Jakmile ta slova opustila má ústa, vytřeštila jsem oči v naprostém úžasu – přes měsíc právě přeletěl drak, zatímco jsem tam stála nahá uprostřed studené řeky.

Zamrkala jsem, nevěříc tomu nepřirozenému úkazu, a rázem tam nebyl nic než úplněk na svítající obloze. Řekla jsem si, že mám halucinace z nedostatku spánku. Zahnala jsem ty myšlenky a vylezla z vody, když už jsem cítila, jak mi kůže mrzne.

Mokré vlasy jsem si zabalila do starých šatů a oblékla si ty druhé. Vrátila jsem se do naší chaloupky a zjistila, že bratr stále spí. Sundala jsem si šaty z hlavy a dala je uschnout, zatímco mokré vlasy jsem si nechala rozpuštěné na ramenou. Vzala jsem svou malou sekeru a provaz a vyrazila k lesu, abych sehnala dřevo, než vyjde slunce. Musím být na poli včas, jinak mi předák pro dnešek nedovolí pracovat. Najímali mě jen proto, aby mě mohli honit od prvního ranního paprsku až do posledního. Zašla jsem hlouběji do lesa. Vesničané mi nedovolili sbírat dřevo tam, kde to bylo snadné. Tvrdili, že je jejich, a kdybych se ho dotkla, jejich bohatá pole by postihlo prokletí. Věděla jsem, proč mě posílají do hlubin lesa – doufali, že mě cestou zpět zabije nějaká dravá zvěř a oni se mě konečně zbaví.

Ale pravda byla taková, že zvířat jsem se nikdy nebála. Děsili mě lidé.

Povzdechla jsem si a šla bosky celé hodiny. Někdy se mi do nohou zapíchl kamínek, až jsem bolestí zasténala, ale nemohla jsem zpomalit, protože do východu slunce zbývalo jen málo času. Jak jsem kráčela, slyšela jsem šum řeky tekoucí podél stezky. Nikdo nevěděl, kde řeka Ondina pramení. Protéká z hlubin Havraního lesa přes míle rozlehlých plání, na kterých žijeme. Zažila pád i vzestup mnoha království. Staré legendy praví, že bohové i démoni přicházeli na zemi pít z Ondiny, aby si vyléčili rány z bitev. Stále jsem šla, když mi kolem ucha zasvištěl chladný vánek a rozcuchal mé mokré vlasy. Vím, co to znamená. Znamená to, že jsem špatně odbočila. Nevím jak, ale vždycky se mi to stává a vítr mě vede. Šeptá mi do uší, jako by mi chtěl něco říct. Zabočila jsem doprava a dorazila do cíle.

Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla vlhkého vzduchu Ondiny, nasyceného vůní mokřin a tlející flóry a fauny, která tu žila v bezpečí Havraního lesa. Mnohokrát jsem prošla hlubinami Ondiny, ale cestu jsem si pořád nezapamatovala. Jako bych šla tam, kam mě vane vítr. Kdykoli jsem se nadechla toho sytého vzduchu, cítila jsem, jak mnou proudí vlna síly, která se mi pokoušela něco sdělit. Zahnala jsem tu myšlenku – jak by ve mně mohl les vyvolávat takové pocity? Otevřela jsem oči a začala se rozhlížet po dřevě.

Malou sekerou jsem začala kácet soušky, aby nám dřevo vystačilo na celý týden. Dřevo bylo zevnitř ještě vlhké, takže jsem musela sekat oběma rukama a velkou silou. Když jsem skončila, byla jsem úplně vyčerpaná. Posbírala jsem polena a pevně je svázala provazem, aby mi cestou domů nevypadla. Už se mi to v minulosti stalo a musela jsem se pro ně vracet. Zvedla jsem otep a dala si ji na hlavu. Byla těžká a hned mě z ní rozbolel krk. Přidržujíc náklad oběma rukama, vydala jsem se na zpáteční cestu.

Cestou se mi do nohou zabodávaly další kameny, až mi z nich tekla krev. Šla jsem dál, přenášela váhu z jedné nohy na druhou, zaťaté zuby a občasné zasténání. Den ještě ani nezačal a já už byla na dně se silami. Brzy vyjde slunce a já musím být v práci. Cestou domů jsem uviděla keře s lesními plody. Zvláštní, nikdy jsem jich neviděla tolik najednou. Byly jich obsypané. V žaludku mi zakručelo, když jsem uviděla ty červeno-černé bobule a jejich sladká vůně mi polechtala nos. Začaly se mi sbíhat sliny. Pořád mám trochu času před prací. Můžu jich pár sníst a vzít nějaké Finnianovi. Budou mu chutnat. Položila jsem otep dřeva a okamžitě jsem cítila, jak se mi ulevilo v šíji. Byla ztuhlá, ale to se dalo vydržet. Proti bolesti v nohou to nebylo nic. Zapomněla jsem na únavu, přistoupila ke keřům a začala plody jeden po druhém trhat.

