Pohled Elary

Probudila jsem se s trhnutím, když na mě vedle postele křičela červená čísla budíku.

8:30.

Rozšířily se mi oči.

Jdu pozdě na trénink! Vyskočila jsem z postele a s bolestivým zasténáním dopadla na nohy.

„Sakra!“ zaklela jsem pod fousy.

Měla jsem pocit, jako by mě přejel buldozer. Celé tělo mě bolelo a prsa jsem měla citlivá a nateklá.

Zmateně jsem svraštila obočí a snažila se vzpomenout, co se včera v noci stalo.

Pomalu jsem se šourala do koupelny a cítila tu citlivost mezi nohama.

Opravdu jsem...?

Ty myšlenky jsem zapudila stejně rychle, jako přišly. Nemohla jsem – nebo ano?

„Panebože!“ zalapala jsem po dechu, když jsem v zrcadle uviděla svůj odraz.

Zátylek jsem měla posetý modřinami všech barev a velikostí, které se táhly dolů k prsům a břichu.

Cucfleky! Co to má sakra znamenat! Kdo mi to udělal a proč?

Frustrovaně jsem si povzdychla. V žádném případě jsem nemohla jít na trénink a vypadat takhle.

Přejela jsem si rukou po obličeji a nevěřícně kroutila hlavou.

„Jak jsem se dostala zpátky do svého pokoje?“ mumlala jsem si pro sebe. „Nebyla jsem náhodou uvězněná v chatě Apex pod hromadami sněhu?“

Opatrně jsem se otočila a pustila sprchu v naději, že mi pomůže vyvolat vzpomínky na včerejší noc.

Můj pohled padl na ty černé šatičky, které mi Sloane ten večer vybrala.

„Kdo mě převlékl?“ Všechno bylo trochu zmatené.

Natáhla jsem se a popadla šaty, přičemž jsem na látce ucítila slabou, povědomou vůni.

Vzpomínky na včerejšek se mi naráz vrátily a já překvapeně vykřikla a odhodila šaty stranou, jako by mě pálily.

Cil mě připravil o nevinnost a o můj první polibek.

„Cil je můj druh,“ zašeptala jsem si.

Srdce mi bušilo v hrudi a žaludek se mi svíral jako na kolotoči.

„Cil je můj osudový druh?“

Věděla jsem, že to není otázka, ale i tak ta představa zněla mým uším neuvěřitelně.

Sebrala jsem šaty, hodila je do koše na prádlo a vlezla do sprchy.

Při každém pohybu jsem hekala a sténala, jak jsem omývala své citlivé a bolavé tělo.

Když jsem byla konečně hotová, vrátila jsem se do pokoje, abych se oblékla. Věděla jsem, že mám průšvih, protože jdu pozdě, a teď jsem uvažovala, že trénink prostě vynechám.

„Konečně!“ zazněl mi v uších Sloanin rozzlobený hlas a já leknutím vykřikla, když jsem ji uviděla sedět na své posteli.

„Kam jsi sakra včera v noci zmizela?“ křičela na mě naštvaně. „Ryker a já jsme tě všude hledali! Měli jsme o tebe hrozný strach! Proč jsi měla uzavřené pouto? Jak ses dostala domů a co jsou sakra ty značky na tvém krku?“

Když na mě Sloane konečně dokřičela, její hněv trochu opadl.

„Je to dlouhý příběh,“ řekla jsem. „Takový, který ti teď nemůžu vyprávět. Už tak jdu pozdě na trénink.“

Sloane si odfrkla a obrátila oči v sloup, já na ni naopak zmateně svraštila obočí.

„Dnešní ranní trénink byl zrušen,“ řekla. „Kdybys měla otevřené pouto, věděla bys, že Alfa Corvin dal všem na dnešek volno.“

„On zrušil trénink?“ zeptala jsem se překvapeně. Můj pohled padl na budík u postele. Byla jsem si jistá, že jsem si ho nastavila na 6:00, a přesto mě vzbudil až v 8:30.

Změnil Cil čas na budíku? Věděl, že budu po včerejšku vyčerpaná?

„Jo,“ pokračovala Sloane a najednou byla zase podrážděná. „V noci totiž sněžilo.“

Srdce mi poskočilo. Nebyl to sen; vážně se to stalo.

„Nesněžilo tu víc než pětadvacet let,“ řekla Sloane zamyšleně. „Alfa Corvin říkal, že si nemáme dělat starosti. Vypadal u toho tak nějak... šťastně.“

„Aha,“ vyklouzlo ze mě jediné slovo.

