ADELINE

Když se konečně probudím, jsme už v Chicagu.

Zamrkám a snažím se setřást spánkovou mlhu, jen abych si uvědomila jednu věc –

jsem k Reidovi až moc blízko.

Jakože, v podstatě jsem na něj přitisknutá.

Tvář mám na jeho rameni, ruku položenou někde u jeho hrudi a – panebože – jeho paže leží přes můj klín, jako by tam prostě přistála.

Tváře mi zalije horko, jak se až příliš rychle posadím.

Reid