„Nemůžu ho tu nechat umřít.“

Došla jsem k němu a hada opatrně zvedla, snažíc se mu ještě víc neublížit. Pohnul se, jako by mi chtěl naznačit, že je stále naživu. Byl tak malý, že se mi snadno vešel do dlaně.

„Pojďme, Roe, než sem přijde pít nějaké velké zvíře,“ řekla jsem a rozhlížela se, jestli se v lese neschovává nějaký predátor připravený zaútočit. S ostražitým pohledem jsem vykročila, kulhajíc na obě nohy. Roe jako by mi rozuměla a následovala mě. Každý krok jsem pečlivě vážila. Snažila jsem se nedělat hluk, abych k sobě nepřilákala hladové šelmy. To bylo to poslední, co jsem potřebovala. Došly jsme k místu, kde jsem nechala dřevo. Dřevo jsem táhla jednou rukou, zatímco v druhé jsem nesla malého hada. Nechtěla jsem ho zranit, tak jsem polena vlekla po zemi, i když to bylo nesmírně namáhavé. Stálo mě to poslední zbytky sil. Roe jako by pochopila můj zápas a pomáhala mi tím, že do otepi strkala hlavou. Společně se nám podařilo dostat z lesa právě ve chvíli, kdy mě vítr dovedl zpět k cestě, kudy jsem do něj vstoupila.

„Teď už můžeš jít zpátky. Odteď už to zvládnu sama,“ řekla jsem, když jsme stály na kraji lesa. Jakmile jsem to dořekla, podívala se na mou dlaň, kde odpočíval malý had.

„Neboj se, postarám se o něj,“ slíbila jsem s úsměvem. Pár vteřin se na nás dívala, pak frkla a nesouhlasně zavrtěla hlavou. Znovu začala strkat do dřeva.

„Jak chceš, ale nestěžuj si, až tě tu tvoje rodina bude hledat. Mně by to nevadilo, ráda bych je poznala,“ řekla jsem, popadla provaz a znovu začala táhnout. Tady už to nebylo tak těžké jako v lese, protože terén byl víceméně plochý. Roe mě doprovodila až k chalupě, která nebyla daleko. Podívala jsem se na hada, který mi odpočíval v dlani, ale on měl hlavu vztyčenou a díval se dopředu.

„Už jsme skoro tam, malý příteli. Ještě chvilku vydrž,“ řekla jsem zadýchaně, když jsem v dálce spatřila náš domov. Snažila jsem se ze sebe vydat všechno, dokud nedorazíme k chatrči. Pustila jsem provaz a zhluboka se vydýchala vyčerpáním. Ruka mě pálila od provazu, který mi do dlaně vybrousil ošklivou modřinu, jak jsem ten těžký náklad vlekla. Zvedla jsem ruku a hřbetem si otřela studený pot z čela, bolest jsem ignorovala. Podívala jsem se na hada, který byl stočený v klubíčku bolestí. Vešla jsem do chatrče.

„Aurelio, co tu ještě děláš?“ Můj bratříček ke mně přiběhl se zmateným výrazem, když mě viděl vcházet. Chápala jsem jeho údiv, protože v tuhle dobu jsem doma nikdy nebývala, ale dnešek byl výjimkou. Zamračil se ještě víc, když uviděl hada v mé ruce a Roe, která vešla za mnou.

„Finniane, běž a přines listy hojivé rostliny,“ řekla jsem a položila hada na malý kousek látky. V očích měl stále zmatek, ale poslechl mě a šel pro listy. Ten stromek jsem zasadila za naší chatrčí, protože se často zraním a my nemáme peníze na léčitele – a i kdybychom měli, stejně by mě odmítli ošetřit. Roe nás pozorovala svýma velkýma očima a bedlivě sledovala každý můj pohyb. Finnian se brzy vrátil s několika listy.

„Tady jsou,“ řekl, podal mi je a posadil se vedle mě, upřeně hledíc na stočeného hada. Roe udělala totéž a lehla si vedle něj, taky unavená z té dlouhé cesty. Vzala jsem kameny, které jsem používala k drcení listů.

„Je tak malinký. Kde jsi ho vzala?“ zeptal se Finnian a nespouštěl z hada oči. V jeho hlase byla cítit zvědavost.

„Já vím. Nikdy jsem tak malého hada neviděla,“ odpověděla jsem s údivem. Snažila jsem se vyhnout jeho další otázce a dál drtila listy.

„Ale kde jsi ho našla? Nevypadá jako hadi, co žijí v Havraním lese,“ zeptal se znovu, ještě zvědavěji. Můj bratr byl chytrý. Poznal, že mu to nechci říct.

„Ležel zraněný na břehu Ondiny a Roe mě k němu dovedla,“ řekla jsem, kousla se do rtu a pokračovala v přípravě kaše z hustých listů.

„Tys byla u břehu?“ řekl překvapeně a oči měl široké jako dva talíře.

„Slíbila jsi mi, že tam nepůjdeš. Co kdyby tam bylo nějaké divoké zvíře a zkusilo na tebe zaútočit jako minule?“ řekl ustrašeně, až jsem se znovu kousla do rtu. Věděla jsem, že takhle zareaguje. Jednou mě vítr zavedl k břehu, aniž bych si to uvědomila. Probrala jsem se, až když se mi studená voda Ondiny dotkla nohou. A jakmile jsem se probrala, uviděla jsem obrovské žluté světélkující oči, které mě sledovaly, a musela jsem utíkat o život, když se mě snažily ulovit.

