„Jsi v pohodě, Trixie?“ zeptal se Declan tiše. Byla jsem hluboce zamyšlená a nevšimla jsem si, že se hovor vzadu stočil jinam; on si všiml, že jsem na ně neměla svou obvyklou sarkastickou poznámku. „Trixie“ byla přezdívka, kterou mi dal, když jsme byli malí, protože jsem prý měla povahu a temperament, který neodpovídal mé velikosti. Růstový spurt jsem dostala až ve čtrnácti, takže mi ta přezdívka zůstala.

„Jo, jsem v pohodě,“ vzdychla jsem si.

„Bude to dobré, ať se stane cokoli, nikdy na tebe nezapomenu,“ ozval se mi v mysli, protože nechtěl, aby nás ostatní slyšeli. Otočila jsem hlavu a věnovala mu smutný úsměv. Říkal to pořád, ale věděla jsem, že až najde svou družku, bude ona tím jediným, na co bude myslet, a nebude chtít, abychom si byli tak blízcí jako teď. Chápala jsem to, ale to neznamenalo, že to nebude kurevsky bolet. Kdo bude vaším druhem, nezjistíte, dokud vám oběma nebude osmnáct, takže i když je Declanovi devatenáct, my se to dozvíme až příští pátek.

„JJJOOO, jsme tady!“ zaječela Sasha a vytrhla Declana i mě z našeho rozhovoru. Rychle mě zase zaplavilo nadšení.

O šest obchodů později jsem se objevila v úchvatné hedvábné, tmavě červené róbě. Měla srdcový výstřih s korzetovým vrškem, který obepínal mé boky i zadek a splýval dolů. Měla vysoký rozparek, který dokonale odhaloval mé vypracované stehno.

Když jsem uslyšela zalapání po dechu, vzhlédla jsem; všichni na mě zírali s otevřenou pusou. Nebyla jsem hloupá; věděla jsem, jak dobře vypadám a jak vzbudit pozornost. Tyhle šaty byly přesně o tom. Declan se vzpamatoval jako první a vydal tiché zavrčení. Všichni okamžitě zavřeli pusu a odvrátili zrak.

„Sakra, Ario. Ty šaty byly stvořené pro tebe,“ řekla Sasha, když se konečně také objevila. Měla na sobě krátké saténové šaty v královské modři v délce po stehna. Vypadaly jako šaty pro bohyni, díky tomu, jak ji stále dokola obepínaly, zvýrazňovaly její křivky, dělaly jí nohy až do nebe a k tomu měla stříbrné lodičky s otevřenou špičkou.

„Díky,“ zazářila jsem. „Taky ti to hrozně sluší!“

„No, zakrývá to víc, než jsem čekal,“ zabrumlal Caleb, kterému se pořád nelíbilo, jak jsou krátké.

„Tak jo, kluci. Čas zaplatit a najít smokingy pro vás!“ řekla jsem.

Náhle jsem v hlavě uslyšela Declanův hlas, zatímco jsem se svlékala: „Trixie, doufám, že k těm šatům příliš nepřilneš, protože i když nebudu tvůj druh, v sobotu večer je z tebe strhnu.“

Ušklíbla jsem se. Tváře mi zčervenaly a kalhotky jsem měla v tu ránu mokré. „A kdo řekl, že tě nechám?“ provokovala jsem ho nazpět.

„Přijdu k tobě zezadu, přišpendlím tě ke zdi a vezmu si tě přímo tady, ženská,“ škádlil mě dál.

„Celý obchod za chvíli ucítí mé vzrušení, to chceš?“ zašeptala jsem a snažila se ovládnout. Nedostal se mi žádná odpověď, jen jeho tiché uchechtnutí.

„Pojďte, kluci. Ať ty smokingy vybereme co nejdřív,“ řekl Declan nahlas. „Dělejte, holky. Budeme na druhé straně obchodu!“

„Blbečku,“ poslala jsem mu přes mind-link úplně přirozeně.

Poté, co jsme se převlékli, jsme se Sashou našly kluky; ti už měli hotovo, a tak jsme vyrazili domů. Pres, Sasha a Caleb se vzadu dohadovali o tom, kdo je lepší tanečník, a já se přistihla, jak koukám z okna a nevnímám. Měla jsem pocit, že se můj život za týden změní, a nevěděla jsem proč. Prostě jsem měla tenhle špatný pocit. Vždycky jsem měla ten dar vědět věci předem. Třeba když se mělo stát něco zlého nebo když někdo lhal. Možná jsem prostě byla v souladu s přírodou nebo tak něco, ale nejvíc v klidu jsem se cítila, když jsem mohla běhat nebo být v lese. Možná proto jsem cítila to zlověstné tušení. Potřebovala jsem se jít projít do lesů kolem naší smečky. Konečně jsme dorazili domů a já rychle všem řekla, že jsem unavená a že to pro dnešek balím.

Díkybohu rodiče ještě nebyli doma, takže jsem schovala šaty a šla se projít. Začínalo se stmívat a tuhle denní dobu jsem milovala. Soumrak byl tak krásný, když červená a oranžová barvily oblohu. Byl konec dubna a začínalo se oteplovat, ale stejně jsem si chtěla vzít bundu. Nesnášela jsem zimu a dubnové večery byly pořád trochu chladné. Asi půl míle od mého domu byla malá louka, kterou jsem zbožňovala. Ráda jsem tam ležela a dívala se na hvězdy. V korunách stromů tam byla malá trhlina, která dovolovala slunečním nebo měsíčním paprskům vykouknout dolů. I když hvězdy ještě úplně nevyšly, stejně jsem tam ležela a nechala svou mysl bloudit. Tedy dokud jsem neuslyšela křupnutí větvičky a nos mi nenaplnila vůně kokosu a dešťové vody. Declan.

„Věděl jsem, že se s tebou něco děje.“

„Vůbec nevím, o čem mluvíš.“

„Ale vážně, sem utíkáš vždycky, když tě něco trápí, takže mluv se mnou, Trixie.“

Povzdychla jsem si. Znal mě až moc dobře. „Mám prostě takový pocit. Jako by se příští sobotu mělo stát něco zlého. Na ples sem přijede asi pět set děcek odevšad. Věci se změní. Jen nevím, jestli k lepšímu.“

Declan o mých „pocitech“ věděl. Moje instinkty mě mnohokrát nezklamaly a jednou nebo dvakrát nás i zachránily. Lehl si vedle mě a chvíli mlčel. Teď už vyšly hvězdy a byly nádherné.

„Vždycky jsem tě měl rád a obdivoval tě. Byla bys dokonalá Luna a byl bych hrdý, kdybych byl tvým druhem. I když jím nebudu, najdeme rovnováhu. Budu žárlit na každého tvého druha, který nebude já, ale dokud budeš šťastná…“

„Kdyby to tak bylo tak jednoduché,“ řekla jsem potichu. Věděla jsem, že jsme o tom mluvili už mnohokrát, a taky jsme spolu všelijak blbli, ale kdybychom nebyli druhy, zlomilo by mi to srdce. Tajně jsem si ho jako druha přála už od malička.

„Máš pocit, že se stane ještě něco jiného?“

„Já prostě nevím.“

„Trixie...“