LYRA.

Probudila jsem se pozdě a mohl za to Declan. Celou noc mě nenechal spát.

Pousmála jsem se a zrychlila krok na chodbě naší koleje.

Nebyla to ve skutečnosti Declanovo vina, ale moje. Nemohla jsem na něj přestat myslet, zvlášť po tom včerejším telefonátu. Než se mi konečně podařilo unavit mysl, skoro svítalo. Výsledkem bylo, že jsem spala jen pár hodin, ale nestěžovala jsem si. Nestávalo se každou noc, že bych mohla slyšet jeho hlas. Vlastně to bylo teprve včera v noci, co jsem si s ním mohla promluvit, tak si ten okamžik musím užít, dokud trvá.

Protože to nebude trvat dlouho.

„Lyro!“ uslyšela jsem, jak na mě někdo volá.

Otočila jsem se a uviděla blížící se Celine. Na tváři měla široký úsměv a významně na mě mrkala.

Celine pracovala na koleji jako recepční, a protože jsem si s lidmi v mém věku moc nerozuměla, snažila jsem se kamarádit se staršími. A Celine byla jednou z nich.

„Dobré ráno, Celine! Moc ráda bych si s tebou popovídala, ale jdu pozdě.“ Přešlapovala jsem na místě, připravená vyrazit, ale ona mě nechtěla nechat jít.

„To vím! Čekám tu na tebe už půl hodiny, až půjdeš kolem.“

„Proč? Udělala jsem něco špatně?“ V duchu jsem si vzpomněla na tu dívku ze včerejška – neřekla snad ředitelce koleje, že jsem byla na telefonu moc dlouho?

„Ty a ta tvoje pesimistická mysl. Samozřejmě že ne! Ale je tu tvůj ctitel!“ Ukázala na malou čekárnu na druhé straně recepční haly a zahýbala obočím tak, že jsem nemohla jinak než protočit panenky.

Existoval jen jeden „ctitel“, ze kterého byla Celine takhle celá pryč. Rowan.

zhluboka jsem vydechla a podívala se na ni: „Budu mít zpoždění na první hodinu. Nevadilo by ti napsat mi omluvenku? Cokoli, co mi zachrání krk. Příští týden chci odmaturovat. Prosím.“

„Pro tebe cokoli, drahá! Teď běž! A nenech toho fešáka čekat! Jinak by se mu mohl zamlžit zrak a spočinout na mně!“ zachichotala se a vrátila se ke svému stolu. Já si znovu povzdechla a s batohem pevně sevřeným v ruce jsem zamířila k Rowanovi.

Jak já si přála, aby se Rowanův pohled toulal kdekoli jinde, jen ne na mně.

Rowan otevřel dveře ještě dřív, než jsem stihla dát najevo svou přítomnost. Musel mě sledovat přes prosklenou stěnu.

Rowan dokázal přimět každou dívku, aby se za ním otočila, jen tím, že tam prostě stál, a já se divila, proč marní čas se mnou. Byl pohledný, měl dlouhé, pískově hnědé vlasy, dokonale řezaný nos a čelist a tělo, kterého by se každá chtěla dotknout. Kromě mě.

Něco se mnou muselo být špatně.

„Ahoj!“ slabě jsem se usmála a posadila se na křeslo v místnosti. „Co tu děláš?“

„Jen jsem si říkal, že navštívím svou Lunu.“

„Rowane, prosím.“

„Má se to stát, Lyro. Proč se tomu snažíš vyhnout?“

„Dokud mi nebude osmnáct, tak ne. Tak na mě prosím netlač. Aspoň mě nech mít možnost volby, dokud ještě můžu.“

„Fajn. Takže ohledně tvého maturitního plesu...“

„Jde se mnou Declan.“

„Proč?“ Nepřehlédla jsem, jak se mu na tváři mihl mračivý výraz.

„Je to můj opatrovník,“ odpověděla jsem lhostejně, i když mi srdce bušilo rychleji.

