Kinsley

„Co...“ Zakryla jsem si tělo, prsa, břicho.

„Sakra,“ vyštěkl a ruce zaťal v pěsti. Vypadalo to, že je blízko k proměně ve svého vlka, a já byla vyděšená. Vlasy měl rozcuchané, jako by si jimi několikrát prohrábl rukama, a když se na mě díval, jeho oči byly divoké. Neměla jsem kam utéct. Byl to netvor a já tu s ním byla v pasti.

„Ty... Jsi to ty. Co se stalo s tvým oblečením? Proč takhle vypadáš?“ zeptal se rozzlobeně. Co tu vůbec dělal?

Nevěděla jsem, co dělat. Slyšela jsem, jak těžce oddechuje. Určitě na mě zaútočí, tím jsem si byla jistá. Chtěl pomstu. Chtěl mi ublížit. A když jsem zády narazila na zeď, věděla jsem, že jsem odsouzena k zániku. Vypadal napjatě, jako by se snažil něco potlačit. Nepochybovala jsem o tom, že je to nenávist a odpor. Nebo jeho vražedné instinkty. Věděla jsem, že moji bratři ani otec by mi nikdy neublížili. Ale tenhle vlk...

„Odpověz mi...“ dožadoval se. Ztratila jsem dech, když jsem viděla, jak se ke mně přibližuje a naklání se. Zan se přisouval blíž a blíž, opřel se rukama o zeď a přiblížil svou tvář k mému krku, tak blízko. Čichal k mému krku, k mým vlasům, jako predátor.

Myslela jsem, že mi něco pošeptá, možná něco krutého, ale nevyšlo z něj ani slovo. Místo toho jsem slyšela jeho zběsilý dech, jako by s něčím bojoval. S mou vůní? Nebo se snažil rozhodnout, kde mi rozsápe kůži? Bylo by to pro něj tak snadné.

Snažila jsem se pohnout, ale on mě rozzuřeně popadl za paže.

„To jsi takhle chtěla vyjít ven? Nahá?“

„Převlékala jsem se... tohle jsou dámské toalety...“

„Zbláznila ses?“ zeptal se mě. Viděla jsem, jak mu pohled sklouzl k mé podprsence a pak k mému břichu. Proboha, tohle byla noční můra. Co se chystal udělat? Vysmát se mi? To by byl ten lepší případ. Ruce se mu třásly, jak mě držel, a jeho oči bloudily po mém těle. Po stejném těle, kterému se dřív vysmíval. Možná se chtěl jen ujistit, že jsem pořád ta buclatá holka, terč posměchu Lunastone.

„Tuhle uniformu jsi předtím neměla. Proč ses převlékla? Takhle ven nemůžeš. Nemožné. V žádném případě,“ řekl pevně a já byla ztracená. On si všiml, co jsem měla na sobě předtím? Co se to sakra děje?

„Já... tohle je nové. Musím se převléknout.“

„Slyšela jsi mě?“ Bez odpovědi si svlékl své luxusní sako a pak si rozepnul košili. Zatajila jsem dech, když jsem uviděla jeho tetování, jeho dokonale opálenou kůži a těch pár jizev na jeho těle. A sakra... byl dokonalý. Vyrostl v neuvěřitelně přitažlivého muže.

„Co to děláš...?“ zeptala jsem se, zmatená jeho nečekaným chováním.

Paže měl žilnaté a svalnaté, jeho tetování – vlci a další složité postavy – byla úchvatná. Byl vysoký a jeho nahá hruď byla přímo přede mnou.

Sladká měsíční bohyně. S jistotou jsem mohla říct, že to byl nejkrásnější a nejvíc sexy muž, jakého jsem kdy viděla.

„Svlékni si tu pitomou uniformu,“ nařídil.

„Prosím?“ odpověděla jsem. Co to má být?

„Nebudu to opakovat. Svléknout. Ty. Hadry. Udělej, co říkám,“ řekl autoritativním hlasem. Chtěl, abych se svlékla? Donaha? Před ním? Hodlal se mi vysmát?

„To neudělám...“ vykoktala jsem vylekaně.

„Takhle ven nepůjdeš. Jen přes mou mrtvolu. Nikdo tě takhle neuvidí. Odsud ti vidím spodní prádlo... je bílé,“ zavrčel. Cože?!

„Nemáš právo mi...“

„To si piš, že mám! Sleduj!“ vyštěkl. Co je s tím chlapem sakra špatně? Náhle se jeho ruce pohnuly k mé košili. Odstrčila jsem ho, ale on jedním prudkým pohybem látku roztrhl a knoflíky se rozletěly po místnosti.

„Co to děláš?!“ vykřikla jsem a obličej mi hořel ponížením. Rychle jsem si zkřížila ruce na prsou a cítila se úplně obnažená. Nikdy předtím jsem před mužem nahá nebyla, nikdy. A ze všech lidí to musel být zrovna on. On! Chtělo se mi brečet. Tohle byla noční můra.

„Jak se opovažuješ...?“ vykoktala jsem a vzhlédla k němu.

Neodpovídal. Místo toho si sundal košili a popadl mě za paže, aby mi do ní pomohl vklouznout, zatímco jsem se zoufale snažila zakrýt. Vypadalo to, že na mě zírá, jako by ze mě chtěl vidět víc, víc z mých křivek. I když ta představa byla směšná... že? Možná mě jen chtěl ponížit. To teda ne!

Snažila jsem se bránit, ale byl silnější. Cítila jsem teplo sálající z jeho těla a vůni, kterou jsem nedokázala popsat. Byla... opojná. Zapínal mi knoflíky, prsty se mu třásly a oči nespouštěl z mých, dokud nedopnul poslední, jako by se ujišťoval, že jsem úplně zahalená. On mi... pomáhal?

