Elowen

Druhý den brzy ráno do mého pokoje vtrhl nějaký muž. Alfu Killiana jsem stále ještě neviděla. Nepřišel naplnit manželství, za což jsem byla v duchu ráda. Byla jsem stále jen ve spodním prádle, tak jsem se zabalila do prostěradla. Zdálo se, že tomu muži nevadí, že mi vtrhl do pokoje.

„Potřebuji, abys podepsala tyhle papíry,“ řekl a podal mi nějaké dokumenty. Přemýšlela jsem, co to je.

„K čemu to je?“ zeptala jsem se. Měla jsem oteklé oči a viděla jsem rozmazaně.

„Tvůj oddací list a smlouva,“ odpověděl muž a já si to od něj vzala.

„Dobře, nechte mě si tu smlouvu přečíst,“ řekla jsem a on zavrtěl hlavou.

„Není čas. Právník je musí odvézt zpátky a ty a Alfa se za třicet minut vracíte do jeho sídla,“ řekl muž a já byla zmatená.

„Já tady nebudu bydlet?“ zeptala jsem se ho a on zavrtěl hlavou. Věděla jsem, že mi nedá žádnou rozumnou odpověď, tak jsem dokumenty podepsala a podala mu je zpět. Neměla jsem žádná zavazadla, takže jsem neměla oblečení ani toaletní potřeby; musela jsem si vystačit s tím, co bylo.

Použila jsem ústní vodu na toaletě a opláchla se vodou. Ve skříni jsem hledala ty kalhoty a našla jedny nadměrné velikosti, které jsem si oblékla, a posadila se na židli v pokoji, čekajíc na pokyn k odjezdu.

Ráda bych se rozloučila s otcem, ale věděla jsem, že Alfa Killian by mi to nedovolil. Zavolám mu, jakmile si budu moct nabít telefon. Snad bude v osadě Alfy Killiana signál.

Brzy někdo přišel a vyvedl mě z pokoje. Myslela jsem, že pojedu v autě s Alfou Killianem, ale mýlila jsem se. Posadili mě do jiného auta a jeli jsme v konvoji.

Cesta do osady smečky Obsidian nám trvala dvě hodiny. Lidé vyšli ven, aby přivítali svého Alfu. Zdálo se, že ho mají upřímně rádi, a já se divila, jak mohou milovat tak zlého muže, jako je Alfa Killian. Vystoupila jsem z auta a byla uvedena do budovy, která vypadala jako sídlo smečky.

Osada byla krásná a sídlo smečky bylo mnohem větší a honosnější než to v mé smečce. Služebná mě vzala nahoru, aby mi ukázala můj pokoj. Měla jsem strach, protože jsem si myslela, že mě vezmou do pokoje Alfy Killiana, ale k mému překvapení mě zavedli do malé místnosti. Pokoj byl malý a nábytek vypadal obyčejně. Nebylo na něm nic zvláštního.

„Někdo vám přinese zavazadla,“ řekla mi ta žena a já se jí chystala říct, že jsem bez zavazadel přišla, když vtom vešli dva muži se čtyřmi cestovními taškami. Stále na nich byly visačky, takže jsem věděla, že jsou nové. V momentě, kdy všichni odešli, mi zakručelo v břiše; měla jsem hlad. Nechtěla jsem opustit pokoj ze strachu, abych nepřekročila své kompetence, a tak jsem zůstala v pokoji. Po hodině se ozvalo klepání na dveře. Vyzvala jsem dotyčného, aby vstoupil, a přinesli mi jídlo. Byla jsem ráda, že mě nenechali hladovět. Jídla bylo hodně, pochybovala jsem, že ho dokážu sníst. Zeptala jsem se, jestli by mi mohli sehnat nabíječku na telefon, a jeden z obsluhujících slíbil, že mi ji přinese.

Služebná slib dodržela a nabíječku mi přinesla. Nabila jsem si telefon a zavolala otci.

„Tati, jak se máš?“ zeptala jsem se a on byl rád, že mě slyší.

„Jak se k tobě chová?“ zeptal se otec a já mu řekla, že jsem Alfu ještě neviděla.

„Pověřil mě vedením naší smečky. Mám se mu zodpovídat a nedělat žádná rozhodnutí bez jeho souhlasu. Tipuji, že si tě vzal s sebou jako pojistku,“ řekl otec a já byla ráda, že mu byla ponechána aspoň trocha důstojnosti. Slíbila jsem, že mu budu volat často, a rozloučili jsme se.

Celý den jsem strávila v pokoji. Lumina se chtěla proběhnout, ale já to území neznala. Nechtěla jsem zabloudit na nepřátelské území a nechat se zabít, tak jsem zůstala na místě. Zůstala jsem v pokoji a i večeři jsem měla tam.

