřejmě, že na něj zírá s otevřenou pusou. Ta ironie se už snad ani nedá snést – drží se mého druha, kterého mi právě přes noc ukradla, a přitom slintá nad odpadlíkem, co vypadá, jako by zrovna vypadl z nějakého přehnaného romantického románu.

Sevřu ruku toho muže, která mi stále objímá pas. Zachránil mě tam zpátky. Když už řekl, že jsem "jeho žena", tak není důvod nehrát s ním tu hru, ne?

"Tenhle?" řeknu a slova mi vyklouznou, než je stihnu zastavit. "To je můj přítel, se kterým mám vztah na dálku."

Cassian prudce otočí hlavu mým směrem a přimhouří oči. "Takže to, co říkala doktorka, byla celou dobu pravda."

Do prdele.

Odpadlík – no, tenhle ehm... teda neskutečně sexy chlap – zvedne obočí a rty mu zacukají, jak potlačuje úsměv.

"Ano," říkám a jdu do toho naplno, protože v tuhle chvíli – proč k čertu ne? Podvedli mě, tak proč já bych nemohla udělat to samé?

Ne, počkat, Sienno, to se zdá trochu ujeté.

"Můj přítel na dálku. Právě sem dorazil. Z... velmi vzdálené smečky."

Cassianovy oči zablesknou zlatě, jeho vlk se dere na povrch. "Myslíš si, že je to vtipný, Sienno?"

"Ne," odpovím nevinně a pokrčím rameny. "Myslím, že je to pravda."

Odpadlík na to nijak nereaguje – alespoň ne tak, jak bych čekala. Místo toho, aby mě opravil nebo udělal situaci ještě trapnější, přistoupí ke mně blíž a jeho ruka se kolem mého pasu sevře těsněji, jako by tam prostě patřila.

Kůže mě pálí v místech, kde se mě jeho velké prsty dotýkají, i přes oblečení. Sakra, každičký nerv ve mně je pod dotykem cizince, kterého bych ani neměla znát, naživu.

"Sienno," myšlenky se mi rozprchnou, když cizinec skloní hlavu přesně na úroveň mých uší, a s jeho dechem ovívajícím mou kůži ze mě okamžitě vyklouzne zachvění.

"Nemusíš mu nic vysvětlovat." dodá, hlasem hlubokým a klidným.

Ach, má Bohyně.

Z jeho slov mi přejede mráz po zádech a nesnáším, jak se mi mozek najednou vyprázdní. Je příliš blízko, je z něj cítit příliš velké teplo, a je na někoho, kdo ještě před pár hodinami v lese doslova krvácel, až příliš sebevědomý.

Cassian udělá krok vpřed a jeho vlk se prodere na povrch. "Sundej z ní ty pracky."

Muž se ani nehne. Na to, že se my dva ani neznáme jménem, si je teda pořádně jistý.

"Už je se mnou," pronese klidně a člověk nemusí být génius, aby viděl, že celá tahle situace je naprosto pod jeho úroveň.

Je to přesně ten druh klidu, co Cassiana dokáže vytočit k nepříčetnosti.

"Ty bastarde," zavrčí Cassian a vrhne se vpřed. Rukou vrazí do Malakaiovy hrudi a přitiskne ho ke zdi. "Sienna je moje družka."

"Byla," opravím ho pod vousy, ale nikdo mě neposlouchá.

Malakai sebou ani necukne. Prostě se na Cassiana podívá dolů, jako by to byl jen mírně zajímavý hmyz a nikdo, tím myslím absolutně nikdo, se k někomu jako je Cassian takhle nikdy nezachoval.

"To bych na tvém místě nedělal," zamumlá Malakai odměřeně, hlas má tichý, ale přesto je v něm cítit víc autority než v jakémkoli zařvání.

Na vteřinu se nic nestane.

Nebo jsem si to alespoň myslela.

Pak se Cassianův vlk vzepne, oči mu žhnou zlatě. Ale ta záře zakolísá, pohasne, jako by jeho vlk nevěděl, co má před Malakaiem udělat.

Cassian zavrávorá zpátky, ruku si přiloží k hlavě a s bolestí se zašklebí. "Co to do prdele?"

C-co se to děje?

I Valentina vypadá zmateně a konečně si ho všimne. "Cassiane?" řekne a její hlas je pisklavý a roztřesený.

Ale Cassian neodpovídá. Couvá, v očích se mu střídá zlatá a modrá barva, dokud se neustálí na své normální barvě.

Beze slova se otočí a rozzuřeně odchází chodbou, přičemž za sebou táhne Valentinu.

"C-cassiane..." Udělám krok kupředu. Nemyslím si, že je v pořádku. Měla bych ho alespoň –

"Nedělej to." Kolem mě prosviští tichý šepot a já jsem stržena zpět dřív, než si vůbec dovolím udělat další krok.

