*Elie*

Probudila jsem se za zvuků hlasitého pípání. Mé smysly zaplnila vůně „čistoty“. Byl to pach antiseptik, trochu nahořklý, s lehkým nádechem umělé vůně obsažené v mýdlech a čisticích prostředcích.

Vteřinu poté, co jsem otevřela oči, jsem toho litovala.

Zamrkala jsem a snažila se zaostřit; hlava mi třeštila, jako by mě přejel náklaďák. Jasná světla nade mnou mi rozmazávala vidění, než jsem si konečně uvědomila, kde jsem – na ošetřovně.

Co se to sakra stalo?

Vzpomínky byly v mlze, mé myšlenky pomalé, ale pak – bylo to tam. Změna uvnitř mě. Přítomnost, kterou jsem necítila tak dlouho, až jsem ji málem nepoznala.

Pohybovala se jako stín v koutku mé mysli, malátná, tichá – ale probuzená.

Prudce jsem se nadechla.

Má vlčice.

Srdce mi vyskočilo až do krku. Naposledy jsem ji cítila – skutečně cítila – tu noc, kdy mi bylo šestnáct, tu noc, kdy se poprvé probudila. Ale sotva jsem měla šanci ji poznat, otec mi do hrdla nalil ten můj „lék“ a zahnal ji zpátky do temnoty.

Teď, po dvou dlouhých letech ticha, se pohnula.

Poprvé po nekonečné době jsem se cítila… celistvá.

Zalapala jsem po dechu, jak se mi vracely vzpomínky – omdlení v jídelně, to jediné uvědomění, které mě zasáhlo, než se všechno zatmělo.

Rty se mi pootevřely, jak jsem se k ní snažila natáhnout, má mysl se opatrně dotýkala té její.

‚Ahoj?‘

Nic.

Zkusila jsem to znovu. ‚Jsi tam?‘

Jedinou odpovědí bylo tiché, nezaujaté odfrknutí.

Překvapeně jsem zamrkala. Byla naštvaná.

‚Proč se mnou nechceš mluvit?‘ zeptala jsem se váhavě.

Neodpověděla, ale cítila jsem pod povrchem kypící odpor, pomalu spalující hněv, který v ní hnisal celé roky.

A pak mi to došlo.

Nebyla naštvaná jen tak. Byla rozzuřená.

Na mě.

‚Neměla jsem na vybranou!‘ prosila jsem ji a zoufale se snažila vše vysvětlit. ‚Nevěděla jsem to – myslela jsem, že mě ten lék drží naživu! Dneska jsem omdlela, protože jsem na něj zapomněla! Neznamená to snad, že ho potřebuju?‘

Neodpověděla.

Povzdychla jsem si a cítila, jak mi čas vyprchává mezi prsty, když jsem si vzpomněla na to, co se stane, až zjistí, že jsem vzhůru. Nepochybně mi otec brzy vnutí další lahvičku.

‚Jak se jmenuješ?‘ zeptala jsem se zoufale. ‚Já jsem Elowen. Ale všichni mi říkají Elie.‘

Znovu mě přivítalo ticho.

Pak konečně promluvila – její hlas byl hluboký a ostrý jako praskání ledu na zamrzlém jezeře.

‚Kallisto. Jmenuji se Kallisto,‘ řekla a já zalapala po dechu. ‚A vím, kdo jsi, Elowen.‘

Kallisto.

Zadržela jsem dech. ‚To je krásné jméno. A tvůj hlas…‘ Byl jako melodie – tak vyzrálý a silný, plný moci a autority. Mohla bych ji v hlavě poslouchat celý den.

Páni, chtěla jsem ji poslouchat celý den.

Nereagovala.

Polkla jsem a prsty křečovitě sevřela tenkou přikrývku přehozenou přes mé tělo, zatímco jsem sbírala myšlenky.

‚Kallisto… je to pravda? Je Kael skutečně náš druh?‘

Následovalo dlouhé ticho. Pak tiše—

‚Ano.‘

Zaplavil mě příval emocí. Zmatek. Úleva. Zvláštní, iracionální naděje.

Pokud byl mým druhem, pak… jsme si souzeni. Že ano?

