Prudce se otočila, šaty jí zavířily po zahradě, a stanula tváří v tvář lykathiánskému princi.

Cítila z jeho silného těla sálat moc a autoritu a na krátký okamžik se ztratila ve víru touhy, chtíče a potřeby.

Jeho černé dlouhé vlasy a smoking se v měsíčním světle leskly, jak tam stál opřený o strom. Když na něj tak zírala, neubránila se návalu horka do tváří.

Po kůži jí naskočila husí kůže a připadala si úplně nahá, i když byla plně oblečená. Jeho oči byly upřené na její a ona jen překotně mrkala.

Třásla se, jako by viděla ducha. „A—ano, já jsem budoucí Luna,“ vykoktala tiše.

Začal k ní kráčet, aniž by cokoli řekl. Přestože jí srdce v hrudi bušilo jako o závod, zůstala stát bez hnutí.

Něco na jeho hlubokém pohledu a stínech v jeho tváři ji k němu přitahovalo. Zároveň si však náhle uvědomila, jak daleko se vzdálila od sídla smečky a jak je tu sama.

Sál v zářícím sídle smečky, kde se hosté sešli, byl plný hluku, komorního smyčcového orchestru a stovek smějících se lidí. Proč odešel? Sledoval ji? Proč?

Zastavil se těsně před ní, jeho tělo bylo jen centimetry od jejího. Lyřiny noszdry naplnila jeho vůně a její vlčice se v ní pohnula tak, jak to nikdy předtím neudělala.

Musel vážit skoro dvakrát tolik co ona, protože byl nesmírně svalnatý a měl široká ramena. Byl tak vysoký, že temeno její hlavy mu sotva sahalo k rameni.

Jeho modré oči na ni zářily, když promluvil. „Jsi tu takhle sama, maličká?“ Jeho dunivý hlas zaplnil celou zahradu.

Po pažích jí přeběhl mráz a lehce se zachvěla. Maličká? Způsob, jakým mluvil, jí rozechvěl celé tělo. Jeho basový hlas jí opakovaně zněl v uších. Než stihla cokoli domyslet, přikývla. „Chtěla jsem se nadýchat vzduchu. Proč jste tady vy? Vy se nebavíte?“

Jeho rty se zvlnily do úsměvu, jemného a smyslného. Zírala na jeho růžové tenké rty, než plaše odvrátila zrak. Pak ji to ale znovu táhlo k jeho hlubokým modrým očím, které se zdály být zaměřené jen na ni.

„Ale ty v sále taky nejsi. Jsi tu na vlastní pěst,“ řekl. „Ty se nebavíš?“ zeptal se tiše.

„Bavila jsem se,“ zalhala. „Brzy se tam vrátím.“

Jeho úsměv se náhle zkroutil do zamračení. „To je druhá lež, kterou jsi mi v téhle zahradě během minuty řekla. Nemám rád lháře.“

Polkla a ustoupila o krok. Odpověděla mu jen na dvě otázky. Jak mohl poznat, že lže?

„Nelžu,“ řekla a zvedla bradu. „Měla bych se už vrátit do sálu.“

On však udělal krok vpřed a znovu zmenšil vzdálenost mezi nimi. „Třetí lež,“ pronesl a naklonil se k ní blíž. „Proč se bojíš říct pravdu?“

I když se jí rty třásly, řekla: „Nevím, o čem mluvíte.“

Zvedl prst a přejel jí po bradě. Lyra se snažila předstírat, že necítí to napětí a brnění, které v ní jeho dotek vyvolal. Snažila se nedat najevo, jak na něj její vlčice reaguje. Jak to sakra dělal?

„Pevně věřím, že budoucí Luna jakékoli silné smečky by už měla svého druha a byla by jím označená,“ řekl a na rtech se mu objevil chladný úsměv. „Nemyslíš?“

Lyře náhle vyschlo v ústech a v hrdle ji pálilo. Věděla, že to není náhoda. Princ už věděl, že ji Kaelen neoznačil ani s ní nevytvořil pouto.

Ale nesměla polevit v ostražitosti. Co když ji jen zkouší, aby se dozvěděl pravdu? Stále se mohla držet své lži a přetvářky.

