Pohled Elary

Chladný podzimní vánek mě vytrhl z tranzu a já polekaně vypískla, když se za mnou dveře zabouchly.

Zmateně jsem zavrtěla hlavou a rozhlédla se po zahradě.

Proč jsem sem proboha tak nutně musela jít? Venku nebylo nic neobvyklého. Všechno bylo tiché, kromě mého splašeného srdce.

To obrovské puzení bylo neovladatelné a já vykročila vpřed.

Skončila jsem u velké fontány uprostřed zahrady a posadila se na studenou bílou mramorovou lavičku s výhledem na vodu.

Powzdychla jsem si.

Ztrácím snad rozum?

Zvedla jsem zrak k soše Matky Luny, která stála uprostřed obrovské mísy.

Stála tam ochranitelsky mezi mocnými vlky, kteří vyli na měsíc.

„Proč jsi mi odepřela mou vlčici?“ zašeptala jsem.

Odpovědí mi bylo jen zneklidňující ticho a můj vztek se vymkl kontrole.

Vyskočila jsem na nohy, jak mi hrudí projela vlna hněvu a bolesti.

„Proč jsi mě takhle potrestala?“ vykřikla jsem a padla na kolena. „Nejsem snad dost čistá na to, abych byla obdarována jedním z tvých stvoření? Nejsem dost silná, abych ho měla?“

Nekontrolovaně jsem se rozvzlykala a vypustila všechny emoce, které jsem v sobě poslední týdny dusila.

„Proč jsi mě sem přivedla?“ zeptala jsem se a utřela si tvář.

Chladná socha na mě shlížela se stejným odtažitým úsměvem jako každý jiný den.

„Řekni mi to!“ dožadovala jsem se vztekle. „Řekni mi, proč jsem tady!“

Můj křik se rozléhal tichem noci a vyrušil lesní zvěř.

Powzdychla jsem si a postavila se.

„Měla jsem vědět, že mi neodpovíš!“ vyštěkla jsem nenávistně.

Otočila jsem se k odchodu a zamířila zpět ke smečkovému domu.

Spěchala jsem po cestičce zahradou a oči jsem měla rozmazané slzami. Když se smečkový dům objevil na dohled, zpomalila jsem a rukama si utírala slzy – můj make-up musel být po tom breku úplně rozmazaný.

Natáhla jsem ruku, abych otevřela dveře, když mě do nosu znovu udeřila ta omamná vůně jablečného koláče.

Ztuhla jsem s rukou pevně na klice a dech se mi zrychlil.

„Družka!“ ozval se za mnou Cilův známý, chraplavý hlas a mým tělem projelo slastné mrazení.

„To není možné,“ zašeptala jsem, zavřela oči a spolkla knedlík v krku.

To musí být nějaký sen. Musím si to vymýšlet!

Slyšela jsem, jak se Cil přibližuje, a polekaně jsem vyjekla, když najednou natáhl paže a opřel se o dveře.

Viditelně jsem se zachvěla, když jsem na krku ucítila jeho horký dech.

Na pár nekonečných vteřin jsme tam oba stáli jako zkamenělí.

Nevěděla jsem, co dělat.

Čekal Cil, až odpovím na jeho volání? Neměla jsem vlčici, která by mi potvrdila, jestli je to pravda!

Pomalu jsem pustila kliku a otočila se k němu čelem.

Zalapala jsem po dechu překvapením, když jsem viděla, jak jeho obrovské tělo tyčí nad mými sto šedesáti pěti centimetry. Jeho mohutné bicepsy se napínaly pod černým přiléhavým tričkem.

Měl zavřené oči a na rtech mu pohrával drobný, provokativní úsměv.

Měl radost, že mě našel?

Cilovy oči se prudce otevřely a já se střetla s hlubokými tůněmi temnoty, které na mě zíraly.

Vylekaně jsem ustoupila a narazila do dveří – jeho vlk musel převzít kontrolu.

