Když auto zastavilo, Kaelie beze slova vylezla z předního sedadla.

„Chceš to říct mámě a tátovi?“ zeptal se Kieran své sestry s ustaraným pohledem. Kaelie, neschopná ze sebe dostat slovo, jen zavrtěla hlavou. Její oči hleděly do dálky. Kamsi pryč.

Kieran přikývl, jako by takovou odpověď čekal. „Dobře, vyřídím to s nimi.“ Vlekla se po schodech do domu smečky a do svého pokoje došla jen díky svalové paměti.

Šla rovnou k posteli a chytila se za hrudník. Její svět se jí hroutil před očima. Nemohla tu bolest snést a tak zavřela oči tak pevně, jak jen dokázala.

Uplynuly dva dny, během kterých Kaelie opouštěla pokoj jen kvůli jídlu. Neměla náladu na společnost, dokonce ani nesledovala skupinový chat. Už neplakala, jen ležela v posteli a přemýšlela. Část jejího já si říkala, že měla vtrhnout do toho pokoje a přihlásit se ke svému druhu. Jiná část si myslela, že by měla jít dál a ten zážitek vymazat z paměti. Neudělala ani jedno.

Zatímco znovu uvažovala, do pokoje vešel Kieran. „Vstávej,“ řekl.

Zalezla hlavou pod polštáře, vlasy měla rozcuchané a kvůli nedostatku péče se jí začínaly cuchat. „Nech mě být,“ řekla hlasem tlumeným polštáři.

„Ne, vstaneš a sbalíš se. Jedeme kempovat,“ trval na svém bratr a zkřížil si ruce na hrudi.

„Je mi naprosto dobře tam, kde jsem, děkuji pěkně,“ prohlásila bez jakékoli vůle opustit své doupě.

„To teda rozhodně není. Podle toho množství Taylor Swift, co se ozývá z tohohle pokoje, ti fakt dobře není,“ řekl Kieran věcně.

Kaelie se zhluboka nadechla a posadila se. „Proč jedeme kempovat?“

„Jednoduše. Potřebuješ vypadnout z tohohle pokoje, ale myslím, že nechceš být mezi lidmi. Navíc jsme vlci. Les nám dělá dobře.“ Pokrčil rameny.

Měla v plánu se dnes večer utápět v sebelítosti, ale kempování by mohlo být fajn. „Tak jo,“ vydechla nakonec.

„Vyrážíme za půl hodiny, sbal si tašku. Mámě a tátovi už jsem to řekl, tak se neboj,“ řekl Kieran přes rameno, když odcházel.

Dvojčata prochodila většinu dne. Horský vzduch vyčistil Kaelie hlavu. Stáli na okraji útesu a dívali se do údolí pod sebou.

„Co ty na to?“ zeptal se Kieran, když se rozhlíželi.

Kaelie se pokochala výhledem a pak řekla: „Jsem ráda, že jsem šla, děkuju...“

„Ještě mi neděkuj, mám překvapení...“ řekl s tajnůstkářským pohledem.

„Cože?“ zeptala se nervózně.

V tu chvíli se zpoza rohu ozval hlas, který by poznala kdekoli. „Co se děje, Vrcholný kruhu?“ Cal. Ach, Cal, a hned za ním Thatcher, Tamsin a Hadley.

Pohled na toho šaška Kaelie poprvé po několika dnech vykouzlil úsměv na tváři.

„Říkal jsem vám, že jdeme správně!“ zahlásil Thatcher.

„Jsem si docela jistá, že jsme párkrát špatně odbočili,“ odsekla Tamsin.

„Vy dva buďte zticha,“ přerušila je Hadley, když přišla ke Kaelie a objala ji. Držela ji a přitom řekla: „Jeden za všechny a všichni za jednoho.“

„Evander pozdravuje, ale topí se v papírování,“ dodal Kieran.

Skupina šla ještě kus dál, než se rozhodli utábořit. Snědli to, co muži ulovili, a uvařili si to nad ohněm.

Udržovali lehkou konverzaci, vyprávěli vtipy a dokonce zpívali písničky úplně falešně. Nakonec se rozhodli jít spát a všichni se uložili do spacáků. Cal obešel každého člena Vrcholného kruhu a políbil ho na hlavu, což vyvolalo sborový smích a chichotání. „Dobrou noc, nejlepší přátelé, jděte spát, ať se vyspíte do krásy. Bůh ví, že Kieran to potřebuje,“ řekl jim všem se svým typickým úsměvem.

„Dobrou noc, Cale!“ zazpívali sborově.

„HEJ!“ zaprotestoval Kieran.

Za rozbřesku se skupina zvedla a uhasila oheň z předešlé noci. Rozloučili se a rozdělili se do dvou skupin, aby se vydali domů.

Kaelie běžela domů. Výlet ji nabil energií. Nevěděla, co s Cyrusem udělá, ale hodlala se k tomu postavit čelem.

Když dorazili k domu smečky, šla rovnou do svého pokoje. Rozrazila okna, aby dovnitř pustila čerstvý vzduch, a začala uklízet. Vyprala si lůžkoviny i špinavé oblečení. Uklidila si pokoj i koupelnu. Dokonce i utřela prach, přičemž si pouštěla hudbu a při práci tancovala. Když skončila, pokoj byl jako ze škatulky.

Právě si prohlížela výsledek své práce, když někdo zaklepal na dveře. „Dále,“ zvolala vesele. Macy vešla a posadila se na postel. „Tak mě a mámu napadlo, že si půjdeme koupit nové šaty, a říkaly jsme si, jestli nechceš jít s námi?“

„Proč potřebujete nové šaty?“ zeptala se Kaelie.

Macy se na ni zmateně podívala: „No na ten bál přece.“

„Na jaký bál? Kdy?“ zeptala se Kaelie a snažila se vybavit si nějaký bál v rozvrhu.

„Jak to myslíš, na jaký bál? Ten bál, o kterém všichni mluví. Král pořádá bál pro alfy a jejich rodiny před začátkem výcviku. Prý je to nějaká oslava, nevím a je mi to jedno. Každopádně bál bude a my tam jdeme. Žila jsi snad v jeskyni? Jak to, že o tom nevíš?“

„No, v jeskyni ne, ale pod polštářem ano,“ pomyslela si Kaelie.

Kaelii se sevřel žaludek. Nevěděla, co má dělat. Nebylo možné se mu vyhnout, a až ho uvidí, budou muset vést TEN rozhovor.

Mohla by předstírat nemoc, ale v paláci bude žít měsíce. Nakonec ho uvidí. Čelem, pomyslela si. Postav se mu čelem a vypadej úžasně.

Ano, postaví se mu na tom bále a bude vypadat nejlépe, jak dokáže. Bude krásná a odvážná, ať se děje cokoli.

„No, hádám, že budu potřebovat šaty,“ řekla nakonec Kaelie.