Cpala jsem se jimi, zatímco jsem sbírala další. Bylo jich tam spousta. Dokonce i pár srnek je z druhé strany oždibovalo. Usmála jsem se. Zvířata jsem měla vždycky ráda. Chtěla jsem jednu pohladit po hlavě, ale ona uhnula, až mi úsměv na rtech trochu povadl. Copak i ona mě vidí jako prokletou? Neutekla však, jen na mě dál hleděla svýma velkýma laníma očima a nakláněla hlavu, jako by si mě prohlížela. Tak jsem natáhla otevřenou dlaň s pár bobulemi. Chvíli na mou ruku jen zírala. Už jsem zase ztrácela naději, ale pak ke mně přišla a začala z ruky jíst. Úsměv se mi rozšířil. Hladila jsem ji po hlavě a ona se mi o ruku láskyplně otírala. Jak jsem mohla zapomenout, že lidé soudí, ale zvířata ne? Nasbírané plody jsem si dala do cípu šatů, protože jsem je neměla do čeho jiného dát. Zvedla jsem si dřevo zpátky na hlavu.

„Sbohem, přítelkyně,“ řekla jsem s úsměvem své nové společnici. Pořád se na mě dívala. Ještě jednou naklonila hlavu, stále mě pozorujíc. Naposledy jsem se na ni usmála a vykročila na svou cestu. Místo aby se vrátila do bezpečí hlubin Ondiny, rozhodla se mě následovat.

„Chceš jít se mnou?“ zeptala jsem se jí, když kráčela vedle mě. Pohodila hlavou, jako by říkala ano, a já se uchechtla.

„To by se mi taky líbilo,“ řekla jsem vesele.

„Měla bych ti dát jméno,“ zamyslela jsem se. Musím. Jak bych jí říkala, kdybych ji nepojmenovala?

„Líbilo by se ti jméno Roe?“ zeptala jsem se s nadějí v očích a ona na odpověď jen frkla a potřásla hlavou, což mě znovu rozesmálo.

„Roe, musíme jít rychle, jinak přijdu pozdě do práce,“ zvolala jsem a zrychlila krok, i když moje nohy protestovaly. Šla jsem stejnou cestou, když vtom kolem mě začal vířit vzduch. Bylo to zvláštní, pamatovala jsem si, že jdu správně. Zkusila jsem vítr ignorovat a jít dál, když vtom Roe náhle vyběhla směrem, kterým vítr foukal.

„Roe, počkej! Tam nechoď!“ vykřikla jsem za ní. Běžela k břehu řeky, kam chodí pít všechna divoká zvěř. Proto jsem tam nikdy nechodila. Zůstala jsem stát na místě, když jsem zaslechla bolestné zakňučení Roe, a srdce se mi rozbušilo strachy. Shodila jsem dřevo a rozběhla se za ní, jako by mé nohy měly vlastní rozum.

„Prosím, ať jsi v pořádku,“ šeptala moje mysl, nechtěla jsem, aby se mé nové kamarádce něco stalo. Kdyby se jí něco přihodilo, bylo by to jen proto, že potkala mě. Lapala jsem po dechu, když jsem dorazila k břehu Ondiny.

„Roe!“ zavolala jsem na ni a očima plnýma strachu ji hledala v měsíčním světle. Našla jsem ji u břehu, jak čenichem do něčeho strká. Přiběhla jsem k ní, kulhajíc na bolavé nohy. Strašně to bolelo.

„Roe, jdi od toho pryč. Uštkne tě to,“ řekla jsem zděšeně, když jsem uviděla malého hada ležícího v trávě. Snažila jsem se ji odtáhnout, ale ona se nehla. Podívala jsem se na oblohu, do svítání už zbývalo jen málo. Podívala jsem se zpět na ni a pak na toho malého černého hada. Byl zraněný a vypadal neškodně. Když ho tu nechám, nějaké zvíře ho sežere. Podle jeho ran už se o to nějaké pokusilo. Roe se na mě podívala svýma laníma očima, jako by mě prosila o pomoc. Vím, jaké to je, když vám nikdo nepomůže. Znovu jsem se podívala na oblohu a poraženě si povzdechla.

„Nemůžu ho tu nechat umřít.“