DECLAN.

Prohrábl jsem si rukou své pískově blonďaté vlasy, uhladil si košili a vystoupil z auta. Šel jsem rovnou k zadním dveřím a vzal kytici květin, kterou jsem pro Lyru koupil.

Dnes má promoce a já byl na cestě na slavnostní ceremoniál. A pak, později večer, ji doprovodím na její maturitní ples.

Nedokázal jsem skrýt štěstí, které ze mě vyzařovalo při pomyšlení, že ji uvidím.

I když nezavolala zpátky, jak slíbila, pořád jsem měl skvělou náladu. Ten jeden včerejší rozhovor mi stačil k tomu, aby se mi vrátilo sebevědomí.

Udělám vše pro to, abych si ji získal a udělal z ní svou Lunu.

Když jsem šel ke školní aule, otevřel jsem naše mentální spojení. Chtěl jsem ji vidět ještě před začátkem obřadu.

‚Lyro? Jsi někde poblíž? Jsem na cestě k aule.‘ Vyslal jsem k ní myšlenku a cítil jsem, že její mysl je otevřená.

Ale neodpověděla. Možná měla moc práce nebo s někým mluvila.

Mentální spojení s někým je na lidském území možné jen v těsné blízkosti, ale museli jsme být opatrní. Kolem zorniček se při navázání spojení objevují bílé skvrnky, takže mě netrápilo, že neodpovídá. Stačilo, že věděla, že už jsem tady.

Byl jsem uveden do auly a nasměrován k místům vyhrazeným pro rodiny absolventů. Než jsem si ale stihl najít místo, zastavila mě žena v pouzdrové sukni s vlasy staženými do upnutého drdolu. Byla skutečně krásná, ale ne tak krásná jako moje Lyra. A byla to člověk.

„Ahoj!“ věnovala mi široký úsměv a ukázala své perleťově bílé zuby. Nepřehlédl jsem způsob, jakým si prohlížela mé tělo, než zvedla hlavu, aby se mi podívala do tváře. „Vás jsem tu ještě neviděla. Jste tu s někým z absolventů?“ zeptala se tak svůdným tónem, že jsem se v duchu musel ušklíbnout.

Byl jsem zvyklý, že se se mnou vlkodlačice snažily flirtovat a věšely se na mě, vzhledem k mému titulu Alfy, ale nikdy jsem na to nepřistoupil.

Flirtování nebylo nic pro mě. Nebyl jsem si jistý, jestli to vůbec umím.

A myslím, že jsem si na tu pozornost už tak zvykl, že mě to přestalo ovlivňovat. Mohly na mě mrkat celý den nebo se přede mnou svléknout donaha, ale nic by to nezměnilo.

Moje srdce patřilo jen jedné ženě.

„Ano. Lyra Sterlingová,“ odpověděl jsem chladným hlasem a těkal očima z ní na skupinu studentů vcházejících do haly z druhé strany. Doufal jsem, že Lyru uvidím, ale mezi nimi nebyla.

„Aha! Ly! Ano, tu dívku znám. Je tichá, ale moc chytrá.“ kousla se do spodního rtu, zamrkala řasami a pak přede mě natáhla ruku: „Mimochodem, jsem Stella. Učím tady. A vy jste?“

„Declan,“ odpověděl jsem stroze a potřásl jí rukou.

A pak jsem ji ucítil. Lyra byla blízko.

„Declane...“ ozval se za mnou její jemný hlas. Odtrhl jsem ruku od Stelly a otočil se k Lyře.

Viděl jsem, jak její pohled sklouzl ke Stelle, a ve tváři se jí mihl záblesk vzteku, než se podívala zpátky na mě. Její oči mě obviňovaly z něčeho, co jsem v tu chvíli nechápal.

„Ahoj!“ pozdravil jsem ji. Najednou jsem neměl slov.

Měla na sobě bílé šaty do půli stehen a v náručí držela talár. Své tmavě oříškové vlasy měla na koncích natočené a obličej měla bez špetky líčidel. Vypadala dokonale i přes ten zřejmý mračivý výraz.

„Ahoj, Ly!“ Stella vystoupila a stoupla si vedle mě. „Obřad za chvíli začne, tak bys měla jít do zákulisí na instrukce. Neboj, já tvého bratra dovedu k jeho místu.“

Lyra zvedla obočí, popadla mě za ruku a přitáhla si mě k sobě.

„Ne, díky, slečno Stello! Chci si s ním na vteřinu promluvit.“ Řekla to chladným hlasem, otočila se a táhla mě s sebou.

„Dobře, tak to ale urychlete. Ráda jsem vás poznala, Declane,“ řekla Stella, když jsme odcházeli.

Otočil jsem hlavu a kývl na ni, než jsem veškerou pozornost vrátil té dívce, která se na mě pořád mračila a táhla mě pryč.

Nemohl jsem si pomoct, ale nad jejím jednáním se mi na rtech objevil úšklebek. Žárlila snad?

„Proč jsi jí neřekl, že nejsi můj bratr?“ Zastavila se a čelila mi, pustila mou ruku a založila si paže na hrudi.

„Proč jsi to neřekla ty?“ zeptal jsem se a nenápadně si olízl horní ret, jak jsem si užíval ten pohled na ni.