„Nemyslím si, že si tví spolužáci na ples berou otce nebo strýce.“

„Nerozumím tomu, proč ti to musím vysvětlovat.“

„Jsem tvůj budoucí Alfa, Lyro.“

„Sám jsi to řekl. Budoucí. Ještě ne. Pořád o sobě rozhoduji sama. Takže prosím...“ znovu jsem si povzdechla. „Musím už jít. Jdu pozdě na hodinu.“

„Nenech Declana, aby se tě dotýkal, Lyro. Přísahám, že jestli na tebe sáhne...“

„Zmlkni, Rowane! Declan takový není. A kromě toho mě tak nikdy nevnímal. Jsem pro něj prostě jen sestra, nebo v horším případě přítěž.“

„A co ty, Lyro? Čím je on pro tebe?“ Zatínal zuby. Znal odpověď a já se divila, proč se mě pořád dokola ptá na to samé.

„Myslím, že na odpovědi vůbec nezáleží. Nikdy to nic nezmění. Jdu na hodinu.“ Vstala jsem, popadla batoh a zamířila ke dveřím.

„Uvidíme se tedy na tvých promocích.“

„Ne! Na mé promoce nepůjdeš!“ prudce jsem se otočila a zabodla do něj pohled.

„A proč?“ svraštil obočí a rty sevřel do úzké linky.

„Protože jsem to řekla.“

„A jak se sakra dozvím, co s tebou po škole bude? Jak tě zkontaktuju? Kromě toho jsem ti řekl, že můžeš jít bydlet ke mně.“

„Mám svou smečku, Rowane. Půjdu domů do té smečky. A navíc si nemyslím, že by ti Declan zakázal k nim chodit nebo volat. Můžeš mě tam navštívit!“

„Lyro... Prosím, nedělej mi to tak těžké.“

„A co já? Myslíš si, že je to pro mě lehké? Nedáváš mi na výběr!“ zavrčela jsem na něj a vyběhla z návštěvní místnosti.

Celé ty roky jsem se ze všech sil snažila být k Rowanovi milá a uctivá, ale čím blíž byly mé osmnácté narozeniny, tím těžší bylo ovládat své výbuchy.

S Rowanem nebylo nic v nepořádku.

Za ty roky mi neprojevil nic jiného než pochopení a respekt. Souhlasil s hranicemi, které jsem pro nás nastavila, i když s nimi nesouhlasil.

A já se toho snažila držet, protože to byla jediná věc, která mi zbývala – rozhodovat o sobě, dokud mi nebude osmnáct.

Potom už nebudu patřit sobě. Bude mě vlastnit někdo, s kým jsem nikdy nechtěla být.

Moje rodina kdysi patřila do smečky Argent Lune pod vedením Alfy Malakaie, Rowanova otce.

Můj otec byl obyčejný bojovník a jeho družkou byla moje matka, Omega smečky.

Poté, co matka zemřela, otec udělal vše pro to, aby mohl přestat patřit k této smečce a mohl se přemístit k jiné. A vybral si Declanovu smečku. Declanův otec, Alfa Gareth, byl v té době Alfou smečky Cobalt Glades.

Můj otec a Alfa Gareth se stali doživotními přáteli, takže mě nepřekvapilo, že se rozhodl přejít právě k němu.

Ale teprve ve chvíli, kdy nastal čas opustit Rowanovu smečku, se ukázal skutečný důvod, proč nás chtěl odvést pryč.

***************

RETROSPEKTIVA

Lyra – 14 let

LYRA.

„Dělej, zlato. Lidé Alfy Garetha už čekají na hranicích. A budeš se moct vídat s Delilah každý den.“ Otcův hlas zněl šťastně, což potěšilo i mě.

Od té doby, co matka zemřela, nebyl ve své kůži. Plně jsem ho chápala. Bez ní jsem byla ztracená i já a my se prostě jen snažili nějak přežít a jít dál.

