~Pohled Maeve~

Muž, který přivedl Caleba, se vrátil ve chvíli, kdy Alfa Vander zmizel z místnosti. Nedal mi šanci ta slova zpracovat a jeho přísná tvář nedávala nic najevo. „Alfa Vander nemá rád, když se marní jeho čas. Vezměte si to nejdůležitější. Odjíždíme. Hned.“

Mé nohy se daly do pohybu automaticky, naléhavost v jeho hlase mě hnala kupředu. Naposledy jsem pohlédla na Caleba, který na mě zíral se zuřivostí, která by mohla zapálit celou místnost. Cítila jsem jeho nenávist, ale neměla jsem na ni čas. Otočila jsem se a vyběhla po schodech nahoru, srdce mi bušilo s každým krokem.

Odemkla jsem dveře, které mě tam měly věznit, a rozrazila je. Pokoj byl v naprostém chaosu, jak jsem chvatně brala vše, co se dalo – oblečení, pár památek a cokoli jiného, co bych mohla potřebovat.

Hlava se mi točila.

Nenabalovala jsem si jen věci; chystala jsem se nechat za sebou celý svůj život a vykročit do neznáma s mužem, kterého jsem vůbec neznala.

Každé vlákno mé bytosti chtělo zastavit, pečlivě zvážit další krok, ale nebyl čas. Musela jsem nechat Caleba a jeho svět povrchní dokonalosti za sebou. Se zklamáním rodičů se vypořádám později. Teď jsem utíkala k něčemu, nebo spíše k někomu, kdo budil respekt u každého Alfy.

Taška v mé ruce mi připadala těžká, když jsem vyběhla z vily, s dechem se mi draly prudké vzdechy, a nastoupila do čekajícího konvoje. Neohlédla jsem se. Jediné, na čem záleželo, bylo dostat se co nejdál od Caleba a jeho smečky.

Nikdy jsem neměla pocit, že tam patřím.

Jak auto ujíždělo pryč, svět venku se proměnil v rozmazanou šmouhu světel a stínů. Srdce mi bušilo nejen rychlostí, ale i očekáváním toho, co mě čeká. Auto nakonec zpomalilo u bran velkého sídla a mně se zatajil dech.

Neměla jsem tušení, že bydlí ve stejném městě.

To sídlo bylo úchvatné – honosnější, než jsem si dokázala představit i v těch nejdivočejších snech. Auto zastavilo a dveře otevřel muž v dokonale střiženém obleku, v očích neměl žádný výraz. „Alfa král vás očekává ve své pracovně.“

Otupěle jsem přikývla a hlavou mi bleskly dvě otázky.

To se tu nikdo neusmívá?

A jak se Alfa Vander dostal do pracovny tak rychle?

Vůně, která mě zasáhla v momentě, kdy jsem vkročila do pracovny, byla směsí čokolády a palisandru, sytá a opojná. Vyburcovala ve mně něco primitivního, moje vlčice se neklidně pohnula.

Pak jsem ho uviděla.

Seděl za velkým, impozantním stolem a jeho šedé oči se do mě zabodly s takovou intenzitou, až mi změkla kolena. Dívali jsme se na sebe snad věčnost, než klidně pronesl: „Posaď se, Maeve.“

Ten příkaz byl prostý, ale v jeho tónu bylo něco, co znemožňovalo odmítnout. Zhluboka jsem se nadechla, snažíc se uklidnit své splašené srdce, a klesla do křesla naproti němu.

Jeho pohled neuhnul ani o milimetr a na rtech se mu objevil neznatelný úsměv.

„Jak víte, jak se jmenuji?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem se stačila ovládnout.

Úsměv se rozšířil a v jeho očích se nebezpečně zablesklo. Na otázku neodpověděl, což mě donutilo k dalšímu hlubokému nádechu, zatímco jsem se snažila uklidnit bouři emocí uvnitř sebe. „Co se mnou hodláte udělat?“

Obočí mu vyletělo nahoru, v očích se mu mihl náznak pobavení. „Udělat s tebou v jakém smyslu?“ zeptal se a v jeho hlase byl cítit dvojsmyslný podtón, ze kterého se mi zadrhl dech.

Opřel se v křesle, jeho postoj byl uvolněný, a přesto dominantní. „Tví rodiče jsou na papíře nejlepšími lékaři v zemi. Je to tak i ve skutečnosti? A podědila jsi něco z jejich schopností?“

Ta otázka byla naprosto nečekaná a na moment mě vyvedla z míry. Neodpovídala jsem, myšlenky mi pádily. Jak mohl vědět o mých rodičích?

Zdálo se, že vycítil můj zmatek. „Přijel jsem na inspekci Calebovy smečky kvůli alianci. Rád jsem dobře informován o lidech, se kterými se spojuji. Tak jsem se dozvěděl tvé jméno. Vím o tobě všechno, co se vědět dá, Maeve.“

Maeve.

Mé jméno mi nikdy v uších neznělo dokonaleji.

Viděla jsem, jak mu v očích při mém mlčení bliklo podráždění, a pod jeho intenzivním pohledem mi po zádech přeběhl mráz. „Omlouvám se,“ vypravila jsem ze sebe nakonec třaslavým hlasem. „Nechtěla jsem mlčet.“

Alfa Vander si povzdechl, znělo to spíš unaveně než podrážděně. Prohrábl si rukou vlasy a odhrnul si prameny, které mu spadly do očí, ale ty se prostě vrátily na své místo. Ten pohyb byl ležérní i velitelský zároveň a jen podtrhl jeho výrazné rysy.

Jeho čelist byla ostře řezaná, oči pronikavě šedé, jako by viděly přímo skrze mě, a jeho krásné rty byly sevřeny v pevné, nezúčastněné lince. Cítila jsem, jak se mi zapalují tváře, horko stoupalo a já se přinutila odvrátit zrak a soustředit se na své třesoucí se prsty.

Byl příliš krásný pro tento svět.

Ticho se natahovalo a já cítila tíhu jeho pohledu. Bylo to nepříjemné, a s dalším povzdechem ticho prolomil: „Pořád jsi mi neodpověděla na otázku.“

Na jeho otázku?

Vrátila jsem se do reality a vzpomněla si na jeho dřívější dotaz. „Ano,“ vyhrkla jsem, „moji rodiče jsou skutečně nejlepší v zemi. Naučili mě své dovednosti, ale Caleb – ten mě přinutil přestat. Musela jsem se stát jeho výstavní Lunou.“

Alfa Vander pomalu přikývl, jako by ty informace zpracovával. Natáhl se pro dokument, který ležel před ním a kterého jsem si doteď nevšimla. Když mi ho podával, jeho ruka zavadila o mou a ten dotek mnou projel jako elektrický výboj, na který jsem nebyla připravená.

Rychle jsem ruku stáhla a snažila se uklidnit dech.

Dokument se mi v rukou mírně chvěl, jak jsem se snažila získat zpět rovnováhu, ale než jsem se na něj stihla vůbec podívat, jeho další slova mě zasáhla jako blesk a na okamžik mě naprosto omráčila.

„Chci, abys byla mou smluvní Lunou.“