„Jo,“ řekla Sloane a zmateně svraštila obočí. „Říkal, že máme slavit a užívat si sněhu a netrápit se tím. Že změna je na obzoru.“

Chápavě jsem přikývla a zamířila do své šatny.

Potřebovala jsem najít oblečení, které by skrylo všechny důkazy včerejší noci.

Nakonec jsem se rozhodla pro čokoládově hnědý rolák a pohodlné bílé džíny.

Rychle jsem se v šatně oblékla a snažila se před Sloane skrýt zbytek stop. Kdyby pojala podezření, že jsem našla svého druha, bombardovala by mě otázkami. A kdyby slyšela, že je to Cil, nikdy bych o tom nepřestala poslouchat.

Cestou ven jsem popadla bílé tenisky a posadila se na postel.

Sloane seděla tiše v rohu pokoje a listovala starým časopisem.

„Už jsi skončila s ignorováním mých otázek?“ zeptala se a sklopila časopis.

Zastavila jsem se v tom, co jsem dělala, a svěsila ramena. Věděla jsem, že o mě má Sloane jen starost, ale co jsem jí měla říct? Pravdu? Nebyla jsem na to připravená a sama jsem vlastně nevěděla, co se včera v noci přesně dělo.

„Není co vyprávět,“ řekla jsem a ignorovala pravdu. „Nebylo mi dobře a šla jsem se ven nadýchat čerstvého vzduchu. Musela jsem ztratit pojem o čase a šla pak rovnou domů.“

Sloane obrátila oči v sloup, nevěřila mi ani slovo.

„A jak mi tedy vysvětlíš ty cucfleky po celém krku?“ zeptala se.

„Poštípaná od komárů,“ vyhrkla jsem, aniž bych přemýšlela.

Sloane zaklonila hlavu a propukla v hlasitý smích.

„Zkus to znovu,“ řekla a utírala si slzy smíchu z očí. „Možná ti pak uvěřím.“

„Dobře,“ řekla jsem. „Je to vyrážka. Spadla jsem do nějakého jedovatého břečťanu.“

To Sloane úplně zlomilo, smála se a kroutila hlavou.

„Možná bys měla nechat válečnického výcviku a jít dělat stand-up komičku,“ řekla mezi záchvaty smíchu.

Podrážděně jsem si odfrkla a cítila se trapně. Sloane mě prokoukla. Lhaní nepomáhalo. Pravdu se stejně nakonec dozví.

Založila jsem si ruce na prsou a čekala, až se dosměje.

„Není to vtipné,“ řekla jsem konečně, když se dostatečně uklidnila.

„Ale je!“ oponovala Sloane. „Nikdo by těm tvým kecům neuvěřil. V noci sněžilo; žádný komár by se neodvážil ven a na území smečky žádný jedovatý břečťan nemáme.“

Mlčela jsem a přemýšlela, co říct dál.

„Fajn,“ vzdala jsem to. „Jsou to cucfleky. Ne že bych ti to nechtěla říct, jen sama nevím, co ti mám říct.“

„Tak začni od začátku!“ pobídla mě Sloane a hodila časopis na noční stolek.

Jak mám své nejlepší kamarádce říct, že jsem družkou budoucího Alfy?

Zavřela jsem oči a v duchu se modlila. Teď nebyla ta správná chvíle.

„Nemůžu,“ řekla jsem nakonec. „Věci jsou momentálně trochu komplikované. Slibuju, že ti všechno řeknu, až přijde čas.“

Sloane chtěla něco namítnout, ale já ji zastavila.

„Sama ani nevím, co se včera stalo,“ řekla jsem, ale doufala jsem, že to brzy zjistím.

Sloane posmutněla a vypadala zklamaně, že před ní něco tajím.

Zkrátila jsem vzdálenost mezi námi a dřepla si k židli, na které seděla.

„Sloane,“ řekla jsem. „Jsi moje nejlepší kamarádka a budeš první, komu to řeknu. Jen mi věř, když říkám, že ti to teď říct nemůžu. Nejdřív si to musím ujasnit sama v sobě, než se o to tajemství podělím s tebou.“

Sloane přikývla a slabě se usmála.

Nerada jsem před ní měla tajemství, ale ani v nejdivočejších snech by mě nenapadlo, že mé tajemství bude mít tak krátkého trvání.

****