ELOWEN

Události minulé noci jsem měla stále v živé paměti, stejně jako slova na rozloučenou od Alfy Varicka a Xaviana. Ani jsem mu nedokázala poděkovat za to, že mi pomohl spravit ruku, ne že by si po tom, co mi řekl, nějaké díky zasloužil. Ta slova mi celou noc zněla v hlavě. Ruku bych si sice zvládla ošetřit sama, ale je to mnohem snazší, když nejste tím, kdo si musí kosti lámat zpátky na místo. Ještě jsem se neproměnila, takže jsem se nehojila tak rychle jako ti, kteří to už dokázali.

Probudila jsem se s Xavianovými slovy stále znějícími v mysli a s pulzující bolestí mezi nohama, která žadonila o dotek jediného muže, ale zároveň s prudkým nutkáním praštit ho do toho jeho nádherného obličeje za to, jaký to byl kretén. Je k posrání po někom prahnout a zároveň jím opovrhovat. Jakkoli jsem si byla jistá, že bych našla muže, který by ten hlad ukojil, nechtěla jsem jen tak někoho.

Převlékla jsem se a vydala se na jedno z menších, méně využívaných cvičišť. Málokdo chodil takhle daleko a vzhledem k tomu, že mě smečka svým způsobem odvrhla, cítila jsem se tu při tréninku o samotě příjemněji.

Celou noc hustě pršelo a stále nepřestávalo. Zem pod mýma nohama byla blátivá a boty jsem jím měla kompletně obalené. S každým mým pohybem to začvachtalo, jak jsem do stromu opakovaně bušila a vybíjela si frustraci.

Měla jsem na sobě tílko, koženou bundu a kalhoty; vlasy jsem měla rozpuštěné a byla jsem úplně promočená, navzdory větvím nade mnou, které mě částečně chránily před deštěm. Nevadilo mi to. Nikde nebyla ani noha, takže jsem si oddechla. Hádala jsem, že stálí členové zřejmě trénují v krytých kurtech a halách.

Znovu jsem praštila do stromu a v hlavě mi zazněla Alfova slova.

‚Talent, ale žádná síla.‘

Z tónu jeho hlasu bylo zřejmé, že jsem prostě selhala…

Praštila jsem do stromu silněji a zírala na krev, která dělala šmouhy na kmeni. I přes obvazy, kterými jsem si omotala ruce, jsem si je potloukla. Kdysi bílé obinadlo bylo pokryté špínou, vodou a krví.

Zbytečná.

Selhání…

Dělala jsem jménu Delacroix jen ostudu… Měla jsem být otcovým odkazem… Někým, koho by s hrdostí nazýval svou dcerou, budoucí Betou, ale nemyslela jsem si, že bez mé vlčice mi tenhle titul někdy připadne.

Uběhly dva měsíce a já věděla, že zbytek výše postavených vlků chce, aby král vybral novou Betu… Bezpochyby měli na tu pozici zálusk vlci z řad Gam a Delt. Pozici, která po právu patřila Delacroixům. Která po právu patřila mně!

Při dalším úderu do stromu jsem v očích ucítila až příliš známé štípání. Moje zavrčení a zakňučení plné bolesti a námahy zanikaly ve zvuku lijáku. Počasí, které přesně odpovídalo mé náladě.

Pokračovala jsem a už jsem se nesoustředila na nic jiného než na bolest v celém těle. Věděla jsem, že po tomhle skončím na celý den v posteli.

Klopýtla jsem, nohy mi podklouzly v blátě. Padla jsem dopředu, opřela se rukama o strom a koleny dopadla na zem.

„Tak si myslím, že tohle je pro tebe ta nejlepší pozice.“ Ozval se zezadu povýšený hlas.

Zatímco jsem vstávala a otáčela se na dva mladíky, kteří tam stáli, projela mnou podrážděnost. Nikolas a Kydos. Válečníci, kteří měli stejnou hodnost jako Xavian, ale na rozdíl od něj byli v mých očích oba jen odpad.

To promluvil Nikolas. S jeho tmavými vlasy a modrýma očima by si někdo mohl myslet, že je hezký, ale jeho osobnost k tomu měla hodně daleko.

„Nemyslím si, že by se tě někdo ptal, jaká je pro mě ta nejlepší pozice,“ odsekla jsem, předstírajíc lhostejnost, zatímco jsem si rozmotávala obvaz na pravé ruce. Množství třísek, které jsem měla zaryté v dlaních, bylo mnohem větší, než jsem si myslela.

„Křivky, krása a navíc bez vlka; myslím, že tu máme Omegu... a k čemu jsou dobré, Kydosi?“ poznamenal Nikolas s úšklebkem na tváři.