„No, kdyby netrávila své pracovní dny šoustáním s každým člověkem, co má ptáka, věděla by, že žádného bratra nemám!“ Vyjela na mě a já nedokázal skrýt samolibý úsměv. Když byla naštvaná, byla rozkošná.

„Nezachytil jsem tam náhodou žárlivost?“ zeptal jsem se a hluboce se jí zadíval do očí.

„Cože? Že má všechny ty ptáky? To fakt ne!“ Protočila panenky, ale v očích jí stále plál vztek.

„Že má mou pozornost?“ Zkoušel jsem své štěstí, ale čert to vem! Chtěl jsem to vědět.

Mračivý výraz z její tváře zmizel a na tváře se jí začala vkrádat červeň. Zhluboka se nadechla a pak ode mě odvrátila zrak. Dívala se všude možně, až její oči spočinuly na kytici v mé ruce.

„To je pro mě?“ Prudce si ji vzala a začala k ní čichat.

„Ano. Nejsem si jistý, jaké jsou tvé oblíbené květiny, tak jsem prostě vybral ty, o kterých jsem si myslel, že se k tobě hodí.“

„Děkuju. Pivoňky a jiřiny,“ řekla tichým hlasem.

„Není zač,“ odpověděl jsem, ale čelo se mi svraštilo zmatením nad jejími posledními slovy. „Jak to myslíš?“

„Pivoňky a jiřiny. To jsou tyhle květiny. Jsou to mé nejoblíbenější,“ řekla, aniž by spustila oči z kytice v ruce.

Pivoňky. Jiřiny. To si budu pamatovat.

„Měla bych si jít sednout.“ Naklonila hlavu a setkala se s mým pohledem.

Promnul jsem si krk. Chtěl jsem ji odtud odvést. K čertu s celým tímhle obřadem!

„Dobře. Půjdu si tedy najít své místo.“

„Počkej.“ Sáhla do boční kapsy svých šatů a něco vytáhla. Byla to malá brož se školním znakem.

„Tohle bys měl mít.“ Přistoupila ke mně a zvedla ruce k levé horní části mé košile. Připnula mi brož na stranu kapsy a uhladila mi košili, přičemž v rukou balancovala s talárem a kyticí.

„Tady!“ zvolala s radostným výrazem, jako by právě něco vyhrála. „Jen ti, co mají tohle, si mohou sednout do té sekce za absolventy.“ Ukázala na řadu sedadel jen pár metrů od nás. „Jinak by tě z tvého místa vyhodili.“

„No, mohou to zkusit. Nemyslím si, že by dokázali přeprat Alfu.“ Mrkl jsem na ni a ona se zachichotala, namotala si pramen vlasů na prst a pomalu ustupovala dozadu.

Sakra! Vypadala tak lákavě. Flirtovala se mnou?

„Musím jít. Uvidíme se po obřadu.“ Prudce se otočila, ale pak se zastavila na místě.

Svraštil jsem obočí. Co se děje teď?

Ale než jsem se stihl zeptat, co se děje, otočila se mým směrem, přiběhla ke mně a vrhla se mi kolem krku, přičemž obličej zabořila do mého hrudníku.

Sakra! Tohle byl sakra dobrý pocit!

Moje paže se automaticky ovinuly kolem její drobné postavy a ruce ji jemně hladily po zádech, zatímco jsem nechal její sladkou vůni naplnit své chřípí.

„Děkuju, že jsi přišel,“ řekla tlumeně, pak se ode mě odtáhla a rychlým krokem zamířila do zákulisí.

‚Samozřejmě, tohle bych si nenechal ujít za nic na světě,‘ řekl jsem jí v mentálním spojení, ale neodpověděla.

Sledoval jsem, jak mizí ve dveřích do zákulisí, a pak jsem se vydal k řadám sedadel, které mi předtím ukázala.

Našel jsem místo s jejím jménem. Bylo tam jen jedno.

Přelétl jsem očima jména na ostatních volných sedadlech v sekci, ale žádné další s jejím jménem jsem nenašel.

Byl jsem tedy jejím jediným hostem. A i kdyby se Rowan ukázal, fakt, že nebyl na Lyřině seznamu hostů, něco znamenal.

Spokojeně jsem se usadil a nechal oči bloudit po aule, která se pomalu plnila lidmi. Nenáviděl jsem davy, ale tentokrát mi to nevadilo.

‚Declane...‘ ozval se mi v hlavě její hlas a na rtech mi pohrával úsměv. ‚Chovej se slušně. Vidím odtud tvé oči. Já jsem ta, co maturuje, všechna pozornost by měla patřit mně.‘ Její hlas mě popichoval, ale nějak jsem v něm cítil pravdu. Chtěla mou pozornost jen pro sebe.

‚Moje pozornost patří jen tobě...‘ odpověděl jsem jí, když jsem hlavou trhl k davu absolventů, kteří mířili ke svým přiděleným místům.

‚Dobře,‘ odpověděla a já ji zahlédl, jak se na mě dívá s krásným úsměvem na rtech.

zhluboka jsem si povzdechl, opřel se v sedadle a sledoval ji, jak usedá na své místo.

Kdyby jen věděla, že se k ní má pozornost upíná od prvního dne, kdy mi vstoupila do života.