Cil se nepokusil uhnout ani mě pustit. Místo toho svraštil obočí a naklonil hlavu na stranu.

Snažil se mě přečíst?

Chystal se mě odmítnout?

„Kam ten spěch, malá družko?“ zeptal se a kroutil hlavou ze strany na stranu.

„Žádný... žádný spěch,“ zamumlala jsem nervózně pod fousy. Cilova blízkost ve mně vyvolávala neznámé pocity.

Cilova ruka se pohnula k mé tváři a já při jeho doteku trhla sebou, když mi opatrně odhrnul pramen vlasů z obličeje.

Cítila jsem právě jiskření?

„Proč se mě bojíš, malá družko?“ zeptal se a jeho chraplavý hlas byl plný emocí.

„J-j-já se nebojím,“ vykoktala jsem nervózně. „J-j-já jen...“

Cil sklonil hlavu k mé šíji, vysunul špičáky a přejel jimi po mém místě pro značku. Zachvěla jsem se a cítila, jak mi nohy pod tou vahou vypovídají službu. Pomalu hlavu odtáhl a zhluboka a dlouze nasál mou vůni.

„Ách,“ řekl vzrušeně a olízl si rty. „Voníš tak zatraceně lahodně.“

Na vteřinu mě napadlo, jak vlastně voním, ale než jsem se stačila zeptat, hodil si mě přes rameno a rozběhl se k lesu.

Neběžel moc hluboko. Slyšela jsem nedaleké hučení vody.

O pár minut později se objevila chatka a Cil vyběhl těch pár schodů ke dveřím.

Opatrně mě postavil na zem, obemkl mi paží pas a rozrazil dveře.

Cil mě vzal do náruče jako nevěstu a odnesl dovnitř.

„Kde to jsme?“ zeptala jsem se, když jsem konečně našla hlas. Byla jsem příliš v šoku, než abych se na něco ptala nebo dokonce křičela, když se se mnou rozběhl.

Cil rozsvítil.

„Srub Apex,“ řekl a posadil mě na pohovku. „Chodíval jsem sem, když jsem si potřeboval odpočinout od reality.“

Chápavě jsem přikývla. Měla jsem své speciální místo u řeky, kam jsem se schovávala a jen Sloane věděla, kde mě najít.

Cil si přetáhl tričko přes hlavu, hodil ho na zem, pak zamířil ke krbu, dřepl si před něj a rozdělal oheň.

Pár minut Cil jen zíral do plamenů a neřekl ani slovo.

Na co myslel?

Myslel na to, že mě odmítne?

Můj pohled sklouzl k oknu, když jsem slyšela, jak venku sílí vítr.

Schyluje se k bouři? Před pár minutami bylo nebe jasné a měsíc visel nízko na obloze.

„Alfo Cilliane,“ zavolala jsem nervózně.

„Cile,“ opravil mě a postavil se. „Říkej mi Cile.“

„Ehm, Cile,“ zamumlala jsem. „Myslím, že bys mě měl vzít zpátky do smečkového domu. Vypadá to, že bude pršet.“

Cil zavrtěl hlavou a přistoupil blíž. Zapřel se rukama o opěradla pohovky a uvěznil mě mezi nimi.

„Bude sněžit,“ řekl vesele.

„Sněžit?“ vyhrkla jsem a vytřeštila oči.

„Ano, sněžit. Podívej se,“ pobídl mě s úsměvem.

Cil ode mě odstoupil, aby mi udělal místo. Jakmile jsem byla na nohou, rozběhla jsem se ke dveřím a rozrazila je.

Lapkala jsem po dechu – všechno už bylo pokryté aspoň metrovou vrstvou sněhu.

„Jak je to možné?“ vypískla jsem. Tady nikdy předtím nesněžilo.

Cil se na mě lišácky ušklíbl a já z nějakého důvodu už znala odpověď. Za tohle mohl jeho vlk.