Při té urážce ve mně vzplanul hněv; nebyla jsem žádná Omega!

„Na prcání.“ dodal arogantně Kydos a hnědé oči se mu zaleskly chtíčem.

„Přesně tak,“ odvětil Nikolas s pobavením v hlase.

„Řekněte to ještě jednou a ukážu vám, čeho budete nebo nebudete schopni, až s vámi skončím,“ zasyčela jsem a zaťala pěsti.

„Á... vidím, že máš docela hbitý jazýček. Možná bychom pro něj našli lepší využití.“ Kydos postoupil vpřed; své blond vlasy po ramena měl stažené do culíku, což odhalovalo jizvu, která se mu táhla přes čelist.

Pokud bude takhle pokračovat, vůbec by mi nevadilo přidat mu na obličej další.

Znechuceně jsem si odfrkla, když jsem na ně zírala. Na míle daleko nikdo nebyl a ve vyčerpaném stavu, ve kterém jsem se nacházela, jsem s těmi dvěma nechtěla být sama...

„Co kdybychom udělali přesně to? Jen se na ni podívám a hned se mi chce se do té malé děvky zabořit.“

„Dotkni se mě, Nikolasi, a přísahám při bohyni, že tě nechám vykastrovat.“

„Myslím, že zapomínáš, že už nemáš žádnou hodnost; copak nevíš, co se povídá u dvora? Xavian by mohl převzít titul Bety... a jakmile to udělá, staneš se automaticky Omegou. Ale hraj za ten správný tým a my bychom pro tebe ten zážitek mohli udělat velmi příjemným...“

Jeho slova mnou otřásla, ale odmítala jsem si to připustit. Byla to pravda? Xavian se možná stane Betou?

Nikolas zamířil ke mně a srdce se mi rozbušilo. Oči měl dravé, jako to zvíře, kterým byl neoznačené ženy. Neoznačené ženy byly pro muže jako oni jen terčem a žena bez vlka byla dokonalá hračka.

„Jsem Elowen Delacroix a dokud mě sám král nezbaví hodnosti, jsem stále kandidátkou na Betu,“ varovala jsem ho a můj hlas zněl i mně samotné bezdechým a třesoucím se tónem.

„A je to krásné jméno pro takovou květinku, jakou jsi. Král tě může zbavit titulu, ale dovol mi zbavit tě něčeho dalšího.“ poznamenal Nikolas. Oči mu ztmavly hladem, když jeho pohled padl na mou hruď a já si uvědomila, že se mi tričko lepí na tělo a díky dešti je téměř úplně průsvitné. V mžiku mě popadl za paži, otočil mě a hrubě ze mě strhl bundu.

Zaslechla jsem Kydosovo sadistické uchechtnutí a cítila na sobě jejich pohledy. Nikolasova ruka po mně sáhla a chytila mě za levé prso.

„Nedotýkej se mě!“ zasyčela jsem, odtrhla jsem jeho ruku ze svého těla, otočila se zpět k nim a vytrhla se z jeho sevření, jen aby mě chytil za ruku a bolestivě ji stiskl. Cukla jsem sebou, když jsem ucítila, jak něco prasklo, což mě donutilo zalapat po dechu bolestí.

Potřebovala jsem odsud vypadnout. Hned.

Přirazil mě ke stromu a zubaté okraje třísek, které jsem předtím v kmeni vytvořila, se mi zaryly do zad. Cítila jsem, jak ve mně vězí a do očí mi z té bolesti vhrkly slzy.

Zvedla jsem ruce a oběma jsem se ho snažila odstrčit, ale byl jako zeď svalů, která se nechtěla pohnout, ať jsem se snažila sebevíc. Byla jsem slabá jako štěně a on byl plnohodnotný vlkodlak.

Můj pohled zalétl ke Kydosovi, který tam stál a s úšklebkem na tváři se díval. Jakkoli jsem ho chtěla prosit, aby mi pomohl, věděla jsem, že čeká, až na něj přijde řada... Z pouhého pomyšlení na to se mi udělalo špatně...

„Pusť mě, Nikolasi,“ zavrčela jsem chladně.

V odpověď se ušklíbl a místo toho přistoupil přímo ke mně. Sáhl dolů a násilím mi roztáhl nohy. Tvrdě jsem do něj strčila, ale ani se nehnul.

„Za tohle zaplatíš, Nikolasi!“ zasyčela jsem.

„Opravdu?“

Pravděpodobně ne... byl to respektovaný syn jedné z nejvýše postavených rodin. Ne, nezaplatí, protože už nemám otce, který by mě chránil.

Teď jsem já byla ta, kdo je nikdo, a i když to nikdo neřekl nahlas, já to věděla.

