Nevěděla, jak dlouho tam na zemi ležela, když uslyšela hlas volající její jméno. „Kaelie! Kaelie! Kaelie!“

Nedokázala rozeznat, odkud přichází ani kdo ji volá, a bylo jí to jedno. Doufala, že se propadne do zapomnění.

„Kaelie!“ vyhrkl Evander, popadl ji za ramena a přitáhl si ji k sobě. „Kae, co se děje? Co se stalo?“ Rozvzlykala se ještě víc. „Kae, řekni mi, co se stalo.“ Slzy stále neúprosně tekly. „Bude to v pořádku,“ řekl a snažil se z ní vymámit nějakou reakci.

„Kae, nemůžu ti pomoct, dokud mi neřekneš, co se stalo.“ Zoufale se ji snažil uprosit. „Prosím, Kae, jen mi řekni, co se stalo.“

Nedaleko udeřil do stromu blesk. Evander zaklel. Potřeboval ji odtud dostat, ale nemohl ji přimět k pohybu.

Viděl ji z okna, když sledoval bouři, a pak k ní vyběhl, jakmile si všiml, že leží na zemi. Bál se, že by se jí něco mohlo stát.

Nesrozumitelně vzlykla pár slov.

„Kae, vím, že se snažíš, ale když pláčeš, nerozumím ti,“ řekl jí a snažil se být co nejjemnější.

Narovnala se, slzy jí stále stékaly po tvářích. „Je to můj druh,“ vydechla sotva slyšitelně, což ji rozplakalo ještě víc. Schovala si obličej do dlaní.

„Cože? Kdo?“ zeptal se zmateně Evander. Viděl ji přitom nedávno.

Stále s pláčem zavrtěla hlavou.

„Kae... řekni mi to,“ pobízel ji.

„Cyrus,“ řekla hlasem tichým jako šepot. „Cyrus,“ zopakovala. Evander ztuhl. Jako by mu někdo vyrazil dech z plic. Zíral na Kaelie, jako by měla tři hlavy. Nakonec se probral z tranzu a přešel k činu.

„Pojďme dovnitř a promluvíme si,“ řekl Evander, vytáhl ji nahoru a vedl ji k zadním dveřím do kuchyně.

Posadil ji na židli. Našel ručníky a začal ji do nich balit, zatímco z ní na podlahu kuchyně kapala voda. Potom se pustil do přípravy čaje a naskládal na stůl různé pečivo, aby jí dal šanci se trochu uklidnit.

Postavil před ni čaj a jídlo a počkal, dokud se její dech neustálil a slzy neustaly.

Když cítil, že je stabilizovaná, došel jí do pokoje pro čisté oblečení. Vzala si ho, vděčná za jeho ohleduplnost, a odešla se převléknout do blízké koupelny. Mokré šaty dala do tašky a vrátila se na své místo, přičemž se zhluboka nadechla, aby se uklidnila.

Potom si Evander opatrně sedl na židli vedle ní a s ustaraným výrazem ji vzal za ruku, aby jí nabídl alespoň nějakou útěchu.

„Co se stalo? Začni od začátku a řekni mi všechno. Nespěchej, nemáme kam spěchat,“ řekl tichým, konejšivým hlasem. Napila se čaje, narovnala se a začala vyprávět.

„U-ucítila jsem vůni. Byla tak dokonalá, že to musel být můj druh, tak jsem šla za ní. Byla slabá,“ řekla a stěží ze sebe soukala slova.

„Byla stará nejméně pár hodin,“ hlas se jí při mluvení třásl. „Tak jsem spěchala. Nechtěla jsem ji ztratit.“

„Sledovala jsem ji až k jeho dveřím do ložnice, a k-když jsem tam přišla...“ odmlčela se. „B-byl tam s nějakou ženou. Slyšela jsem je,“ řekla a slzy se jí znovu začaly drát do očí. Nechal ji plakat. Už na ni netlačil a nechal ji vyplakat se, jak jen potřebovala.

Když konečně přestala plakat, hlavně proto, že už neměla žádné slzy, vzala si pár soust jídla, které jí Evander přinesl. Celou noc tam proseděli v tichu. Její oči upřeně sledovaly jedno místo na podlaze a ona se cítila otupělá bolestí.

Jak noc bledla a na obzoru se objevilo svítání, Kieran se dopotácel dolů do kuchyně.

„Kávu,“ řekl a vypadal napůl mrtvý. „V noci jsem nemohl spát. Pořád jsem měl pocit, že je něco v nepořádku.“ Otočil se, uviděl Evandera a Kaelie a oči se mu rozšířily při pohledu na zubožený vzhled své sestry. Vypadala, že si prošla peklem.

„Kae, co se stalo?“ zeptal se a najednou byl úplně vzhůru.

Kaelie si vybavila události noci a pomalu, za občasného upíjení čaje, vše vyprávěla. Trochu plakala, ale Kieran trpělivě čekal, až bude pokračovat. S každým slovem byl Kieran vzteklejší. „Zkurvysyn,“ zasyčel. „Promiň,“ řekl a podíval se na Evandera. „Není třeba, jsem naštvaný stejně jako ty.“ Muži vstali a přešli ke kuchyňské lince pro další kávu.

„Víme, kdo by to tam s ním mohl být?“ zeptal se Kieran Evandera tlumeným hlasem, zatímco Kaelie upíjela čaj. „Ne, nemá přítelkyni a s nikým jsem ho neviděl,“ odpověděl mladý princ a vypadal hluboce zamyšleně.

Po vypití další sklenice kávy se Kieran vrátil nahoru, sbalil jejich věci a naložil je do auta.

„Až se probudí, pravděpodobně tě ucítí, takže pokud teď nechceš vést ten rozhovor, musíme vyrazit,“ řekl Kieran své sestře.

„J-já se mu ještě nedokážu postavit do očí. Pořád je slyším v hlavě...“ odmlčela se Kaelie. „Tak tedy jedeme,“ odpověděl její bratr.

Všichni tři společně vyšli k autu.

„Děkuju, Evandere,“ řekla Kaelie a objala ho, pak se otočila a vlezla si na přední sedadlo. Přitáhla si nohy k hrudi a schoulila se do klubíčka. Snažila se držet pohromadě.

„Kdykoliv, Kae,“ odpověděl.

Kieran dal do auta poslední tašku, potřásl Evanderovi rukou a řekl: „Eve, díky, že ses o Kae postaral. Nevím, co bychom si bez tebe počali.“ Evander přikývl a odstoupil, zatímco Kieran nasedl a odjel s vozem od paláce.