Nakonec jsem se rozhodla projít si zavazadla. Otevřela jsem je a všimla si, že jsou plná nových věcí. Jedno bylo plné toaletních potřeb, kosmetiky a spodního prádla. Další bylo plné oblečení pro volný čas a věcí na spaní. Třetí bylo plné outfitů určených pro různé příležitosti a v posledním byly boty, tašky a kabelky. Srovnala jsem si je do skříně v pokoji a hledala, co bych dělala, ale nic tu nebylo. Naštěstí v pokoji byla televize. Málokdy jsem se na televizi dívala, ale konečně jsem byla v situaci, kdy jsem musela. Zapnula jsem ji, abych zjistila, jestli nenajdu něco zajímavého. Brzy jsem se rozhodla sledovat nějakou herní show. Byla k uzoufání nudná, ale byla to ta nejlepší možnost, kterou jsem našla. Nechtěla jsem se dívat na romantický film nebo přemýšlet o romancích, protože jsem věděla, že můj život jich bude prostý a já s tím nic nenadělám.

Zhlédla jsem pár epizod té show a pak se rozhodla pro komedii. Přestože to byla komedie, nakonec jsem se kvůli romantické lince rozplakala. Chtěla jsem přestat plakat, ale nemohla jsem si pomoct. Realita mé situace na mě neustále doléhala. Brzy jsem se osprchovala a usnula v jednom z pyžam, které bylo v mém zavazadle.

Někdo mě probudil ze spánku. Snažila jsem se probrat. Když se mi to konečně podařilo, reflexivně jsem ucukla. Byl to Alfa Killian, konečně za mnou přišel. Tohle jsem nechtěla. Myslela jsem, že mě bude po zbytek života ignorovat, ale mýlila jsem se. Nechtěla jsem, aby se mě dotýkal nebo si mě nárokoval.

„Vstávej, Elowen,“ řekl svým hlubokým hlasem a já byla rázem vzhůru. Nevěděla jsem, co mu říct, tak jsem na něj jen zírala. Přistoupil blíž ke mně a dotkl se mých stehen.

„Měla jsi před tímhle někoho?“ zeptal se mě a já zavrtěla hlavou. Zdál se být překvapený, ale snažil se to skrýt.

„Dobře. Máš zakázáno tu s kýmkoli chodit nebo spát. Nebudu si tě nárokovat, ani s tebou nebudu spát. Věřím, že je to malá cena za to, že tvůj otec a tvá stará smečka budou v bezpečí. Pokud utečeš, zabiju je. Možná jsme manželé, ale nejsi moje Luna a nikdy nebudeš. Je nám to jasné?“ zeptal se a já se na něj podívala.

„To mám takhle žít do konce života? Pustíte mě nakonec?“ zeptala jsem se ho a on zavrtěl hlavou.

„Obávám se, že tě nechat odejít nehodlám,“ řekl s vážnou tváří a já se rozzuřila.

„Pak by bylo jen fér, kdybyste mi dovolil mít aférky a románky,“ prohlásila jsem a on na mě upřel pohled plný vražedného hněvu.

„Není to tak, že by mi na tobě v tomhle smyslu záleželo, ale kdyby se moje manželka s někým tahala, poškodilo by to mou pověst. Nauč se žít v celibátu, pomůže ti to,“ řekl.

„Vy snad žijete v celibátu?“ zeptala jsem se ho naštvaně. Vstal a podíval se na mě s úšklebkem na tváři.

„Nepřekračuj hranici, Elowen,“ řekl a už se chystal odejít, když jsem se ho rychle zeptala.

„Můžu se jít se svou vlčicí proběhnout a lovit?“ zeptala jsem se a on se otočil.

„Klidně to v rámci tohoto území dělej,“ řekl.

„Kdo mě tu provede?“ zeptala jsem se ho a on se zle usmál.

„Nikdo,“ řekl a odešel. Byla jsem na něj vzteky bez sebe.

Jak se opovažuje mi dávat pravidla, která ani on sám nedokáže dodržovat. Byla jsem strašně naštvaná. Tohle nebylo manželství. Byla jsem vězeň. Svatbu jen využil k tomu, aby upokojil mého otce. Podívala jsem se na svůj pokoj a došlo mi, že se ke mně nebude chovat dobře. Rozhodla jsem se, že se jeho chováním nenechám rozhodit. Věděla jsem, že nejsem chtěná, a on taky ne. Šla jsem znovu spát a doufala, že dny a roky rychle utečou a já třeba zemřu přirozenou smrtí a budu od toho parchanta volná.