Valeraine

Dny zbývající do předvečera svatby jsem trávila urovnáváním sporů ve svorce nebo bojovým tréninkem s Beatrix. Zoufale jsem se snažila vybít svou frustraci z toho, že jsem nucena vdát se za muže, který nerespektuje můj status Luny.

Sklouzla jsem nízko k bokům Beatrix, zvedla ji ze země a hodila na záda. Obkroužila jsem ji a přitiskla její ramena k podložce, ale cítila jsem se slabá.

Vykroutila se a vykopla z mého sevření. Otočila se do kruhového kopu a zasáhla mě přímo do čelisti. Tvrdě jsem dopadla. Svět se kolem mě míhal. Promnula jsem si čelist.

Au. Beatrix mě nikdy předtím takhle nedostala. Byla jsem rychlejší a silnější než ona, tak proč jsem tu ležela dezorientovaná na podložce? Snažila jsem se vzpomenout, jestli jsem snídala. Ne, bylo mi špatně. Posadila jsem se. Špatně! Vlkodlaci bývají nemocní jen zřídka.

Vybavila jsem si posledních pár dní a uvědomila si, že má úroveň energie pomalu klesá. Projela jsem si rukama vlasy. Co se to děje?

Beatrix ke mně přiskočila a sedla si vedle mě. Strčila do mě ramenem. „Dostala jsem tě. Ani jsi neuhnula, ani ses o to nepokusila. Co se děje?“

„Já... já nevím. Cítím se tak unavená. A... myslím, že jsem nemocná.“

Beatrixiny šedé oči se rozšířily. „Nemocná. Vlkodlaci nebývají nemocní.“ Beatrix na chvíli zmlkla, pak se otočila a posadila se přímo přede mě. Chytila mě oběma rukama za ramena. Kvůli výrazu obav v její tváři jsem se zamračila.

„No tak, Beatrix, neumřu. Jen mi není dobře. Jsem si jistá, že je to kvůli té svatbě.“

„Nepanikař. Ale... nepoužila jsi náhodou s tím společníkem ochranu?“

„Samozřejmě,“ řekla jsem. „Možná. Byla jsem opilá.“ Těžce jsem polkla, když jsem si vybavila události té noci. Schovala jsem si obličej do dlaní. „Ne. Ne, nepoužila. Co je to se mnou? Vždyť to vím lépe. Pane bože. Myslíš, že bych mohla být těhotná?“ Strach udeřil tvrdě a rychle.

Beatrix mě pohladila po zádech a odvrátila pohled.

Šlechta usilovala o čisté pokrevní linie a nepřipouštěla existenci nemanželských dětí. Těhotenství mimo manželství bylo považováno za ostudnou existenci. Za požehnané měsíční bohyní mohly být považovány pouze děti narozené manželským párům, které prošly obřadem značkování. Nemůžu být těhotná, to by mě zničilo. Žádný status Luny by mi nepomohl. Srdce mi bušilo a můj vlk se dral pod kůži. Chci se proměnit. Chci utéct. Ale neudělám to. Musela jsem zůstat klidná. Jsem Luna. Ještě nic nevím, takže není důvod k panice.

Beatrix vstala a vytáhla mě s sebou. „Pojď. Musíme jít k doktorovi.“

„Jak? Otec mě sleduje. Myslí si, že každou chvíli uteču a zneuctím ho.“

Beatrix a já jsme kráčely k hlavní budově vily.

„Je den před svatbou. Řeknu mu, že si jdeme nechat udělat nehty. Luna musí ve svůj svatební den vypadat dokonale, ne?“

Abychom nevzbudily podezření, vzala jsem si volné šaty, své nápadné vlasy jsem stáhla do vysokého drdolu a zakryla je velkým kloboukem. Beatrix udělala totéž.

Než jsme vyšly z předních dveří, nasadila mi na obličej ještě brýle. Můj otec seděl na pohovce v obývacím pokoji a četl noviny. Podíval se přes jejich horní okraj a tázavě na nás pohlédl. Sladce jsem se usmála a spěchala ven, překvapená, že nás nezastavil.

Pro jistotu jsme s Beatrix vstoupily na území svorky Silver Arc, která sousedila s územím mé rodiny na východě. K lékaři jsem se objednala pod falešným jménem.

Sama v místnosti o velikosti šatny jsem seděla na vyšetřovacím stole a nemohla popadnout dech.

„Gratuluji, jste těhotná,“ řekl lékař s úsměvem.

Nezvedla jsem oči. „Udělejte další test.“

„Ale my už jsme udělali dva?“

Vzhlédla jsem a prsty mi křečovitě sevřely okraj stolu. „Udělejte to znovu.“

Doktor přikývl a vyšel ven.

Tohle dítě jsem si nemohla nechat. Jakmile by to otec zjistil, byla bych ze svorky vyhoštěna. Moc svorky Sanguine Crest byla veliká, a kdybych otce urazila, žádná jiná svorka by mě nepřijala.

