Gideon celou cestu ven nic neříká, služebné mizí z dohledu, čím dál víc se vzdalujeme.

Jen ticho – hutné, chladné a ulepené ticho, jako schnoucí krev na kůži.

Chodba osvětlená zářivkami se před námi táhne do dálky, klikatá a prázdná. Každý krok se rozléhá silněji než ten předchozí, mé boty – ošoupaný pár, který mi daly ostatní služebné, dře o kamennou podlahu, jako by se mě snažily zradit.

Gideono