Černé auto zastavilo před sídlem Ashfordových.

Celia se chystala odepnout pás, když se k ní muž náhle naklonil. Než stihla zareagovat, jeho štíhlé a krásné prsty lehce stiskly tmavou sponu pásu. Ten se s tichým cvaknutím okamžitě uvolnil.

Jeho tvář, pohledná a podmanivá, se k ní přibližovala. Jak si hleděli do očí, Celiina mysl, která bývala obvykle klidná jako hladina vody, se neubránila zachvění.

Když se mu dívala do tváře, tváře jí zčervenaly a v jejích průzračných očích se objevil náznak zmatku.

Tento muž byl dost pohledný na to, aby získal jakoukoli ženu, kterou by si usmyslel. Byla si stoprocentně jistá, že jeho kouzlu podlehnou mladé i staré.

Jakmile si však Celia vzpomněla na to, co provedl včera, její výraz se vrátil do normálu.

Nebyl to nic jiného než bohatý a odporný fracek, který bažil po své švagrové jako rozmazlené dítě, které chce to, co nemůže mít.

Zvedla hlavu a upravila si brýle. Její tvář nevykazovala žádné emoce, když řekla: „Vystupuji.“

Zajímavé.

Julian přivřel oči a v jeho hlubokých černých očích se objevil náznak hněvu.

Celia si této změny byla dobře vědoma a snažila se z auta dostat co nejrychleji. Už se chystala otevřít dveře a vyskočit, když ji za ruku popadla silná dlaň.

Muž byl silný a svými dlouhými pažemi ji téměř uvěznil. Z pohledu zvenčí to vypadalo, jako by ji držel v objetí.

Přes její brýle se jí podíval přímo do očí, které byly čisté jako voda, a záměrně řekl: „Odvezl jsem tě domů. Nezasloužím si ‚děkuji‘?“

Celia sklonila hlavu. Trochu sebou cukla a zašeptala: „Děkuji.“

Pokud ji lidé z rodiny Ashfordových takhle uvidí, obvykle ji nechají na pokoji. Doufala, že „Nolan“ se zachová stejně a prostě ustoupí.

Koneckonců měla být zasnoubená s Julianem, ne s jeho bratrancem. Pořád musela svému manželovi zachovat nějakou tvář, ať už chtěla, nebo ne!

Nolan ať jde k čertu! Ale ji do toho tahat nemusel!

Copak nezná běžnou etiketu?

Julian se podíval na její pevně sevřené růžové rty a jeho oči ztemněly. Tiše řekl: „Zdá se, že tvůj vděk není upřímný. Hádám, že si to ‚díky‘ budu muset vzít sám.“

Ačkoliv byla její tvář nesouměrná a plná skvrnek, na jejích rtech bylo něco, co ho přitahovalo.

S tou myšlenkou se naklonil a políbil ji.

Zatímco ji líbal, pomyslel si: Je to moje právoplatná manželka. Proč bych měl skrývat touhu ji políbit?

Celia se nezmohla ani na slovo. Před minutou mu chtěla utrhnout hlavu a teď cítila, jak na její rty dopadl ledový povrch.

Zírala na tu zvětšenou tvář před sebou a oči se jí rozšířily. S prudkým zachvěním se ho pokusila odtlačit, ale zjistila, že jí pevně sevřel ruce.

Julian byl s její reakcí velmi spokojený. Natáhl ruku a sundal jí brýle, aby odhalil její jasné a zářivé oči.

Bez brýlí byla pro jeho oči mnohem příjemnější.

Celiina tvář zrudla vztekem a cítila, jak se jí ruce svírají v pěst. Stále se nevzdávala snahy se mu vyvléknout.

Ten muž byl tak troufalý, že si dovolil se k ní takhle chovat přímo u dveří domu její rodiny!

Copak nemá žádnou hanbu? Byla jeho švagrová!

To mu nebylo líto aspoň jeho bratrance?

Když polibek skončil, neochotně se od jejích rtů odtáhl. Stále neměl dost.

‚To bylo skvělé, měl bych to zkusit znovu, jakmile se naskytne příležitost,‘ pomyslel si.

Když se vzpamatoval, řekl rozkazovačným hlasem: „Už nenos brýle. Jinak tě políbím pokaždé, když tě uvidím.“

Záměrně ztišil hlas, aby zdůraznil svou pointu. Jeho oči si bezostyšně prohlížely celé její tělo.

Byl jako nějaká divoká šelma, která si značkuje území a vyměřuje kořist.

„Co to sakra...“ Než ho Celia stihla usadit, ticho v autě přerušil ženský hlas.

„Celie?“

Celia ten hlas poznala a otočila hlavu k pootevřenému okénku. Stačil jeden pohled a zalapala po dechu.

Heleniny oči se rozšířily šokem, napůl překvapením a napůl hněvem: „Co tu děláš?!“

Celia pevně sevřela ruce a v očích jí bleskla úzkost.

Ze všech lidí, kteří ji mohli vidět, to musela být zrovna její matka!

První den po svatbě ji před domem líbá cizí muž... To se bude těžko obhajovat.

Navzdory všemu si Helena musela zachovat důstojnost. Ostražitě se rozhlédla kolem. Když se ujistila, že tu scénu nikdo neviděl, přísně se na Celii podívala. „Pojď ven.“

Celia věděla, že nemá jinou možnost, a vystoupila z auta. I když se tvářila netečně, rty měla stále oteklé jako připomínku jejich poslední aktivity. Tváře jí rovněž zůstávaly rudé.

Jakmile vystoupila, Helena na nic nečekala a zatáhla ji přímo do vily.

Julian nečekaně vyklonil hlavu z okna auta, nestoudně si prsty přejel po rtech a ležérně prohodil: „Má nejdražší švagrová, vrať se brzy. Budu na tebe čekat v autě.“