Doktor se vrátil. Tentokrát už jeho nadšení zmizelo. „Jste těhotná.“

Po tváři mi stekla slza a já ji setřela.

„Chcete jít na potrat?“

Snažila jsem se odpovědět „ano“, ale to slovo jsem ze sebe nedokázala vypravit. Věděla jsem, že je to to, co bych měla udělat. Co musím udělat. A přesto jsem nedokázala vzít život dítěti, které neudělalo nic špatného.

„Ne. Dítě si nechám. Děkuji vám.“

„Můžete se obléknout,“ řekl doktor a odešel.

Musí existovat způsob, jak těhotenství tajit dostatečně dlouho, abych dítě porodila a odvezla ho někam do bezpečí, kde bych mu našla domov a mohla být součástí jeho života. Ale jak bych to mohla udělat?

Když jsem vyšla do čekárny, Beatrix vyskočila ze židle. Střetly jsme se pohledy, přispěchala ke mně a objala mě.

„To bude v pořádku. Nějak to vymyslíme,“ řekla.

Cestou zpět k autu jsem zahlédla někoho, kdo nás zřejmě sledoval.

Nastoupila jsem do auta. „Beatrix, tamhle vzadu.“ Ukázala jsem jí přes rameno. „Ta blonďatá žena. Sleduj, jestli pojede za námi.“ A skutečně, když jsme vyjely z parkoviště na silnici, ta žena nás následovala. Beatrix zahnula doprava, pak prosvištěla přes dvě světelné křižovatky a zahnula doleva. Auto s tou ženou bylo pryč.

„Kdo myslíš, že to byl?“ zeptala se Beatrix.

„Nevím. Ale ať to byl kdokoli, věděla, že jsem byla u doktora. Musíme jet do hotelu. Chci si promluvit s tím společníkem.“ Žaludek se mi zvedl a já bojovala s nutkáním zvracet. Stáhla jsem okénko, abych se nadýchala čerstvého vzduchu.

„Proč? Jak ti to pomůže? Je to společník na zavolání. Nemůžeš si ho vzít. Jsi Luna ze Sanguine Crest.“

Zaklonila jsem hlavu a zavrčela. „Já vím. Ale jestli si to dítě nechám a někdo to zjistí, už nebudu Luna ze Sanguine Crest. Pak už bude jedno, koho si vezmu. Musím mít plán B. Možná je to on.“

Beatrix se na mě podívala a já věděla, že ví, že mám pravdu.

„V hotelu budou lidé, které známe. Svatba je zítra,“ řekla zachmuřeně.

„Musím si s ním promluvit.“

„Fajn. Ale myslím, že je to špatný nápad.“

Na recepci Beatrix požádala o stejného společníka, kterého si objednala předtím. Když jsme šly společně k pokoji, začala jsem se třást. Co jsem to dělala? Rozhovor s tím chlapem ničemu nepomůže.

U dveří Beatrix hlasitě zaklepala a dveře se rozletěly. „Dobrý den, dámy. Jak vám mohu posloužit?“

Mladý muž měl zlatavé vlasy, ale byl stejně vysoký jako já. Na horní části těla neměl vůbec žádné jizvy a jeho oči byly tmavě hnědé.

Zůstala jsem oněmělá úžasem.

Beatrix píchla muže do hrudi. „Poslyš, kamaráde, nepoužíváš ochranu, když jde o opilé ženy?“

Sundala jsem její prst z jeho hrudi. „To není on.“

„Jak to myslíš? To není on. Tohle je ten chlap. Podívej, břišáky, zlaté vlasy, pěkná ramena. Přesně jak jsem říkala.“

Posunula jsem Beatrix za sebe. „Moc se omlouvám, že jsme vás obtěžovaly. Přeji hezký den.“

Chlap pokrčil rameny a pak zavřel dveře.

„Když to není on, tak kdo?“

„Není to on,“ řekla jsem zmateně.

Šly jsme k výtahům a já si mnula spánky, jak jsem se snažila vzpomenout, jak jsem se tehdy do pokoje toho společníka dostala. „Musela jsem jít do špatného pokoje.“

„Skvělé. Co chceš dělat? Nemůžeme se tu jen tak potloukat. Někdo z hostů na zítřek nás uvidí.“

Frustrované jsme nastoupily do výtahu a já zmáčkla další patro.

„Musím najít něco povědomého.“

Teprve když jsme dojely do nejvyššího patra hotelu, zdálo se, že výzdoba odpovídá mým vzpomínkám na tu noc.

„Pamatuji si, jak jsem narazila do tamtoho stolku. Ukopla jsem si palec, protože jsem neměla boty.“

Nakonec jsme stály před tmavými dveřmi. Číslo pokoje bylo 905, a pak mi to došlo.

„Spletla jsem si devítku se sedmičkou.“ Zhluboka jsem se nadechla, snažila se zůstat klidná a pak zaklepala na dveře.

„Už jdu, okamžik!“ ozval se hlas zevnitř a klika se začala otáčet. Dveře se pomalu otevřely.