„Sotva si myslím, že by nějaká budoucí Luna smečky zůstala neoznačená. Alfa, který po své družce skutečně touží, by si ji nárokoval okamžitě,“ odpověděla stroze.

Její vlastní slova ji bodla u srdce. Nebyla ani budoucí Lunou, ani ji její druh neoznačil. Byla jen nechtěnou Omegou, která zůstane roky sama.

„A přesto,“ řekl a odhrnul jí pramen vlasů za ucho, „on si tě ještě nenárokoval ani tě neoznačil. Proč? Netouží po tobě?“

Jeho slova jí zaburácela v uších a ona zavrávorala zpět. Potvrdil její největší strach. Věděl, že je neoznačená, a věděla to i vědma. Vyhodí ji ze smečky a ona nebude mít kam jít.

Do očí ji pálily horké slzy, ale potlačila je. Pořád by mohla předstírat, ne?

„Nevím, co si —“

„Pšššt,“ umlčel ji prstem položeným na svých rtech. „Není třeba mi lhát nebo se bát, Lyro.“

Způsob, jakým její jméno sklouzlo z jeho úst, zněl exoticky. Polkla, když jí pomalu vzal obličej do dlaní a naklonil se k ní tak blízko, že jejich rty dělilo jen pár centimetrů.

„Jsem Valerius,“ řekl s křivým úsměvem. Pak jeho úsměv pomalu vyprchal a on se zhluboka nadechl. „Cítím ho z tebe na hony daleko.“

Lyra mírně vytřeštila oči. Proč to znělo, jako by ho skoro hněvalo, že z ní cítí Kaelenův pach?

„Měla bych jít,“ řekla a pokusila se odtáhnout, ale on ji chytil za pas a přitáhl zpět k sobě.

„Ten obřad nenávidíš, tak proč se tam chceš vracet?“ zeptal se. „Zůstaň se mnou. Tam uvnitř je to k zalknutí.“

„Zůstaň se mnou,“ ta slova jí doznívala v uších. Nebyla zvyklá být středem zájmu žádného muže, natož někoho tak úchvatného, jako byl Valerius.

„Musím se vrátit. Můj druh je —“

„On není tvůj druh!“ vyštěkl Valerius a přerušil ji. „A ty to víš. Proč bys předstírala, že jsi jeho družka, když on nemá v úmyslu tě označit?“

Do očí ji píchaly horké slzy. „Vědma,“ zašeptala. „Ví, že k sobě nepatříme? Vytáhne to na obřadu?“

Valerius povytáhl obočí. „Ví to,“ řekl. „Počkej, to je ten důvod, proč s ním hraješ tohle divadlo? Vědma by nic takového... no, ledaže bych ji o to požádal já.“

Zalapala po dechu. „Proč byste to dělal? Prosím, neničte dnešní večer. Pokud se něco pokazí, vyhodí mě ze smečky.“

Lyra v jeho tváři viděla jasný hněv. „Co je to za muže, který by odmítl ženu, jako jsi ty?“ vydechl.

Lyra se bolestně uchechtla. „Jestli se mě snažíte utěšit, tak to nefunguje.“

„Nesnažím se tě utěšit,“ odpověděl. „On si tě nezaslouží a teď ti ho vezmu.“

Oči se jí rozšířily šokem. „Cože? Jak to myslíte?“ zeptala se téměř neslyšně.

„Od chvíle, kdy jsem vešel do sálu a uviděl tě, jsem věděl, že jsem našel to, co jsem celá ta léta hledal.“

„Mě?“

„Ano, tebe,“ řekl a pohladil ji po vlasech. „Čekal jsem roky, až tě najdu, a teď, když tě mám, už tě nikdy nepustím.“

„Já tomu nerozumím,“ odpověděla, hrudník se jí prudce zvedal a klesal.

„Lyro, ty jsi má Aethelis,“ řekl a jí poklesla čelist. „Jsi moje. Jsi všechno, na co jsem čekal.“

Lyra měla ústa dokořán šokem. Slyšela dobře? Byla mu souzena? Dala jí měsíční bohyně skutečně druhou šanci?