Lyra pocítila, jak jí po té pokloně horknou tváře, ale nemohla potlačit úsměv, který se jí rozlil po tváři. „Děkuju,“ řekla a byla vděčná, že ho má po boku.

Cestou na shromáždění cítila, jak v ní narůstá neklid. Ale Valerius ji pevně držel za ruku a teplo jeho doteku stačilo k tomu, aby její nervy uklidnilo. Věděla, že ať se stane cokoli, má ho po svém boku a na ničem jiném nezáleží.

Lyra se usměj