Kapitola 5 Kdo byly ty dvě dámy?

Výtah se s tlumeným zaduněním mírně zachvěl, jak se začal rozjíždět nahoru.

Elowen nestihla včas zareagovat a dřív, než se stačila chytit madla, vrazila do muže vedle sebe. Rozepnutý límec jeho košile jí otřel o čelo. Byla u něj blízko – tak výjimečně blízko, že cítila nejslabší náznak tabáku mísící se s jeho čistou, chladnou vůní.

Poppy naopak stabilitu neztratila a byla z Eloweniny šlamastyky v šoku. Rychle Elowen vytáhla na nohy a vykřikla: „Elowen!“

Když Elowen předtím zavrávorala, cítila, jak se po ní natáhla ruka a zachytila ji za pas. Cítila, jak se jí prsty přitiskly na kůži, když ji dotyčný stabilizoval, a v tom sevření byla znát síla.

„Elowen, jsi v pořádku?“ zeptala se Poppy se starostí.

Bylo štěstí, že ji ten muž zachytil dřív, než upadla, i když musela přiznat, že s žádným jiným mužem kromě Juliana nikdy takhle intimní nebyla. Narovnala se a zakroutila na Poppy hlavou. Když vzhlédla k Dominicovi, viděla, že zůstal bez výrazu, i když měl ruku stále na jejím pase.

Elowen mírně ztuhla pod teplem, které vyzařovalo z jeho dlaně. „Pane Blackwoode...“ zamumlala, ale hlas se jí vytratil do rozpaků.

Na náhodném zavrávorání a strkanici ve výtahu nebylo nic neobvyklého a neměla by přehnaně reagovat, ale jeho ruka...

Neobtěžoval se jí věnovat ani pohled, dokud neotočil hlavu a neuvědomil si, že ji stále drží za pas. Krátce se na ni podíval, než ruku stáhl; jeho tvář byla stále stejně nečitelná jako předtím.

Bylo to, jako by všichni ve výtahu tajili dech. Protože nikdo nic neříkal, rozhodla se i Elowen mlčet, dokud výtah nedorazil do jejich patra.

Po výstupu z výtahu vyslala Poppy za zavřenými dveřmi teskný pohled a přiložila si ruku k hrudi, jako by se potřebovala uklidnit. „Jak jsem říkala – idolové jako on jsou tu od toho, aby se obdivovali zdálky. Nemyslím si, že by to moje srdce zvládlo, kdybych měla každý den stát blízko takového ledovce.“

Elowen se jen mírně usmála, ale v mysli jí probleskl obraz mužova pronikavého pohledu, když se k ní otočil. Zavrtěla hlavou a pak vedla Poppy směrem k oddělení projektů v Blackwood Enterprises.

Mezitím výtah pokračoval dál nahoru. Když dorazil do jejich patra, ostatní muži spěšně vystoupili.

Levi stiskl tlačítko určené pro vyšší patro. Pak se otočil k Dominicovi a překvapeně vydechl.

Když Dominic uviděl Leviho výraz, sledoval jeho pohled a podíval se dolů na svou bílou košili. Na přední části košile se vyjímal světlý otisk rtěnky, který vypadal jako bledá rozkvétající růže.

„Pane Blackwoode...“ Levi zmlkl a úzkostlivě muže sledoval. Protože pan Blackwood byl germofob, ženy se k němu nesměly přiblížit ani na metr, natož aby do něj takhle vrazily jako ta dáma předtím.

Dominic se zdál být netečný, podíval se na něj a nařídil: „Zjisti, co ty dvě ženy v Blackwood Enterprises dělají.“

„A co vaše košile, pane?“

Dominic ho ignoroval a přejel palcem po skvrně od rtěnky na košili. S nečitelným výrazem ve tváři vystoupil z výtahu.

Oněmělý Levi sledoval, jak se Dominic dívá na vlastní ruku s něčím, co vypadalo téměř jako teskný výraz. Vzpomněl si, jak mu Dominic předtím řekl, aby podržel dveře výtahu, a v hlavě mu náhle něco cvaklo. Kdo byly ty dvě dámy?

Vzhledem k tomu, že to bylo poprvé, co prezentovali úvodní návrh v Blackwood Enterprises, si Elowen nemyslela, že by se jim už podařilo vyřadit ostatní konkurenty. Po pozdravu s Kaelenem, projektovým manažerem, se s Poppy vrátily do Sterling Global.

Elowen však právě vjížděla na podzemní parkoviště v Sterling Global, když kolem ní projelo známé černé Lamborghini.

Z takové blízkosti viděla, že na sedadle spolujezdce sedí vyzývavě oblečená žena. Tiskla řidiči na tvář pevný polibek, zatímco on manévroval s autem.

Žena v autě nebyla Sienna, ale Elena. Možná Julian tahal na vařené nudli obě tyto ženy. Raději udělal tohle, než aby se dotkl vlastní manželky, pomyslela si Elowen s hořkostí.

Prudce šlápla na brzdu. Následné hlasité zaskřípění Poppy vylekalo, takže se zeptala: „Elowen, jsi v pořádku?“

Elowen zůstala strohá, i když její tvář nabyla mrtvolně bledého odstínu.

Byly dny, kdy uvažovala o ukončení svého bezvýznamného manželství, ale nedokázala se k tomu odhodlat. Koneckonců strávila roky touhou po Julianovi a byla na jeho přítomnost zvyklá. Jeho matka neustále opakovala, že ji jednou pochopí a uvědomí si, jaké má štěstí, že ji má. Právě teď měla pocit, že se snaží udržet na hladině rozbouřeného moře s pouhým kusem naplaveného dřeva v ruce.

„Jsem v pořádku. Pojďme nahoru.“