Střelila jsem pohledem po Romanovi, zatímco hnal své sportovní auto ulicí. Motor zařval a já se křečovitě chytila sedadla, prsty zaklesnuté, jako by mi šlo o život.

„Díky, že mě bereš do školy. Fakt se mi dneska nechtělo jet s Calebem. Už nikdy víc,“ řekla jsem.

„Jasně. Nestojí to za řeč. Kdykoliv budeš chtít svézt, dej vědět,“ Roman na mě pohlédl a ve tváři měl upřímný výraz, který mě překvapil. Caleb mě před ním vždycky varoval, říkal, že se mu nedá věřit. Ale možná Caleb celá ta léta tak úplně nemluvil pravdu.

„Nemůžu uvěřit, že jsem se s Calebem právě rozešla,“ vydechla jsem. A najednou na mě ta pravda dolehla v plné síle. Já a Caleb už nejsme pár. Jen tak. Po všech těch letech jsme teď jen… nic.

„Měla bys to říct Dianě,“ poznamenal Roman.

Zavrtěla jsem hlavou. „V žádném případě. Máma se to nesmí dozvědět. Prostě ji z toho vynechám.“

Roman se zamračil a ostře to vybral doprava. „Proč?“

Pokrčila jsem rameny. „Moje máma má o Calebovi, vlastně o celé vaší rodině, představu, že jste jako nějaká dokonalá, zlatá rodinka. Nechci jí kvůli tomu kazit sousedské vztahy.“

Roman na mě znovu pohlédl. „Všechno není vždycky takové, jak se zdá, Tesso.“

Potom ztichl, sešlápl plyn a auto ještě zrychlilo.

Zase dělal tu věc, kdy v sobě dusil všechny ty myšlenky a city a odmítal otevřít stavidla a s někým se o ně podělit.

…

Když jsme dorazili ke škole, Roman zastavil u chodníku přímo před tou obrovskou cihlovou budovou. Všichni zírali do auta, oči navrch hlavy, když viděli mě a Romana Carvera pohromadě. Celé tělo mě začalo pálit z té náhlé pozornosti.

„Hele, co děláš dneska odpoledne?“ zeptal se Roman a naklonil se ke mně, aby mi odepnul pás.

„Oh, um, nevím. Asi budu něco psát a chystat se na přednášky.“

„Měla bys radši přijít na můj hokejový zápas,“ řekl Roman a v očích mu blýskla naděje.

„No, nevím, jestli… myslím, že spíš ne. Budu mít dost práce.“

Zbláznil se snad? Nepotřebovala jsem další pozornost. Sedět v jeho autě, zatímco na mě, obyčejnou lidskou holku, jak se baví s alfa-vlkodlakem, všichni civí, už tak bylo dost. Kdybych přišla na Romanův zápas, věděla jsem, že bych to schytala od vlkodlačic, které se nemohou dočkat, až se stanou Romanovým dalším úlovkem v posteli.

„Vážně, Tesso, jen o tom popřemýšlej,“ řekl Roman s upřímným, skoro až prosebným výrazem.

Vystoupila jsem z auta. „Ještě jednou díky za svezení.“ Zamířila jsem k hlavnímu vchodu s hlavou sklopenou a snažila se ignorovat všechny ty zvědavé pohledy.

…

Když jsem vešla do svého pokoje na kolejích, Phoebe, moje spolubydlící a nejlepší kamarádka, na mě čekala hned u dveří. Oči jí zářily a celá se třásla vzrušením. „Co jsi sakra dělala, že jsi zrovna vystoupila z auta Romana Carvera?!“

„Cože… jak to můžeš vědět tak rychle?“ zeptala jsem se a hodila batoh na postel.

„Přes sociální sítě, samozřejmě.“

Zasténala jsem. „No jasně.“ Ani by mě nepřekvapilo, kdyby si nás někdo fotil, nebo ještě líp, natáčel mě a Romana na video.

„No tak, Tesso, povídej, co to mělo znamenat?“

Phoebe byla beta-vlkodlačice. Ale na rozdíl od všech ostatních vlkodlačic na naší škole se ke mně nechovala jako k nějakému odpadu jen proto, že jsem člověk. Chovala se ke mně jako ke skutečné kamarádce. A za to jí budu vždycky vděčná. Byla jedinou osobou, které jsem o sobě a Calebovi řekla.

