Pohled Elary

Když jsme se Sloane dorazily ke smečkovému domu, bylo tam celkem ticho.

Moji rodiče, páry Betů naší smečky, mě požádali, abych přišla pomoct s úklidem společenského centra.

Nebylo běžné, aby rodina Bety pomáhala s úklidem po smečkové akci. Tipovala jsem, že je Alfa Corvin poprosil o pomoc poté, co dal všem ostatním volno.

„Kde všichni jsou?“ zeptala se Sloane překvapeně, když u hlavního vchodu do smečkového domu nestály žádné stráže.

„Myslím, že všichni šli dolů na mýtinu užívat si sněhu,“ řekla jsem a ukázala na tu studenou, mokrou, nadýchanou věc, která ležela všude kolem.

Sloane si povzdychla.

„Proč jsi mě přemluvila, abych ti pomáhala?“ zeptala se a otřásla se zimou. „Mohla jsem ležet pod dekou s hrnkem horké čokolády a koukat na film.“

„Protože jsem potřebovala pomoc,“ pokrčila jsem rameny. „A ty jsi moje jediná kamarádka.“

Sloane obrátila oči v sloup a vešla do smečkového domu.

Hlavním důvodem Sloanina trucování bylo, že byla trochu zklamaná, že Ryker šel ráno s kamarády na snowboard. Takže nakonec skončila u mě v pokoji.

Ryker nebyl členem naší smečky; byl z jedné z našich sousedních smeček, ze smečky Černá voda.

Alfa Alaric a Rykerův otec, Beta Elias, spolu vyrůstali a zamlada byli nejlepšími přáteli. Když Alfa zjistil, že Sloane je Rykerova družka, dovolil mu přicházet a odcházet, jak se mu zlíbí.

Jednoho dne Sloane nejspíš požádá o přeložení do Rykerovy smečky a stane se tamější členkou.

Když jsem vešla do společenského centra, povzdychla jsem si – byl tam hrozný nepořádek a úklid nám zabere aspoň tři hodiny.

Sloane se na mě podívala a zakroutila hlavou.

„Měla jsem radši zůstat v posteli,“ zamumlala si pro sebe.

Obě jsme popadly mop a kbelík a pustily se do velkého úklidu.

„Ero,“ ozvala se mi po hodině v hlavě matka přes pouto. „Už jste vy dvě s tím úklidem společenské místnosti hotové?“

„Skoro, mami,“ odpověděla jsem. Šlo to rychleji, než jsem čekala.

„Dobře,“ řekla. „Poprosila jsem Omegu Marnie, aby pro vás dvě připravila něco k jídlu. Až skončíte, přijďte si na oběd.“

Marniino jídlo bylo vždycky poctivé a vynikající. Do jídel nepřidávala žádné zbytečnosti, což bylo pro nás, vybíravé jedlíky, dokonalé.

Brzy nato jsem spojení ukončila, otřela si pot z čela a odložila mop do kbelíku.

„Máma říká, že jídlo je hotové,“ oznámila jsem Sloane. „A vařila Marnie.“

„Super, umírám hlady,“ odpověděla Sloane a podala mi mop i kbelík.

O necelých dvacet minut později jsme byly se sály hotové a zamířily do kuchyně.

Marnie si nás všimla, hned jak jsme vešly, zvedla zrak a přivítala nás širokým úsměvem.

Nemohla jsem si nevšimnout, že má blond vlasy úhledně stažené do drdolu na temeni a oči jí jiskří radostí. Dneska vypadala šťastně.

Marnie nedávno přišla o svého druha při útoku tuláků. Snažila se působit statečně, ale všichni jsme viděli, jak moc ji to uvnitř bolí.

Bylo to poprvé, co se té pětačtyřicetileté Omeze na tváři objevil úsměv.

„Dobré odpoledne, holky,“ pozdravila nás a zamávala, abychom šly blíž.

„Ahoj, Omego Marnie,“ pozdravily jsme ji. Všichni, a hlavně děti, ji milovali.

„Váš oběd je připravený,“ řekla a ukázala na ohřívací pult. Sloane a já jsme k němu okamžitě vyrazily.