Usmála jsem se, pobrala všechny tašky, které jsem měla nést, a rozhlédla se po obývacím pokoji, ve kterém jsem vyrostla. Bude se mi po tomhle místě stýskat, hlavně proto, že to bylo jediné místo, kde jsem měla vzpomínky na matku, a teď jsem se jich měla definitivně vzdát.

Ale byla jsem ráda, že odcházíme.

Nikdy jsem neměla pocit, že do téhle smečky patřím. Nikdy jsem tu neměla přátele. Dívky v mém věku mě neustále ignorovaly, nebo mě v horším případě urážely, když nikdo nebyl nablízku. Bylo to jen proto, že Rowan, syn Alfy, se netajil svými city ke mně, a to štvalo ostatní holky, které do něj byly blázen.

Ne že by mě to zajímalo. Rowan se mi takhle nikdy nelíbil.

Moje oči hleděly jen na jednoho kluka, na příštího Alfu smečky Cobalt Glades, Declana. A to byl důvod, proč jsem byla tak šťastná, že odsud odcházím právě do jeho smečky.

„Vidím, že jste připraveni vyrazit.“ Dunivý hlas mě vytrhl z myšlenek a já stočila pohled ke dveřím. Viděla jsem, jak můj otec na místě ztuhl a pak s úctou sklonil hlavu před mužem ve dveřích.

„Alfo,“ otcův hlas se třásl, což mě zmátlo.

Proč se Alfy bál? Mně se vždycky zdál jako milý člověk.

Alfa Malakai kývl na mého otce na pozdrav a pak jeho pohled sklouzl ke mně. Usmála jsem se na něj a uklonila se, na což mi odpověděl vřelým úsměvem.

„Chci s tebou mluvit,“ Alfa znovu zaměřil pozornost na mého otce a ten jen přikývl, než se otočil a nařídil mi, abych šla do svého pokoje.

Beze slova jsem odešla do pokoje, ale dveře jsem nedovřela úplně, abych slyšela jejich rozhovor. Chtěla jsem vědět, proč otec zněl tak vystrašeně.

„Víš, že opuštění mé smečky neznamená, že můžeš zvrátit to, co se má stát.“

„Alfo, prosím. Udělám cokoli, jen to nechte být. Byl jsem opilý. Nevěděl jsem, co dělám.“

„Co se stalo, stalo se. Jakmile jí bude osmnáct, chci ji zpět na svém území. A postarej se o to, aby byla nedotčená.“

„Alfo, prosím. Mohli bychom tu pokrevní smlouvu zrušit jinou pokrevní smlouvou. Nabízím svůj život výměnou za Lyru.“

„Můžete jít. Tvých služeb už zde není zapotřebí.“ Alfův hlas byl chladný, otočil se a beze slova odešel.

Můj otec stále stál jako přimražený, a i když jsem se snažila jejich rozhovoru porozumět, pořád jsem byla zmatená.

Mluvili o mně? Co se má stát, až mi bude osmnáct?

„Tati...“ zavolala jsem na něj a hlas se mi zlomil, jak se mi do očí draly slzy.

Můj otec plakal a mně to trhalo srdce.

„Omlouvám se, zklamal jsem tě. Omlouvám se,“ mumlal si táta pro sebe, tiskl si ruce k hrudi a klesl na kolena.

„Nerozumím tomu, tati. Ty jsi mě Alfovi prodal?“

Můj otec zavrtěl hlavou a já si vydechla úlevou, která byla vzápětí rozdrcena ještě víc.

„Uzavřel jsem pokrevní smlouvu, Lyro. Zaslíbil jsem tě Rowanovi jako jeho vyvolenou družku, až ti bude osmnáct.“

Celé tělo se mi roztřáslo, jakmile mi jeho slova došla. Ne! Ne! Rowana ne! Prosím!

„Omlouvám se. Byl jsem moc opilý. Nevěděl jsem, co jsem udělal. Omlouvám se...“

Zbytek jeho slov už jsem neslyšela, mé tělo dopadlo na zem a brzy mě pohltila tma.

KONEC RETROSPEKTIVY

***************