~Pohled Maeve~

„Cože?!“

To slovo ze mě vylétlo dřív, než jsem se stačila ovládnout, jakmile jsem se vzpamatovala. Vystřelila jsem na nohy tak rychle, až se křeslo s hlasitým bouchnutím převrátilo. Srdce mi bušilo v hrudi, každý úder byl hlasitější než ten předchozí, jak jsem se snažila pobrat to, co Alfa Vander právě řekl.

Ta drzost – nehorázná drzost toho muže.

„Jak se opovažujete?“ Hlas se mi třásl, vztek mě skoro dusil. „Myslíte si, že jsem nějaká laciná ženská jen proto, že jste—–“

Slova se mi zadrhla v hrdle a já větu nedokončila. Otočila jsem se k němu zády, pěsti zaťaté podél těla. „Měla jsem to vědět… Všichni jste stejní.“ Hlas se mi chvěl, ale přinutila jsem se to doříct. „Díky, že jste mě zachránil před Calebem, ale odcházím.“

Vykročila jsem pryč, když vtom jeho hlas prořízl místnost jako čepel – klidný a s nádechem podráždění. „Maeve.“

Zastavila jsem se, zvuk mého jména visel ve vzduchu. Nebylo to jen tím, jak ho vyslovil – bylo to v tom, jak se mi vpil do morku kostí, velitelsky, až jsem na místě zamrzla. Nezvedl hlas, nekřičel, a přesto byla autorita v jeho tónu nepopiratelná.

„Otoč se a sedni si.“

Nepohnula jsem se.

Nevěřila jsem si, že se na něj dokážu byť jen podívat, a pak to zopakoval, tentokrát tónem, ze kterého mi po zádech přeběhl mráz. „Maeve. Otoč se, zvedni to křeslo a sedni si.“

Mé tělo jednalo dřív než moje mysl. Přistihla jsem se, jak se otáčím, shýbám se pro křeslo a sedám si zpět, jako by jeho slova byla kouzlo, které nedokážu zlomit. Srdce mi stále bušilo, tváře mě pálily, ale přinutila jsem se na něj podívat.

Jeho oči byly upřeny na mě, byla v nich směs nudy a něčeho dalšího, co jsem nedokázala přesně určit. Tiše si povzdechl a jeho výraz se téměř nezměnil. „Posledních pár hodin mě přesvědčilo, že jsi chytrá žena,“ řekl téměř neformálně, „byl bych rád, kdybys to vnímání nezměnila.“

Jeho slova zabolela víc, než měla, a já odvrátila zrak, neschopná čelit intenzitě jeho pohledu.

Co se to tu sakra děje?

Proč ve mně vyvolává takové pocity, jako by každá moje emoce byla na pokraji výbuchu?

„Nežádám tě, abys byla mou milenkou,“ pokračoval vyrovnaným hlasem, nedotčen chaosem, který právě rozpoutal v mé hlavě. „A rozhodně nemám v úmyslu se s tebou vyspat.“

Prudce jsem zvedla hlavu a cítila, jak se mi celé tělo zahřívá nad tou přímostí jeho slov. Místnost mi připadala příliš malá, vzduch příliš hustý a já zápasila se svým dechem.

„Tak proč ta nabídka?“ vyhrkla jsem a nenáviděla to, jak zoufale a zmateně zním. Tenhle muž přece nemohl říkat takové věci a nečekat reakci.

Jeho pohled neuhnul, ani jednou. „Dva důvody,“ povzdechl si, jako by probíral to nejvšednější téma. „Zaprvé, zbavím se tím vysoce postavených členů smečky, kteří mi neustále předhazují, že bych si měl najít družku.“ Jeho oči se mírně zúžily a já cítila váhu jeho pohledu. „Zadruhé, budu pro něco potřebovat tvé lékařské znalosti.“

Čekala jsem, že bude pokračovat, ale on mlčel. Ticho mezi námi se natahovalo, bylo těžké a dusivé. Moje mysl pracovala na plné obrátky a snažila se poskládat to, co neříkal.

Proč potřeboval lékařské znalosti zrovna ode mě?

A pak to ticho prolomil jediným, zdrcujícím prohlášením. „Mám problém s erekcí. Nemůžu se vzrušit.“

Otevřela jsem ústa, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Byla jsem příliš omráčená, příliš šokovaná, než aby se mi v hlavě zformovala jakákoli souvislá myšlenka. Řekl to tak lhostejně, jako by mluvil o počasí, bez stopy rozpaků.

Chtěla jsem něco říct, když promluvil znovu: „Čarodějnice řekla, že je to spojeno s kletbou, ale já na tyhle hovadiny nevěřím.“ Na okamžik se odmlčel a sledoval mě. „Vím, že se to dá napravit, a proto jsi tady, Maeve. Potřebuji, abys mě léčila.“

Tváře mi zrudly horkem, srdce vynechalo úder. Chvíli jsem tam jen seděla a nevěřícně na něj zírala. Hlava se mi točila, zmítala jsem se mezi chutí se té absurdnosti smát a naprostým ponížením.