„Umyly jste si ruce?“ zeptala se Marnie ve chvíli, kdy jsme se pokusily vzít si talíře.

Sloane a já jsme se na sebe podívaly a pak na Marnie.

„Ne,“ zašeptaly jsme obě naráz.

„Tak šup,“ řekla a vyhnala nás z kuchyně.

Sloane a já jsme s pocitem viny opustily kuchyni. Byly jsme vyhladovělé, a teď jsme si musely nejdřív umýt ruce, než jsme se mohly pustit do jídla.

Marnie nám udělala své vyhlášené zapečené těstoviny se sýrem a já už úplně cítila tu chuť na jazyku.

Sloane se zatvářila kysele a vypadala otráveně – nejbližší dámské toalety byly až na druhém konci dlouhé chodby.

Já jí na oplátku věnovala drzý úsměv a mrkla na ni.

„To nezkoušej,“ varovala mě Sloane.

„Ale zkusím,“ řekla jsem a připravila se k sprintu chodbou.

„Budeme mít průšvih,“ stěžovala si Sloane.

„Jen když nás chytí,“ odtušila jsem.

Sloane s povzdechem obrátila oči v sloup, a než s tím stihla skončit, už jsem pádila chodbou.

„To je podfuk!“ křikla za mnou.

Sloane mě po pár vteřinách dohnala a obě jsme se při každém kroku chichotaly.

Nebyl tam nikdo, kdo by nás viděl, a nikdo na nás nekřičel, že děláme rámus, nebo že běháme po chodbách.

Sloane ten závod vyhrála o pár vteřin.

„Podváděla jsi,“ řekla jsem udýchaně.

„Proč myslíš?“ zeptala se, dívala se do stropu a ignorovala můj pohled.

„Protože jsi použila vlkodlačí rychlost,“ řekla jsem podrážděně.

„Žádná pravidla jsi nestanovila,“ namítla Sloane.

„Ale víš, že já vlka nemám,“ bránila jsem se. „To není fér!“

Sloane zmlkla, dívala se na své nohy a já najednou přemýšlela, na co myslí.

Řekla jsem něco špatně?

„Co se děje?“ zeptala jsem se a přistoupila blíž.

„Ero,“ řekla a zaváhala. Otevřela pusu, aniž by vydala hlásku, ale viděla jsem, že mi toho chce říct hodně.

„Sloane, co se děje?“ naléhala jsem.

Její pohled se střetl s mým a zračily se v něm obavy a zmatek.

„Můžeš mi to říct,“ řekla jsem. „Víš, že můžeš.“

Sloane se zhluboka nadechla.

„Včera v noci,“ začala Sloane a sklopila oči ke svým rukám, kterými si pohrávala s lemem trička. „Viděla jsem, jak se s tebou něco děje.“

Srdce mi vynechalo úder. Viděla mě a Cila spolu?

„Co jsi viděla?“ zeptala jsem se a s námahou spolkla knedlík, který se mi tvořil v krku.

Sloane pomalu zvedla zrak.

„Když jsme se vracely z toalet, všimla jsem si, že se chováš divně,“ řekla.

Moje myšlenky se rozletěly k včerejšku. Pamatovala jsem si, že to puzení k východu bylo neovladatelné – každá buňka v mém těle tam chtěla jít.

„A dál?“ zeptala jsem se a vzpomněla si, jak zalapala po dechu a ustoupila přede mnou. Vypadala tehdy skoro zděšeně.

„Nebyla jsi to ty,“ řekla.

Zmlkla jsem a snažila se zpracovat, co mi tím chce Sloane naznačit.

Co vlastně viděla?

„Jak to myslíš, že jsem to nebyla já?“ zeptala jsem se.

„Elaro, tvoje oči zčervenaly,“ zašeptala Sloane. „A tvoje aura vypadala jako rudé plameny, co se kolem tebe vlní.“

To mě zmátlo ještě víc.

„Myslíš, že by to mohla být moje vlčice?“ zeptala jsem se s nadějí.

„Ať už to bylo cokoli,“ řekla Sloane, „vyděsilo mě to k smrti.“

Možná přece jen vlka mám?

****