Čas běží vážně rychle, už je odpoledne, slunce prokrvuje stromy, a já pořád nemám hotové povinnosti, co mi přidělili.

Panovnická knihovna páchne hnilobou papíru a trpkým popelem – jako by se jí čas prohryzával zevnitř.

Utírám roh dlouhé police a sotva se držím, abych nekýchla skrz to oblako prachu, co se zvedne, kdykoli přejedu hadrem o kousek výš. Záda už mě bolí, boky tupě třeští z dlouhého stán