*Elie*

Stála jsem ve frontě v hlavní kanceláři Akademie Cerulean Zenith, jednou rukou jsem svírala popruh tašky a druhou si uhlazovala záhyb na košili. Energie ve vzduchu byla elektrizující – studenti vzrušeně štěbetali, personál spěchal sem a tam a kolem zněl ten nezaměnitelný hukot života, který jsem už roky necítila.

Tohle byla moje šance na nový začátek.

Týden života v Kaelově domě byl peklo. Ani ráno po naší svatbě mou přítomnost nijak neuznal. Nenabídl mi postel, sotva se mnou promluvil a odmítal se dotknout jídla, které jsem mu připravila. Bylo to jako žít s duchem.

Ale teď, když jsem tu stála obklopena cizími lidmi a možnostmi, odvážila jsem se doufat, že si dokážu vybudovat vlastní život.

„Další!“ zavolala žena za přepážkou a vytrhla mě z myšlenek. Předstoupila jsem a řekla jí své jméno.

Podala mi velkou obálku. „Tady je váš rozvrh, přidělená kolej a klíče. Vítejte na Akademii Cerulean Zenith, slečno Vaneová. Jste ve třídách pro hodnosti Alfa-Beta, tak se na ně připravte.“

Usmála jsem se. „Děkuji.“

Když jsem vycházela z kanceláře, dovolila jsem si po dlouhých dnech konečně vydechnout. Zvládnu to. Budu bydlet tady na akademii, daleko od tísnivého ticha Kaelova domu a dusivých očekávání mého otce. Většina studentů jezdila na víkendy domů, ale já ne. Už jsem se rozhodla – zůstávám.

Kolej jsem našla snadno a zasunula klíč do zámku. Dveře zavrzaly a přivítal mě známý hlas.

„To snad není pravda! Elowen-zatracená-Vaneová!!“

„Vado!“ vypískla jsem, pustila tašku a vrhla se jí do náruče.

Vada Vonnová byla moje nejlepší kamarádka už od štěněte, i když jsme se nevídaly často. Byla z Nefritové smečky – Kaelovy smečky – zatímco já byla z Boreální smečky, a s omezeními mého otce bylo setkávání téměř nemožné.

I když jsme byly sousední smečky, sotva jsem ji vídala.

Vidět ji teď, s dlouhými černými vlasy splývajícími po zádech, výraznými brýlemi na nose a jejím typickým sebevědomým úšklebkem, bylo jako balzám na duši.

„Podívej se na sebe!“ řekla a držela mě od sebe na délku paží. „Vypadáš úžasně! A panebože, my jsme spolubydlící! Tenhle rok bude epický!“

Rozesmála jsem se, její nakažlivá energie mi zvedla náladu. „Nemůžu tomu uvěřit. Skutečně spolu strávíme celý rok!“

Vada mě chytila za ruce a skákala nahoru a dolů. „Užijeme si tolik srandy! Párty, plížení se do města, porušování večerky, randění s hot klukama—“

„Nepředbíhejme,“ řekla jsem se smíchem. „Musím se chovat slušně. Jsem teď vdaná žena, pamatuješ?“

Její nadšení pohaslo, když jí pohled sklouzl k prstenu na mém prstě. „Aha. Slyšela jsem o tom.“

Frkla a založila si ruce na prsou. „Hele, nic ve zlém, ale prý je Kael z toho manželství úplně vyřízený. Pořád je zafixovaný na tvou sestru.“

Trhla jsem sebou nad její přímočarostí, ale podařilo se mi pokrčit rameny. „To je v pořádku. Já si to taky zrovna nevybrala.“

Vada protočila oči. „No, to je jasný. Mimochodem, viděla jsem ho před chvílí s Vesperou, jak se k sobě měli.“

Ztuhla jsem. „S Vesperou?“

„Jo, s Vesperou. Dcera našeho Bety? Myslela jsem, že ji znáš?“

Pomalým přikývnutím jsem potvrdila. Vespera byla Selenina nejlepší kamarádka. A zatímco Selene ke mně byla krutá, Vespera byla vždycky milá. Byla to jediná osoba v jejich partičce, která se ke mně kdy chovala, jako by na mně záleželo.

Vada jen mávla rukou. „To je fuk. Nemysleme na ně. Tenhle rok je o nás!“

Donutila jsem se k úsměvu a začala vybalovat. Ale když jsem vytahovala svetr, náhle se mi sevřel žaludek.

„Sakra,“ zamumlala jsem.

„Co je?“ zeptala se Vada a nahlédla mi přes rameno.

„Zapomněla jsem si lék.“

Její tvář zvážněla. „Jaký lék? Jsi nemocná?“

Rychle jsem zavrtěla hlavou. „Ne, nic to není. Nedělej si starosti.“

Nevypadala přesvědčeně, ale nechala to být.

Rozhodly jsme se zajít do jídelny na oběd a cestou jsme klábosily o předmětech a plánech. Vada byla jako obvykle drzá a svým odvážným stylem a hlučnou povahou si získávala pozornost. Mně stačilo jen poslouchat a nechat se její energií rozptýlit od vlastních myšlenek.

Ale když jsme vešly do jídelny, srdce se mi zastavilo.

Byl tam Kael.

