Asi se pozvracím.

Ne, vážně. Tíha na mé hrudi působí, jako by mi plíce svírala pěst, a čím déle tu stojím, tím je těžší. Moje přestrojení ještě nevyprchalo. Mám tak—co? Deset minut? Sedm?

Kurva netuším.

Zvednu ruku a zaklepu. Jen jednou. Tiše. Téměř zdvořile. Ten druh zaklepání, jaké použije služebnictvo, když si chce udržet hlavu připevněnou k páteři.

Lehce, jako by na tom záleželo.

"Vaše Veličen