Sotva jsem to stačila zpracovat, dveře ošetřovny se s hlasitým bouchnutím rozlétly.

Trhla jsem sebou.

Ve vchodu stál otec, tvář jako vytesanou z kamene, ale v jeho tmavých očích plál hněv. Za ním postávala Vada a v obličeji měla vepsané obavy.

Zklamání mě zasáhlo jako facka, když jsem si uvědomila, že Kael s nimi není.

„Elie.“ Otcův hlas byl ostrý, řezavý. „Záměrně jsi vynechala lék, že ano?“

Posadila jsem se, hlava se mi pořád točila a srdce bušilo pod náporem jeho hněvu.

„Ne, tati! Já jen—zapomněla jsem ho u Kaela v domě, přísahám!“

Rty sevřel do tenké linky, vykročil vpřed a z kapsy vytáhl malou skleněnou lahvičku – uvnitř vířila ta známá tmavá tekutina.

Při tom pohledu mi přeběhl mráz po zádech.

„Tak si ho vezmi teď,“ přikázal.

Kallistoin hlas se ozval v mé hlavě. ‚Ne. Prosím, nedělej to.‘

Bylo to poprvé od chvíle, kdy ke mně promluvila, co jsem v jejím hlase skutečně slyšela emoce. Byla vyděšená.

Poprvé jsem zaváhala.

„Ne, tati.“ Hlas se mi chvěl, ale donutila jsem se narovnat. „Potkala jsem svou vlčici. Je úžasná.“

Z tváře mu odtekla krev.

„Co jsi právě řekla?“ zeptal se nebezpečně tichým hlasem.

Polkla jsem. „Potkala jsem svou vlčici. Jmenuje se Kallisto. Není nebezpečná, tati, přísahám! Proč ten lék musím dál brát? Na co umřela máma? Prosím, řekni mi to! Možná na něco přijdeme, aniž bychom ji museli potlačovat!“

Jeho tvář se zkroutila do něčeho, co připomínalo… paniku.

Pak, bez dalšího slova, mě popadl za bradu, donutil mě otevřít ústa a vlil mi celou lahvičku do hrdla.

V okamžiku, kdy ta hustá, hořká tekutina dopadla na můj jazyk, Kallisto naposledy zlomeně a bolestně zavrčela, než zmizela.

Bylo to jako když někdo sfoukne svíčku.

Ta ochromující prázdnota, která následovala, byla tak nesnesitelná, tak špatná, že mi po tváři stekla jediná slza.

Právě jsem ji získala zpět. A teď byla zase pryč.

„Budeš to brát každý den,“ zavrčel otec a odstoupil, zatímco jsem se křečovitě rozkašlala, jak mě lék pálil v hrdle. „Přidělil jsem ti někoho, kdo dohlédne, abys nezapomněla. Pokud to přestaneš brát, zemřeš.“

Pak se bez dalšího pohledu otočil a odešel.

Vada, obvykle drzá a plná kuráže, se na mě dívala s něčím, co připomínalo lítost.

„Tvůj lék potlačuje tvou vlčici?“ zeptala se tiše.

Přikývla jsem a v krku mě stále pálilo.

Povzdychla si a promnula si spánek. „Sakra. Neměla jsem tušení.“

Já taky ne. Tedy, tušila jsem to. Věděla jsem, že je to důvod, proč ji neznám, ale neměla jsem ponětí, že se skutečně vrátí, když ho přestanu brát třeba jen na den.

Do očí se mi draly slzy z té prázdnoty – z toho ticha uvnitř mě. Byla pryč. Zase.

„To je tak strašně špatně.“ Vada si sedla na kraj mé postele. „Co tvůj táta myslel tím ‚zemřeš‘?“

Pomalým dechem jsem ze sebe vypravila: „Nevím. Řekl mi jen, že mám něco, co měla moje matka. Je to dědičné a souvisí to s našimi vlky. Říká, že ji to pomalu zabilo, takže od chvíle, kdy jsem dostala svou vlčici, mi dává ten lék. Ale kdybych teď přestala, zabije mě to okamžitě, protože moje tělo už je na to zvyklé.“

„Takže… měl asi pravdu,“ řekla Vada s mračením. „Zmínila jsi se jen, že jsi si ho dneska zapomněla vzít, a omdlela jsi. Sestry říkaly, že kdybychom přišli o minutu později, nebylo by možné tě stabilizovat.“ Prudce se nadechla. „Málem jsi umřela.“

Přikývla jsem a v hrudi se mi usadil smutek. „Možná. Ale potkala jsem ji, Vado. Nikdy předtím jsme spolu nemluvily, takže o ní nic nevím, ale nic na ní mi nepřipadalo nebezpečné.“

Vada si povzdychla. „Tak najdeme způsob, jak to obejít.“

Slabě jsem se usmála. Ale pak zaváhala a v jejích očích se mihl nečitelný výraz.