Když jsou konečně pryč, prudce se otočím na odpadlíka a odtrhnu mu ruku od pasu.

"C-co to k čertu mělo znamenat?" zasyčím a založím si ruce na prsou.

Nakloní hlavu, jeho zelené oči se pobaveně lesknou. "Co mělo znamenat co?"

"Ale prosím tě, já nevím," vyštěknu, "možná ta část, kde jsi tam jen tak stál, jako bys všude možně nekrvácel, zatímco se tě Cassian pokusil zabít?"

Pokrčí rameny, jako by to nic nebylo. "Myslel jsem si, že na něj mám."

"Ty sis myslel, že na něj máš," zopakuju, sršící nedůvěrou.

"Ha! Ach má Bohyně," zasměju se sama pro sebe, než k němu škubnu hlavou. "To je tvoje vysvětlení? Jsi napůl mrtvý, a myslel sis, že si troufneš na syna Alfy?"

"Ano," řekne tak prostě, jako by mi oznamoval, že venku svítí slunce.

Zasténám a prohrábnu si rukou vlasy. "Jsi neskutečnej."

"To mi taky říkají."

"A co mělo znamenat to, že ti patřím?" dožaduju se odpovědi a přivírám na něj oči, jak se mi vybavuje vzpomínka na jeho hlas na mém krku, nikdy jsem nebyla na blízkost, ale musím přiznat... že těch pár vteřin předtím mě přivedlo na pokraj šílenství.

To se mi nelíbí. Zvlášť ne s někým, koho ani neznám.

Jeho výraz se nepatrně změní – je klidný, nečitelný, ale přesto o něco intenzivnější. Udělá krok blíž, jeho pronikavá zeleň se vpije do té mojí.

"Protože mám pocit, že mi patříš," zavrčí a jeho hlas je tichý, ale neústupný.

Žaludek se mi obrací naruby, jako by se hlásil na konkurz do cirkusu, a já udělám krok zpátky – potřebuju prostor, a asi i studenou sprchu – protože kdo k čertu dovolil, aby byl nějakej cizinec takhle nefér způsobem horkej?

"K-kdo jsi?" zašeptám a srdce mi divoce buší v hrudi.

Muž neodpovídá, tyčí se nade mnou – nevím, možná je o dobrou stopu vyšší? Nebo snad i o víc.

Místo toho udělá krok vpřed, a jeho přítomnost naprosto zahltí moje už tak plačící srdce.

A pak mi to dojde.

Tenhle muž – tenhle otravný, zraněný odpadlík – by mohl být tou nejnebezpečnější věcí, jaká mě kdy potkala.

"Jsi děsivý," zamumlám si pod nosem a podívám se na něj, jak záměrně dělá krok blíž.

"Vážně?" Jeho hlas je hluboký, chraplavý, a neuvěřitelně klidný. Skloní se a sníží se na úroveň mých očí. Ty pronikavé zelené oči se zafixují do mých a přísahám, že zapomínám dýchat.

"Probudilo mě to všechno to křičení," říká a koutek úst se mu zacuká. "Na někoho tak malého jsi pěkně ohnivá."

Obličej se mi okamžitě zalije červení. "Měřím kurva metr sedmdesát, ty bastarde." vyštěknu, i když vedle něj pravděpodobně vypadám jako párátko.

Jeho rty se zvlní do nepatrného úsměvu. Zjevně moc dobře ví, jak moc se mi dostává pod kůži, a užívá si to.

Narovná se a prohrábne si rukou stále vlhké vlasy.

"Vrátím se do pokoje." Otočí se, udělá pár kroků, než se zastaví.

"Ale ty chceš, aby ten chlap zmizel, že ano?" Jeho tiché zamumlání, chladné a nemilosrdné. Ohlédne se na mě s nečitelným výrazem. "Nefunguje nic víc než samotná žárlivost."

Než stihnu odpovědět, je pryč a nechává mě stát na chodbě se srdcem tlukoucím o závod.

O pár minut později ho najdu v pokoji, rozvaleného na posteli, jako by mu patřila. Jeho hlava se natočí mým směrem, když vejdu dovnitř, a založím si ruce na hrudi. Vypadám, jako bych byla naprosto odhodlaná udržet si nad touhle situací kontrolu, a také že jsem.

Mám v nemocnici odpadlíka. Zrovna jsem ho představila jako svého přítele, se kterým mám vztah na dálku. A je mnohem divnější, než jsem si myslela.

Proč jsem to všechno vůbec udělala?

"Zase mě necháš, abych tě ošetřila," říkám pevně.

Pokrčí rameny, pomalu se posadí a při pohybu sebou bolestí trhne. "Pokud na tom trváš."

"Nedělej se roztomilým," zamumlám a popadnu zdravotnické potřeby.

