„Jsi to vážně ty, zlato?“

Jeho hlas láme jakousi zasranou modlitbu – slyšet to je, jako bych byla druhým příchodem spásy a on se pořád rozohodoval, jestli si vůbec zaslouží být spasen.

Nejdřív se nehýbu. Plíce mě pořád bolí, pálí z toho sevření, jaké měl na mém krku ještě před několika vteřinami. Kolena mám sedřená, látka roztržená na lemu, jak jsem sklouzla po zemi jako hadrová panenka snažící se