Seděl u stolu s Vesperou a oba se k sobě při hovoru nakláněli. Zatajil se mi dech a v žaludku se mi udělalo nevolno.

Vada do mě šťouchla. „Vidíš? Jak hrdličky.“

Donutila jsem se k hlubokému nádechu. Nečekala jsem, že ho tu uvidím. Nějak jsem samu sebe přesvědčila, že ho jeho povinnosti budoucího alfy udrží stranou. Ale samozřejmě, pořád byl student. Samozřejmě, že tu bude.

Podívala jsem se znovu a říkala si, že to není tak, jak to vypadá. Vespera taková nebyla. Byla milá, věrná. Byla Selenina nejlepší kamarádka. Určitě se jen vzájemně utěšovali.

Ne že by mi na tom záleželo.

Vada musela vycítit mé nepohodlí, protože její tón změkl. „Hele. Byla jsem tak do všeho hrrr, že jsem se ani nezeptala – jak ti je? Myslím jako vážně? Vím, že Selene byla osina v zadku, ale pořád to byla tvoje sestra. Jsi v pohodě?“

Zaváhala jsem, než jsem přikývla. „Bolí to, ale jsem v pořádku. Jen… chci očistit své jméno. Všichni, hlavně Kael, si myslí, že jsem ji zabila já.“

Vada vykulila oči. „Cože? Proč?“

Povzdychla jsem si. „Byla jsem to já, kdo našel její tělo. Hlídkový vlk mě viděl, jak nad ní stojím, a teď všichni předpokládají to nejhorší. Ani nevím, proč jsem tu noc do té části lesa šla, ale jsem ráda, že jsem se ničeho nedotkla. Nebyla na mně žádná krev ani důkaz, že bych s tím měla něco společného. Přesto ty drby…“

„To je hrozné,“ řekla Vada hlasem plným soucitu. „Tohle si nezasloužíš.“

Pokrčila jsem rameny. „To je jedno. Zjistím, co se doopravdy stalo. Selene a já jsme si nerozuměly, ale zaslouží si spravedlnost.“

Vada se najednou zazubila. „Epické! První věc na seznamu pro náš první ročník – vyřešit záhadu vraždy!“

Protočila jsem oči, ale její nadšení bylo nakažlivé.

Jak jsme stály ve frontě, náhle jsem se cítila slabá. Hlava se mi zatočila a v krku jsem měla sucho. Natáhla jsem ruku k pultu, abych se podepřela.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Vada a její tón se změnil v ustaraný.

Než jsem stačila odpovědět, vzduchem se nesl nový hlas.

„No, nevidím snad paní Thorneovou? Rád tě poznávám, když jsi pro změnu střízlivá.“ Vzhlédla jsem a uviděla pohledného, šarmantního muže, který se na mě usmíval. Natáhl ruku. „Jsem Jaxon, budoucí beta Nefritové smečky, už za pár měsíců.“

Zamrkala jsem. „Aha. Ty jsi bratr Vespery.“

„A Kaelův nejlepší kamarád,“ dodal a jeho úsměv se rozšířil.

Svitlo mi. Byl to ten muž, který mi pomohl v den svatby a odnesl mě na gauč. Tváře mi zrudly, když jsem se představila.

„Ráda tě oficiálně poznávám,“ řekla jsem.

„Nápodobně. Kdybys cokoli potřebovala, dej mi vědět,“ řekl s mrknutím a odešel.

Vada zvedla obočí. „Teda, to bylo zajímavé.“

Pohlédla jsem na Kaela a zachytila ho, jak na mě zírá s mračením. Pokrčila jsem rameny. „Byl jen milý.“

„Milý tak, že by tě hned vzal do postele,“ zavtipkovala, až jsem zalapala po dechu.

„Vado, ne!“ Přesto jsem se zasmála. „Já jsem ještě ani…“

Její oči se rozšířily. „Neříkej mi, že se s tebou ten sexy Alfa ještě nepářil!“ vydechla a já jí rukama zakryla ústa.

„Buď zticha!“

Viděla jsem, jak jí v očích víří otázky, ale v tu chvíli mě slabost zasáhla znovu, tentokrát silněji. Nohy se mi zakymácely a já zavrávorala. Vada mě chytila za paži a dovedla k nejbližšímu stolu.

„Zmizte!“ vyštěkla na studenty, kteří tam seděli. „Musí si sednout.“

Během vteřin byl Kael u mě. Netušila jsem proč ani jak se sem dostal tak rychle. Ale přišlo mi to zvláštní. Celý týden se na mě ani nepodíval a teď mu na tom záleží?

„Co je jí?“ dožadoval se odpovědi.

Vada se na něj podívala se svraštěným obočím. „Nevím. Předtím se zmiňovala o nějakém léku.“

Kael mě chytil za zápěstí, jeho dotek byl pevný a horký na mé kůži. V momentě, kdy se mě dotkl, se ve mně něco pohnulo.

Přítomnost, kterou jsem sotva znala, se zachvěla a zavyla v poznání. V hrudi mě zabrnělo, mé tělo reagovalo na něco prastarého a prvotního.

Zalapala jsem po dechu, když jsem si uvědomila, co to je.

Poslední myšlenka, která mi probleskla hlavou, než mě pohltila temnota, byla jasná a nepopiratelná.

Kael. Druh.