Kaelie při probuzení zasténala. Neměla toho tolik vypít. Hlavu měla jako v mlze.

Když se převalila, aby zkontrolovala mobil, jasné světlo ji donutilo zamžourat, jako by se dívala přímo do slunce. Skupinový chat byl v jednom kole, Thatcher se dušoval, že s alkoholem končí. Zase. To určitě. Naštěstí by jejich vlčí krev měla alkohol spálit poměrně rychle.

Po sprše a nezbytné kávě se Kaelie vydala na tréninkové hřiště, její tělo už se z nočních radovánek zotavilo. Okamžitě spatřila tátu. Jeho mocná alfa aura fungovala jako maják, zatímco sledoval trénující bojovníky. Ostatní před ním podvědomě ustupovali, jak silnou energii vyzařoval, ale pro ni to bylo stejně přirozené jako přijít k štěněti.

Došla k němu. „Dobré ráno, tati,“ řekla s úsměvem.

Otočil se k ní a usmál se. „No, dobré ráno. Podle toho, kolik prázdných lahví šampaňského našla úklidová četa ráno u jezera, jsem si myslel, že tě uvidím až zítra.“

Rozpačitě se zasmála. „Doufala jsem, že si dneska dopoledne dám lehčí trénink.“

„To je dobře, kdybys potřebovala s něčím pomoct, dej vědět,“ řekl a vydal se za bojovníky, kteří právě dokončili první část tréninku. Přes rameno ještě dodal: „Mám tě rád.“

„Já tebe taky,“ odpověděla a zamířila k běžeckým stezkám.

Cestou ke stezkám potkala Kierana. „Jdeš si zaběhat?“ zeptal se, když se k němu přiblížila.

„Jo, chceš se přidat?“ odvětila.

„Tělo říká ne, ale hlava říká, že musím, takže asi jo,“ pokrčil rameny.

Dvojčata spolu trénovala od té doby, co se naučila chodit. Jejich otec věděl, že je na nich něco výjimečného, což se potvrdilo při jejich první proměně. Oba byli bílí vlci – ti nejsilnější a nejvzácnější. Jejich praprapradědeček byl bílý vlk, elitní bojovník. Legenda. Bojoval ve válkách s upíry a nakonec pomohl nastolit mír v Suverénním dominiu. Od jeho smrti nebyl spatřen žádný další bílý vlk, až do narození dvojčat. I tak byla jejich identita utajena. O barvě jejich srsti vědělo jen velmi málo lidí, aby byli v bezpečí.

Kvůli své srsti byli terčem, a jejich otec nechtěl riskovat jejich bezpečí, proto je tak drtil. Kieran byl vysoký, měl široká ramena a se svými blond vlasy a modrýma očima kradl srdce všem vlčicím ve smečce. Vypadal silně a také silný byl, navíc s odpovídajícím klidným vystupováním.

Kaelie byla naproti tomu v nejlepším případě metr šedesát vysoká. Byla drobná, ale měla stejně blonďaté vlasy a modré oči jako Kieran – dar, který zdědili po matce. Nevypadala na to, ale byla stejně divoká jako kterýkoliv z otcových bojovníků.

Při běhu se Kaelie ztratila v myšlenkách. Kdo je její druh? Ani ona, ani její bratr toho svého zatím nenašli. Pravděpodobně to budou děti alf z jiných smeček, proto na ně ještě nenarazili. Ta nejistota ji znervózňovala, nedokázala se soustředit a neustále promýšlela různé možnosti.

Z úvah ji vytrhl až Kieran přes mentální pouto. „Cítíš to?“ zeptal se.

Nasála vzduch, do nosu ji udeřil pronikavý zápach. „Psanci,“ konstatovala.

Okamžitě se spojili s otcem a přešli do plíživého režimu. Připlížili se k kopci, schovali se za balvany a drželi se nízko u země. Pozorovali dvacet psanců, kteří se chovali, jako by něco hledali.

„Něco?“ zeptal se jeden z nich. „Ne, vůbec nic,“ odpověděl druhý.

Podali zprávu otci a čekali na jeho příjezd.

„Ani jeden z vás nebude bojovat,“ přikázal dvojčatům.

„Ale–“ začal Kieran, ale otec ho přerušil.

„Žádné ale. Nechci, aby vás odhalili, aspoň zatím ne,“ řekl. Dvojčata zůstala na místě v tichém protestu a mlčky pozorovala situaci.

Brzy dorazil jejich otec a psanci projel jako nůž máslem. Byli tak zaskočení, že většina z nich byla mrtvá dřív, než si uvědomili, co se děje. Dvojčata sledovala ten masakr. Když bylo po všem, běželi zpět do sídla, aby se převlékli a setkali se s otcem v žaláři. Vždycky nechával alespoň jednoho psance naživu kvůli výslechu.

Dvojčata sešla po schodech do žaláře, kam právě přiváděli psance. Přivázali ho k židli.

„Kdo jsi?“ zeptal se jejich otec. Žádná odpověď. „Co jsi dělal na mých pozemcích?“ Stále ticho. Dvojčata se opírala o zeď s otráveným výrazem, zatímco výslech trval už hodiny. Kieran zíral do zdi, naprosto znuděný nulovým pokrokem.

„Ztrácím trpělivost, a až se to stane, bude to hodně bolet,“ řekl alfa Vaughn a s nožem v ruce obcházel psance.

Kaelie si ho prohlížela. Byl obalený špínou a blátem. Vlasy měl zcuchané z pobytu v divočině a zoufale potřeboval sprchu. Na rukou neměl snad jediný nehet, za kterým by nebyla hlína.

„Nikdy vám nic neřeknu!“ zařval psanec.

„Pro koho pracuješ?“ křikl alfa zpátky.

Kaelie si pro sebe pomyslela, že tuhle otázku už položili snad stokrát.

Vtom se otevřely dveře a bojovník přinesl sadu nástrojů. Její otec si vybral kleště a začal psanci vytrhávat špinavé nehty z lůžek. Místností se rozlehl křik. Alfa Vaughn dál pokládal svou otázku, a když nepřicházela odpověď, následoval další nehet.

„Všichni budete zničeni! Do posledního vás pobijeme jako prasata, co jste zač!“ vykřikl psanec. Než mohl kdokoliv zareagovat, tak prudce a silně trhl židlí, že si sám zlomil vaz.

V místnosti zavládlo ticho. Dvojčata se podívala na otce.

„Chci hlídky v pohotovosti a připravené. Tenhle psanec byl možná šílenec, ale chci, abychom byli pro jistotu nachystaní,“ řekl alfa Vaughn a přikývl. Při odchodu pak dvojčata vyrazila rozkaz splnit.