„Děje se to jen tehdy, když naše pokrevní linie najde svou pravou a osudovou družku,“ řekl pyšně a jeho oči se změnily zpět na jeho krásnou šedou barvu.

„Cile?“ zašeptala jsem a vychutnávala si, jak mi jeho jméno zní na jazyku.

„Ano, lásko,“ řekl a otevřel pro mě náruč. „Pojď ke mně.“

Chvíli jsem váhala, než mě nohy samy odnesly k němu, jako by byly něčím nuceny.

Jakmile jsem byla v jeho náručí, přitáhl si mě k hrudi a jeho hřejivá vůně jablečného koláče mě úplně obklopila. Byla to čistá blaženost; tohle byl domov.

Spokojeně jsem si povzdychla, cítila jsem se přijatá a milovaná.

Cil mi ukazováčkem opatrně zvedl bradu a hledal můj pohled.

Hledal schválení?

Jeho oči sklouzly k mým rtům, což mě zanechalo nervózní a roztřesenou.

Chystal se mě políbit? Tak moc jsem ho chtěla ochutnat.

„Sakra!“ zasténala jsem v duchu, úplně omámená Cilovou vůní. Otupovalo to mé smysly a vyvolávalo ve mně pocity a touhy.

Zatajil se mi dech, když Cil sklonil hlavu níž, jeho mátový dech mě šimral na tváři a jeho rty byly jen centimetry od mých. Cítila jsem z nich vyzařovat teplo.

Mé nitro se sevřelo očekáváním a mé vlastní šťávy se začaly vpíjet do kalhotek.

Cilovy oči ztemněly a on si olízl rty. Musel vycítit mé vzrušení.

„Voníš tak, že se mi sbíhají sliny,“ zašeptal chraplavě. „Chci tě! Celou! Chci být v tobě!“

Obličej mi zahořel a horko se rozlily až do mého klína, který začal pulzovat.

Tak moc jsem chtěla, aby se mě dotkl. Chtěla jsem cítit jeho ruce, jak bloudí po mém těle a obtahují každou mou křivku.

„Můžu?“ zeptal se Cil a já byla na vteřinu zmatená.

Ptá se, jestli mě může políbit? Nebo mě ošukat? Nebo obojí?

Než jsem stačila odpovědět, Cilovy rty se přitiskly na mé, ukradly mi můj první polibek a já se mu v náručí úplně rozplynula.

Cil mě zvedl, aniž by přerušil polibek, odnesl mě po schodech nahoru do pokoje a položil mě na postel.

Když se odtáhl, zakňučela jsem – chtěla jsem víc!

„Klid, malá družko,“ řekl se smíchem. „Nikam neodcházím!“

Cil se otočil ke komodě a sundal si bundu, zatímco můj pohled zkoumal interiér pokoje.

Pokoj byl čistý a uklizený, na stěnách byly jen jednoduché dekorace, ale co bylo zajímavé, nebyl tam cítit pach žádné jiné vlčice.

Cil přišel blíž, posadil se vedle mě a vzal mě za ruce. Na moment jsem zaváhala.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

„Nevím, jak to říct,“ řekl a promnul si zátylek.

Že by přišel k rozumu a všiml si, že nemám vlka? Chystal se...?

„Nikdy předtím jsem se s nikým nemiloval,“ řekl a zahanbeně se na mě podíval skrze řasy.

Srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Cil čekal! Čekal na mě!

Ruka mi instinktivně sklouzla k jeho tváři a na rtech se mi objevil drobný, úlevný úsměv.

„Já taky ne,“ řekla jsem a tváře mi hořely.

Cil přitiskl své rty na mé a jemně mě povalil na postel. Vypadal jako kluk, co otevírá dlouho očekávaný vánoční dárek, jeho ruce se toulaly a prozkoumávaly mé tělo.

Bylo to tak dobré. Bylo to tak správné. Dělalo mě to tak šťastnou!

Kdybych jen věděla, že tahle šťastná chvíle skončí během mrknutí oka.

****