Jeho košile mi byla obrovská, jako šaty, a celou mě zakrývala. Musela jsem uznat, že to byla lepší volba než... no, vyjít tam nahá. A jako by to nestačilo, natáhl se k mé sukni.

Měsíční bohyně!

Zpanikařila jsem. Překračoval hranici, kterou jsem nechtěla, aby překročil.

„Pusť mě!“ zakřičela jsem.

Podíval se na mě překvapeně, ale znovu se natáhl k sukni. Tentokrát jsem mu ruce odrazila fackou.

„Ani. Se. Nehni.“ Těžce polkl, jako by chtěl říct víc, ale nemohl najít slova. Nebyl to návrh. Byl to rozkaz alfy.

„Co si o sobě myslíš?!“ křikla jsem na něj nazpět. Vypadal podrážděně, ale odhodlaně. Držel mě na místě, zatímco mi mírně rozepnul sukni a urovnával v ní svou košili. Jeho tělo bylo tak blízko, jeho vůně, jeho úžasná hruď a břišáky.

Bojovala jsem s ním, cítila jeho ruce na svých bocích, nohách, dokonce i na zadku, lehce se mě dotýkal. Dokud mi tu sukni konečně neupravil. Jeho košile sice pomohla, ale i tak jsem se po tom, jak mě držel a dotýkal se mě, cítila odhalená.

„Tohle je dámská toaleta... a jen pro zaměstnance! Vypadni!“ dožadovala jsem se, ale on se ani nehnul. Neodpověděl. „Nemáš v sobě kousek studu!“ Jakmile jsem měla příležitost, proklouzla jsem kolem něj a vyřítila se ke dveřím. Konečně jsem se mohla znovu nadechnout, jakmile jsem mezi námi vytvořila vzdálenost.

„Zatraceně ho nenávidím,“ zamumlala jsem. A on nenáviděl mě... tak proč by to dělal? Chvíli jsem chodila sem a tam a roznášela věci ke stolům, ale nemohla jsem setřást pocit jeho rukou na svém těle a jeho vůni, která mi ulpěla v mysli.

„Servírko... jo, vy, ta tlustá,“ uslyšela jsem. Byli to Sanguine Talons a Zan byl s nimi. Měl na sobě sako a nasazenou kamennou tvář. Měla jsem poslechnout otce a vzít si volno.

„Potřebujeme lepší víno, tlusťoško. Víš, o čem mluvím, nebo potřebuješ víc podrobností?“ ušklíbl se Varg.

„Zeptám se...“

„Nedělej to. Trvalo by ti to moc dlouho. Takový slabý člověk, ani chodit neumíš,“ dodal. Pokračovala jsem v rozkládání sklenic. Když jsem podávala sklenici Zanderovi, natáhl se pro ni a prsty se krátce otřel o mé. Nikdy bych si nepomyslela, že se mě takhle dotkne, myslela jsem, že se mu budu hnusit.

„Potřebuješ pomoc?“ zeptal se jeden drsně vyhlížející alfa, ale má úzkost mi zabránila odpovědět. Myslela jsem, že incidenty skončily, ale vzápětí Varg drze shodil několik lahví vína na zem.

„Tohle víno je hnus! Chtěl jsem lepší!“ zakřičel a já zaslechla nějaké zavrčení.

Klekl jsem si a opatrně sbírala střepy. Když jsem se natahovala pro jeden z nich, řízla jsem se do kolena. Když jsem se postavila, uviděla jsem Zanovu tvář zkřivenou hněvem. Možná si myslel, že dělám jeho smečce ostudu. Ale já už k Lunastone nepatřila.

Ale ani Zan, ani nikdo jiný neudělal nic, aby ho zastavil.

Ostatní alfové křičeli a vyvolávali chaos. Silas běhal všude možně a Jasper, barman, se sotva stihl nadechnout. Alfové vyžadovali lepší obsluhu, lepší všechno, jako by tohle město a tohle bistro nebyly nic.

„Viděli jste tu boubelku? Vypadá hůř než dřív. Hnus!“ ušklíbl se jeden škodolibý hlas, zatímco jsem obsluhovala jiný stůl.

„Příšerný! Ještě že už není mezi vlky! Kazila by nám pověst!“ zasmál se další.

„Hádám, že se přestěhovala sem...“ slyšela jsem Zanův hlas, tichý a vrčivý.

„Nesmíme do lidí zasahovat. Dělají svou práci, jak nejlépe dovedou,“ řekl další alfa drsným hlasem. Znělo to jako ten s tím velkým tetováním.

„To se mi to jen zdá... nebo je tu cítit ta tlusťoška? Jako by její hnusný pach byl tady všude mezi námi,“ zeptal se Varg, ale nikdo mu neodpověděl. Brzy už místo toho mluvili o toulavých vlcích a svých problémech. Povzdychla jsem si. Brzy na mě zapomenou.

Na konci večera jsem byla vyčerpaná a vyděšená. V tu chvíli jsem si uvědomila, že mám pořád na sobě Zanovu košili. Voněla neuvěřitelně.

Cestou domů jsem hledala své bratry, abychom si promluvili o tom, co se stalo, a dali si společnou večeři. Vtom jsem uslyšela hlas.

„Musíme si promluvit.“

Byl tam Zander. Vypadalo to, že na mě čeká. Byl sám, jeho polootevřené sako odhalovalo nahou hruď. Oči měl upřené na mně. Snažila jsem se nepanikařit. Znovu jsme byli sami, blízko lesa, na nejlepším místě k vraždě nevinné, hloupé ženy.

A já se už ani tak nebála toulavých vlků, jako alfy, který stál přede mnou.