Plácla jsem sebou na postel. Nemohla jsem uvěřit, že se chystám Phoebe říct o všem, co se stalo včera v noci. „Rozešla jsem se s Calebem.“

„Cože?!“ Phoebe vykulila oči.

Přikývla jsem. „Viděla jsem ho, jak mě podvádí s Chloe. Ani se to nesnažil skrývat nebo tak něco.“

„Je to takový parchant. Ale na druhou stranu, to není žádná novinka,“ řekla Phoebe a v obličeji měla vzteklý výraz. Phoebe Caleba naprosto nesnášela. Vždycky jím pohrdala za to, že byl slabý a nikdy se ke mně veřejně nepřihlásil jako ke své holce.

„A pak… pak jsem skončila v posteli s Romanem,“ vyhrkla jsem. To jsem před ní prostě nemohla utajit.

Phoebe na mě koukala v naprostém šoku. „Děláš si prdel?! Jaké to bylo?“

Odmlčela jsem se a znovu prožívala tu zuřivost a šílenství noci s Romanem Carverem. „Intenzivní.“

…

Phoebe mě táhla davem studentů, kteří se snažili dostat na hokejové hřiště. Měla jsem na sobě mikinu s kapucí přetaženou přes hlavu a snažila se být neviditelná.

„Nemůžu uvěřit, že mě nutíš jít na Romanův zápas,“ zašeptala jsem.

Když jsem Phoebe řekla, že mě Roman pozval a já ho odmítla, úplně ji to vytočilo. Málem mě proklela za to, že jsem Romanovo pozvání nebrala.

„Víš, kolik holek by vraždilo pro takové pozvání? Ještě buď ráda, že máš někoho jako já, kdo ti do té hlavy vtlouče trochu rozumu,“ řekla Phoebe a očima ostře sledovala vchod.

Najednou mě někdo popadl za druhou paži a začal mě tahat dozadu. Cítila jsem to napětí, jak mě každý táhne jiným směrem.

„Co to má sakra znamenat, Tesso!“

Otočila jsem se a uviděla Caleba, jehož vzteklé oči se do mě zabodávaly. Strhl mi kapuci, aby si mohl zblízka prohlédnout můj krk.

„To si děláš srandu?! Kdo ti sakra udělal tyhle podělaný cucfleky?“ vyštěkl Caleb a jeho tvář ještě víc zbrunátněla vztekem.

„Proč tě to sakra zajímá?“ zašeptala jsem a snažila se na nás nepoutat další pozornost.

„Celou dobu našeho vztahu se se mnou odmítáš vyspat, ale pak, jen proto, že jsem si to rozdal s Chloe, si jdeš a najdeš prvního chlapa, co uvidíš, a dáš si s ním úlet na jednu noc? Jsi taková—’

„Měl by sis dávat pozor na to, jak tu větu dokončíš, Calebe,“ řekla jsem a můj hlas byl plný varování. Už jsem si nenechala nic líbit.

„Tak proto jsi mě odkopla,“ ušklíbl se Caleb.

„Odkopla jsem tě, protože jsi mě podvedl. Proto jsem tě odkopla, ty hajzle.“

Chtěla jsem jít k Phoebe, která mě pořád držela za druhou ruku a na Caleba se dívala s odporem. Ale Caleb mě nechtěl pustit. Vtom někdo promluvil.

„Co se tady děje, Calebe?“ Romanův hluboký, výhružný hlas se ozval přímo za mnou. Otočila jsem se a zjistila, že se tyčí nad Calebem i nade mnou. Caleb sebou trhl. Okamžitě moji paži pustil.

„Jenom se bavím s Tessou, jasný?“ řekl Caleb otráveně.

Ale Roman se choval, jako by Caleb vůbec nepromluvil. Ignoroval ho a dál nespouštěl pohled ze mě, když řekl: „Jdeš na ten zápas pozdě.“

Nevěděla jsem, jestli to říká mně, Calebovi, nebo nám oběma. Caleb se otočil a naštvaně odešel.

„Děkuju,“ zašeptala jsem. Romanův pohled zůstal intenzivní, jen přikývl, otočil se a zamířil ke vchodu pro hráče.

Když jsme s Phoebe vcházely na stadion, do hlavy se mi vřítil flashback z mé noci s Romanem. Roman na mně ležel a díval se mi do očí, jako by si v tu chvíli nepřál nic jiného, než tam se mnou zůstat navždy.

Odhrnul mi vlasy z obličeje a tichounce mi zašeptal: „Moje družka.“