Když mu na hruď přikládám čistý obvaz, nemůžu si nevšimnout, jak pevný je pod mýma rukama. Jeho svaly se při mém doteku mírně napnou, ale necukne.

"Zíráš," řekne ledabyle a jeho hlas mě vytrhne ze zamyšlení.

"Nezírám!" vyhrknu a stáhnu ruce, jako by byl v jednom ohni.

"Jasně," odvětí, přičemž ty jeho bohem vytesané rty znovu zacukají.

Ugh, dala bych mu facku, kdyby nebyl tak úžasnej.

Zúžím oči, ale místo abych na něj vyjela, zatlačím mu do ramen, dokud znovu neleží. Nebrání se, zkrátka mě nechá s ním manipulovat, jako by to byl poslušný štěně.

"Buď v klidu," zahučím a zaměřím se na obvazy.

Tiše si brouká, a na moment mi to ticho připadá téměř... útulné.

"Jak se jmenuješ?" zamumlám a snažím se udržet klidný hlas. To je to nejmenší, co mi může dát po všem tom... po všem tom sahání, co tu dřív proběhlo.

"Malakai," odvětí a to slovo mu sklouzne z jazyka v tom jeho hlubokém, chraplavém tónu.

Zastavím se a vzhlédnu k němu. "Malakai, hm? A co přesně tady děláš?"

Jeho výraz se nemění, stále neutrální a nečitelný. "Nevím."

Zamrkám. "Ty nevíš?"

"Ne."

"To je... vágní," říkám a opřu se, abych si ho pořádně prohlédla. "Jsi si jistý, že tu nejsi kvůli něčemu nezákonnému? Protože jestli ano, tak tě předám Gamovi."

Znovu mu zacukají rty, ale tentokrát vypadá, že ho to skutečně pobavilo. "Nezákonnému?"

"Ano," říkám a vážně přikyvuju. "Nezákonnému. Drogy, pašování, vraždy – ať už je to cokoliv, nechci v tom dělat smečce Brookstone komplice."

Jeho tvář zůstává absolutně neutrální, ale v očích mu zahlédnu nepatrný záblesk něčeho – pobavení? Podráždění? Nedokážu to odhadnout.

"Nejsem tu kvůli ničemu nezákonnému," odpovídá klidným hlasem.

"Dobře," říkám a usazuju se zpět na paty. "Protože s něčím takovým se opravdu nechci zabývat."

Nic na to neřekne a podívá se z okna. Tréninkové plochy jsou dnes plné, cvičí tam snad stovky našich válečníků a dávají do toho všechno. Smečka Brookstone je jedna z nejsilnějších smeček na celém kontinentu, hned po Výsostné smečce Apex.

Té největší a nejmocnější ze všech, s více než deseti tisíci členy, kterým vládne onen neznámý Král Alf, o kterém si všichni šeptají.

Malakai jen zavře oči, jako by byl s touhle konverzací už hotov.

Než na něj stačím dál tlačit, ozve se zaklepání na dveře.

Dovnitř vejde doktorka Clara, jejíž ostrý pohled hned přistane na Malakaiovi. "Fajn, tak on ještě žije," utrousí suše a s poznámkovým blokem přechází přes pokoj.

"Tak tak," zamumlám a vstanu, abych jí udělala místo.

Zkontroluje jeho životní funkce, přičemž se mírně zamračí, zatímco si něco zapisuje. "Má amnézii," konstatuje suše a vzhlédne ke mně.

Zamrkám. Jedna, dva, tři.

"Má cože?"

"Amnézii," zopakuje, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. "Pravděpodobně následek traumatu, které zažil dřív, než jsi ho sem dotáhla."

"Já jsem ho sem nedotáhla!" protestuju, ale ona mě mávnutím ruky odbyde.

"A jak jsem pochopila, jsi teď jeho přítelkyně, že?" dodá, zvedajíc ke mně obočí. "Není to to, co jsi tady všem navykládala?"

Znovu se mi začervenají tváře. "To bylo – on není – myslím –"

Malakaiovi se pootevřou oči a na moment, přísahala bych, přes jeho obličej proběhne náznak pobavení.

"Jasně," přeruší mě doktorka Clara. "No, jestli tady zůstane, někdo to bude muset oznámit Gamovi Alistairovi. A podle toho, jak to vypadá, tím někým budeš ty."

Zasténám. Samozřejmě, že to padne na mě.

"A přeju hodně štěstí," dodá suchým tónem. "Protože Cassian je teď pravděpodobně zavřený u sebe a dohaduje se s kdekým o tom, jak se nějaký cizinec –" ukáže prstem na Malakaie, "dostal do smečky."

Doktorka Clara se na mě usměje, "Ať vyhraje ten lepší bojovník!"

Ach Bohyně, co jsem to jen udělala?