„Nikdy jsem ti to nechtěla říct, Elie, ale tohle vysvětluje, proč nemáš pach.“

Zamrkala jsem. „Pach?“

„Tvé vlčice,“ přiznala. „Tvůj pach je jiný než u všech ostatních. Cítíme, že jsi vlk s krví alfy, ale voníš… lidsky. Nemáš svůj specifický vlčí pach.“

Něco se ve mně sevřelo.

To uvědomění mě zasáhlo jako rána do žaludku.

Každý vlk měl svůj pach – jedinečnou, specifickou vůni. Tak se druzi poznávali. Ale pokud jsem neměla žádný vlčí pach, znamenalo to—

Znamenalo to, že Kael mě nikdy neucítil jako svou družku.

Proto to nevěděl.

Probleskla mnou zoufalá myšlenka. „Těsně předtím, než jsem omdlela, zachytila jsi aspoň závan pachu mé vlčice?“

Vada se zamračila a přemýšlela. „Jo, trochu, ale to proto, že jsem tě sem nesla. Nebylo to dost silné, aby si toho někdo všiml, ale bylo to tam. A bylo to krásné, Elie. Nedokážu to k ničemu přirovnat, ale bylo to krásné.“

Srdce mi poskočilo. „Možná Kael—“

„Kael?“ Vada si odfrkla a protočila oči. „Ten tě sem ani nechtěl sám donést. Je mi jedno, že je to můj budoucí alfa – je to kretén.“

Než jsem stačila odpovědět, dveře se znovu rozlétly. Tentokrát podruhé.

Kael vrazil dovnitř a tvář měl zkroucenou zuřivostí. Zdálo se, že se to dneska stalo pravidlem.

„Ty máš brát léky a nebrala jsi je?“

Trhla jsem sebou. „Byl to jen jeden den! Soustředila jsem se na stěhování na kolej a zapomněla jsem. Ale Kaele, musíš mě poslechnout—“

Byla jsem nadšená, že mu to řeknu. Že mu to vysvětlím. Že to napravím.

Ale on mě přerušil.

„Ne, ty poslouchej mě, ty malá vražedkyně.“

Jeho slova byla jako facka do obličeje.

„Je mi jedno, co se s tebou stane, ale nesmíš umřít. Moje budoucnost na tom závisí. Moje smečka na tom závisí. Pokud umřeš ty, umře i moje šance na převzetí Boreální smečky společně s Nefritovou smečkou.“

Něco ve mně se roztříštilo.

„Takže si ber ty svý podělaný léky a nenech to už nikdy zajít takhle daleko.“ Jeho planoucí oči střelily k Vadě, a ta neustoupila ze svého pohledu bez ohledu na to, kým byl. „A ty dohlédni na to, aby si je brala.“

Pak odešel a práskl za sebou dveřmi.

Nezáleželo mu na mně.

Ani trochu.

Tohle všechno bylo jen kvůli té dohodě, kterou naše manželství vytvořilo. Když ke mně v jídelně přiběhl, nebylo to kvůli mně. Nezáleželo mu na mně.

Nechtěl mě. A nikdy chtít nebude.

Pro něj jsem byla jen vražedkyně jeho milenky a otravná mladší sestra, kterou si musel k vlastní nelibosti vzít.

Po tváři mi stekla osamělá slza a chtělo se mi plakat. Ale zastavila jsem se a zaťala čelist.

Víte co? Kašlu na něj.

Stejně jsem někoho tak krutého za svého druha nechtěla.

Nikdy se to nedozví.

A já mu to nikdy neřeknu.

Může jít rovnou do pekla.