„Ale podívej, jsem v pořádku a Roe byla se mnou. Nebyla jsem sama,“ snažila jsem se bránit tichým hlasem, protože jsem věděla, že se o mě bojí víc než já sama.

„Kdo je Roe?“ zeptal se zmateně. Kývla jsem hlavou směrem k srnce, která seděla vedle něj. Podíval se na ni, a jako by Roe věděla, že ji představuji svému bratrovi, začala ho láskyplně očichávat, až se rozesmál.

„Ta se mi líbí,“ řekl a pohladil ji po hřbetě a po hlavě.

„Ahoj Roe, já jsem Finnian,“ představil se a dál ji hladil. Usmála jsem se při pohledu na ně. Mast byla hotová, tak jsem si ji nabrala do ruky a otočila se k malému raněnému hadovi. Ten už nás pozoroval se zvednutou hlavou.

„Hele, ty už jsi vzhůru,“ řekla jsem vesele, čímž jsem upoutala pozornost Roe i Finniana.

„Až ti nanesu tuhle mast, uzdraví tě to. Nevím, jestli to funguje na zvířata, ale mně to vždycky pomohlo,“ řekla jsem stejným tónem, abych ho povzbudila. Muselo ho to hrozně bolet, ty rány byly na jeho malé tělíčko velké. Začala jsem mu rány potírat a Finnian mě bedlivě sledoval.

„Vím, že to bolí, ale neboj se, za chvilku ti bude líp.“ Znovu jsem ho chlácholila a on nakonec položil hlavu a zavřel oči, jak ho to pálilo.

„Má hluboké rány. Kdo mu to udělal?“ zeptal se smutně Finnian a díval se na něj s lítostí.

„Možná nějaký pták,“ řekla jsem soucitně a nanesla poslední zbytek masti. Had se na mě podíval, jakmile jsem to dořekla. Měla jsem hotovo.

„Prcku, brzy budeš zase skákat,“ řekla jsem a jemně ho pohladila hřbetem ukazováčku pod bradou. On přivřel oči, jako by si to hlazení užíval.

„Měli bychom mu dát jméno,“ řekl nadšeně Finnian. Had otevřel oči a podíval se na něj.

„Jak mu budeme říkat?“ zeptala jsem se s úsměvem.

„Pip,“ vyhrkl Finnian s rozzářenou tváří.

„Tak tedy Pip. To k němu sedí,“ souhlasila jsem s bratrem.

„Líbí se ti tvoje jméno?“ zeptala jsem se a pohladila ho po hlavě. Pak jsem se podívala za něj a vytřeštila oči.

„Proboha, slunce už vyšlo!“ vykřikla jsem zděšeně a vyskočila na nohy.

„Musím do práce,“ volala jsem ve spěchu, zatímco jsem si narychlo myla ruce a utíkala z domu.

„Pustí tě předák vůbec do práce?“ křičel za mnou Finnian ode dveří a Roe sledovala mou utíkající postavu a znovu zmateně naklonila hlavu.

„Budu ho muset poprosit,“ křikla jsem přes rameno a už se hnala po cestě. Kulhala jsem, ale na bolest jsem zapomněla. V tom shonu mi úplně vypadlo, že už je pozdě a slunce už mi svítí vysoko nad hlavou. Jen jsem se modlila k bohyni starého chrámu, aby mě předák tentokrát nechal projít. Když jsem dorazila k poli, dělníci už byli v plném proudu. Snažila jsem se mezi ně vklouznout, aby si mě předák nevšiml. Těžce jsem oddechovala a snažila se nenápadně popadnout koš a jít pracovat.

„Ty tam, stůj!“ zakřičel předák přísným hlasem a já se zastavila, hryžouc se do rtu vzteky nad sebou samou.

„Přišla jsi pozdě. Dneska pracovat nebudeš,“ řekl tvrdě. Podívala jsem se na něj prosebnýma očima.

„Prosím, nechte mě pracovat, jinak nebudu mít peníze na jídlo pro bratra,“ prosila jsem tichým hlasem.

„Když tě nechám dneska, uděláš to znova. Tohle je trest za porušení pravidel,“ řekl starý statkář, který mě pozoroval, jako by byl ztělesněná spravedlnost světa. Měla jsem chuť protočit panenky, ale nemohla jsem. Kdyby viděl, že mu odporuji, už by mě tu nikdy nenechal pracovat. Měl ego větší než nebe.

„Prosím, nechte mě tu pracovat. Slibuji, že už se to nestane,“ žadonila jsem znovu. Potřebovala jsem ty peníze, aby měl Finnian co jíst. Podíval se na mě svýma starýma, chtivýma očima, přejížděl mě od palců u nohou až k hlavě a mně z toho pohledu bylo zle.

„Dobrá, smiluju se nad tebou, ale dostaneš jen polovinu toho, co dostáváš normálně,“ řekl a já na něj vytřeštila oči. Zvedl se ze židle s pomocí hole a na tváři měl úšklebek.

Polovinu běžné mzdy.

„Vždyť už teď dostávám polovinu toho co ostatní,“ namítla jsem protestně, protože to byla nehorázná nespravedlnost. Nadzvedl obočí, můj tón se mu nelíbil.

„Buď to vezmeš, nebo už se sem nevracej,“ řekl a dal mi tak najevo, že za ten tón mi může ubrat ještě víc. Ramena mi poklesla. I když to bylo nespravedlivé, musela jsem to přijmout. Aspoň Finnian bude mít jídlo. To mi na rtech vykouzlilo slabý úsměv. Já budu zase pít jen vodu.

„Udělám to.“