Zatlačil mě zpátky, přitiskl mi ruce k bokům, zatímco se nutil mezi mé nohy a mně se sevřel žaludek, když jsem ucítila, jak se na mě tiskne jeho ztopořený úd.

Vzplanul ve mně obrovský vztek, jako blížící se bouře, zatímco jsem se zmítala v jeho sevření. Opravdu mu tohle dělalo potěšení?

Jestli někdy byla vhodná chvíle na přeměnu, bylo to teď. Využívala jsem veškerou svou vůli a sílu, abych s ním bojovala, ale už jsem se příliš vyčerpala. Cítila jsem se bezmocná... zbytečná. I když jsem se tolik snažila a tak tvrdě trénovala, stále jsem byla slabší než oni.

„Uklidni se, krásko. Pojďme to tělo dobře využít.“ Zastřel chraplavě, což mě přimělo vrhnout na něj znechucený pohled.

„Pusť mě!“ zasyčela jsem a pokusila se ho kopnout, ale on mé nohy sevřel mezi svými a tím mě naprosto znehybnil.

Sklonil se, jednou rukou mi stiskl krk, násilím mi přitiskl hlavu zpátky ke kmeni stromu, očima sjel na mé rty a hladově si oblízl ty své.

Pohyb, který by na tváři někoho jiného mohl vypadat přitažlivě, ale na Nikolasově tváři bylo odporné ho sledovat.

Posbírala jsem veškerou svou sílu, zkusila to znovu a strčila do něj, čímž jsem ho donutila na okamžik polevit v sevření.

Potřebovala jsem utéct!

Využila jsem příležitosti, odskočila stranou a byla připravená se dát na útěk, když se mi do vlasů zamotala ruka a trhla mnou zpátky.

„Takže ona to chce dělat tím kurva těžším způsobem.“ odplivl si Nikolas.

Něco mě udeřilo do zadní části hlavy a uslyšela jsem, jak Kydos něco zamumlal, zatímco jsem padla na kolena. Cokoliv, čím mě udeřil, odhodil na zem.

„Je hotová.“ Ozval se Nikolasův hlas, než jsem byla strčena zpět do bláta.

Mé vidění bylo lehce zamlžené, když ze mě strhl top, čímž mě nechal odhalenou jen v podprsence. Nikolas vylezl na mě, přimáčkl mi stehna pod své koleno a začal si rozepínat kalhoty.

„Alfa vám to neodpustí!“ křikla jsem.

Ušklíbl se.

„Bude mu to jedno... ani nejsi vlastní krev Bety Gideona... Myslím, že jsi měl pravdu, Kydosi, pravděpodobně ji porodila nějaká omegácká děvka.“

Jeho slova mě tvrdě zasáhla a srdce se mi rozbušilo strachem.

O čem to mluvili? Co tím myslel?

„Ukážu ti přesně to, co si někdo jako ty zaslouží...“ Sáhl dolů, připravený rozepnout mi kalhoty, ale já se donutila zvednout.

Na otázky se zeptám později. Musela jsem odsud pryč!

Bez ohledu na to, jak vyděšeně a bezmocně jsem se cítila, nehodlala jsem to dovolit. Moje tělo v odpověď křičelo. Zvedla jsem koleno a kopla Nikolase do nohy, takže přepadl zpátky na blátivou zem.

Vrávoravě jsem vstala a vrazila do Kydose. Zavrávoral a já se otočila. Musela jsem utíkat daleko a rychle, než mě znásilní.

„Chyť ji!“ zlověstně zavrčel Nikolas na Kydose.

Běžela jsem naslepo; bláto mě zpomalovalo, nohy mi čvachtaly, jak zapadaly do země. Oba muži mě doháněli, ale naštěstí pro mě, jelikož byli těžší, bylo pro ně těžší udržet tempo a zapadali hlouběji do blátivé země.

„Nedělej něco, čeho budeš litovat, ty děvko!“ zavrčel Nikolas zrovna ve chvíli, kdy jsem zakopla a padla obličejem přímo do bláta.

„To samé bych řekla i já tobě, Nikolasi.“

Hlava mi prudce vystřelila vzhůru, když mě pár rukou popadl za lokty a zvedl ze země. Mokré prameny měděně hnědých vlasů mu spadaly přes čelo, dešťová voda stékala po jeho dokonalých rysech a já zjistila, že zírám do páru svůdných, a přesto nebezpečných jantarových očí.

„Xaviane...“ Xavian výhružně vykročí vpřed a oba muži se ušklíbnou, když mě trhnutím stáhne za sebe. Srdce mi bolestivě bušilo do žeber z toho, co se mělo stát.