Náhle vstal a moje oči, skoro proti mé vůli, sklouzly k jeho kalhotám – konkrétně k té oblasti. Okamžitě jsem toho litovala, když jsem uviděla náznak úsměvu na jeho rtech. Přistihl mě, jak zírám. Přikrčila jsem se, tvář mi hořela hanbou.

„Já-já jsem nechtěla—–“ zakoktala jsem se a pletla se v slovech.

Co je to se mnou? Ve své profesi bych na to měla být zvyklá.

Proč jsem tedy tak koktala?

„Maeve,“ povzdechl si tiše, tak tiše, že mě to donutilo znovu se mu podívat do očí. Jeho hlas byl jako pohlazení, jemný, a přesto velitelský. „Není důvod se stydět, protože já se nestydím.“

Pak se otočil a kráčel k oknu své pracovny s klidem, který v kontextu našeho rozhovoru působil téměř surreálně. Nemohla jsem z něj spustit oči, z toho, jak se pohyboval, z té sebedůvěry v každém kroku.

Nepotřeboval nic říkat, aby si podmanil prostor; prostě to tak bylo.

Pokračoval v řeči, stále ke mně otočen zády, v jeho hlase nebyla ani stopa rozpaků. „Vím, že po tobě žádám hodně. Chápu, že ti tato situace přijde… trapná, ale nehodlám za to nic nenabídnout.“

Otočil se zpět na mě a přísahám, že se mi zastavily plíce. Před chvílí jsem dýchala normálně, teď se mi zdálo, že vzduch je příliš hustý, příliš těžký. Díval se na mě tím pohledem, díky kterému jsem měla pocit, že vidí přímo skrze mě, za všechny zdi, které jsem se snažila postavit.

„Kdyby ses podívala na tu smlouvu, místo abys dělala unáhlené závěry, viděla bys, že je to jen na rok. Poté ti dám dost peněz na to, abys mohla začít znovu kdekoli na světě, kde si vybereš.“

Chvíli trvalo, než mi ta slova došla.

Kdekoli na světě.

Mohla bych být sama sebou, dělat si, co chci. Už žádné přetvářky, už žádná dokonalá Maeve.

„Takže bych byla vaší Lunou… jen naoko?“ Hlas se mi zachvěl, když jsem dodala: „A musím léčit vaši…“

„Erektilní dysfunkci,“ dokončil za mě a koutky rtů se mu zvlnily do stejného svůdného úsměvu, ze kterého mi tvář zahořela ještě víc. Vůbec se nestyděl. Kéž bych o sobě mohla říct totéž.

„Co když to nebude fungovat?“ zašeptala jsem.

Přistoupil ke mně, ale udržoval si značný odstup. Stále jsem seděla a kvůli rozdílu v našich výškách byla jeho přítomnost ohromující, úplně mě pohlcovala. Kůží mi proběhlo zvláštní, příjemné horko, a právě když jsem si myslela, že už to nesnesu, ustoupil.

Úsměv tam stále byl a mně vadilo, jak na mě působí. „Hádám, že se to nedozvíme, dokud to nezkusíme.“

„A když odmítnu?“ zeptala jsem se a snažila se znít odhodlaně, ale hlas mi zakolísal.

Neodpověděl, jen se na mě díval s náhlým prázdným výrazem, který nic neprozrazoval. Ticho se natahovalo, bylo těžké a napjaté, až jsem to nevydržela.

„Takže to bude čistě transakční záležitost?“ vydechla jsem nakonec, slova ze mě vypadla v jednom spěchu.

Jeho úsměv se vrátil a pak se změnil v úšklebek. „Mezi námi nebude žádná láska, Maeve.“

Způsob, jakým vyslovil mé jméno, mnou projel jako elektrický výboj, jako skutečný oheň proudící v žilách. Těžce jsem polkla a snažila se zachovat klid.

„Jen na jeden rok,“ řekla jsem spíš pro sebe než pro něj.

V jeho očích něco blesklo, ale bylo to pryč dřív, než jsem stihla zjistit, co to bylo. Jednou přikývl, bylo to prosté, definitivní gesto.

Obrátila jsem pozornost k dokumentu, který předtím spadl na zem. Ruce se mi třásly, když jsem ho zvedala, mysl mi pádila.

Věděla jsem, že bych si ho měla přečíst, ale něco mi říkalo, že Vander Vesperwood neztrácí čas lhaním. Nemusel. S hlubokým nádechem jsem vzala pero ze stolu, které tam vypadalo, jako by se zázračně objevilo.

S posledním pohledem do těch šedých očí, o kterých jsem tak nějak věděla, že budou mou zkázou, jsem smlouvu podepsala.