Pohled Kenzie

O šest měsíců později

S cestou do smečky Crimson Lunette jsem si dala na čas. Potřebovala jsem být sama a chtěla jsem si v klidu sepsat všechny otázky, které se ve mně za ty roky nahromadily.

Do cíle jsem dorazila po téměř týdenním cestování.

Nyxara si užívala běhání po neznámém území a ani jedna z nás se nelitujeme.

Je to skoro, jako by mezi mnou a Xanderem nikdy žádné pouto nebylo – žádná bolest poté, co přijal mé odmítnutí, žádný pocit ztráty.

Do smečky Crimson Lunette jsem dorazila brzy ráno a jsem ráda, že jsem měla vytištěný dopis od Starších; ušetřilo to u brány spoustu potíží.

U hlavní budovy, kde sídlí Starší a kde mě čeká studium, na mě čekal kapitán jednotky.

Dostala jsem rozvrh na první týden a pak mi ukázal území, kde budeme pobývat.

Sice žijeme na území Crimson Lunette, ale nesmíme vstupovat na území obklopující Aurelianskou pevnost. Tedy aspoň ne bez povolení od Starších nebo na žádost krále.

Zbytek dne jsem měla volno a využila ho k tomu, abych se zabydlela; můj pokoj je v nejvyšším patře budovy A. Je o dost větší než můj pokoj doma a mám dokonce i malý balkon.

Notebook jsem si položila na stůl vedle balkonových dveří, vybalila kufry a pak si šla sehnat nějakou snídani.

Můj první skutečný den u Starších se skládal z testů, které měly prověřit úroveň mých znalostí zákonů a mých bojových dovedností.

Všechny testy jsem zvládla na jedničku, což Starší postavilo před výzvu: kam zařadit někoho, kdo v podstatě nepotřebuje základní výcvik?

Po konzultaci s kapitány jednotek jsem byla přidělena k jedné z jednotek a byl mi sestaven individuální studijní plán.

Mé studium se více zaměřilo na zákony smeček a důsledky, které z nich pro smečku plynou. To bylo něco, co mě ve smečce Umbra Vale neučili; ani jsem nevěděla, že Alfa může na svém území vydávat vlastní zákony.

Tyto zákony nesmí porušovat naše hlavní zákony; obvykle jde o jejich přísnější verzi a já se je musela naučit všechny.

Cestou jsem narazila na několik překvapení a studium mě vlastně bavilo; bylo to velmi poučné.

Dnes se stanu plnohodnotnou členkou jednotky kapitána Jetta a budu moci s jednotkou vyrážet na mise; mým hlavním úkolem bude zajistit, abychom znali zákony smeček na územích, kam nás pošlou.

„Dobré ráno, Kenzie,“ řekne kapitán Jett, když vejdu do obývacího pokoje našeho společného domu.

Ostatní členové jednotky mě zdraví s úsměvem nebo mávnutím a já jdu ke kávovaru, abych si udělala latté.

Poté, co se posadím kousek od něj, mi kapitán Jett přistrčí složku a já ji neochotně otevřu. Vím, co v ní je, a nesnáším, když mi takovou složku podává.

Kapitán Jett byl první, kdo se dozvěděl o mé minulosti; našel mě, jak nadávám a proklínám telefon ležící na stole v mém pokoji.

Bylo to třetí den v jeho jednotce a já ještě nesešla dolů, tak mě šel hledat. Konečně jsem zapnula starý telefon se svou SIM kartou a měla jsem tam spoustu textových a hlasových zpráv od otce.

Ani v jedné nebylo omluva za to, jak se ke mně choval. Ne, v každé mi jen opakoval, že jsem dětinská, sobecká a nezralá.

Kapitán Jett mi ten telefon vzal a jednou za měsíc dostanu složku se seznamem zpráv, které mi přišly, i se jmény těch, kdo je zanechali.

Můj otec mi stále nechává vzkazy o tom, jak jsem dětinská, sobecká a nezralá. Xander mě prosí, abych se vrátila, abych mu dala další šanci, a jeho rodiče taky. Jediný, kdo se mi neozval, je Lila a doufám, že to tak i zůstane.

Oči se mi rozšíří, když čtu jinou zprávu od otce, a slyším, jak se mi Nyxara v hlavě směje; úplně jsem na to zapomněla.

„Něco vtipného, Kenzie?“ slyším kapitána Jetta a potřebuju chvilku, než mu odpovím.

„Promiňte, ale tohle je poslední zpráva od mého otce,“ odpovím a kolem mě se ozve pár zavrčení.

„Zapomněla jsem, že jsem změnila heslo k programu pro správu fondů smečky. Nikomu jsem to neřekla a úplně mi vypadlo, že za pár dní je výroční schůze ohledně fondů,“ vysvětluji, ale zřejmě mi nikdo nerozumí.

„Každá smečka sestavuje roční rozpočet pro různé záležitosti smečky; dělám je od svých patnácti let a otec je vydával za své vlastní. Nikdy k tomu programu nepotřeboval přístup, takže nepotřeboval ani nové heslo, a teď jsou jediní, kdo se tam může dostat, Alfa Lazarus a jeho družka,“ vysvětluji.

Kapitán Jett na mě kouká jako vyjevený a když se rozhlédnu, vidím, že není jediný.

„Nemůže se tvůj otec na heslo zeptat Alfy Lazaruse?“ zeptá se Starší Jude.

„A přiznat mu tak, že neudělal žádný z finančních úkolů, které měl na starosti?“ odpovím otázkou.

Slyším, jak se kolem mě skoro všichni smějí, protože chápou, že pro Betu by to znamenalo ztrátu tváře – a nikdo nechce ztratit tvář před svým Alfou.

„Kromě toho, můj otec by nikdy nepřiznal chybu. Bez ohledu na to, jaké důkazy by proti němu stály,“ dodám.