„Dobré ráno, Mabel,“ řekl jsem, když jsem scházel po schodech.

„Všechno nejlepší k narozeninám, Kaelene,“ usmála se na mě.

Mabel je naše kuchařka a dohlíží na chod domácnosti už od doby před mým narozením; je pro nás jako druhá matka. Rogan byl majordomus a ten byl součástí domácnosti také už před mým narozením.

Hlavní dům doupěte byl rozdělen na dvě samostatné části v téže budově. Dům měl čtyři patra se dvěma samostatnými vchody. Východní strana byla vyhrazena pro mou rodinu a náš osobní personál, zatímco západní strana sloužila hostům z jiných doupat. Byly to přesné kopie jedna druhé se dvěma schodišti, která vedla z přízemí buď na východní, nebo na západní stranu.

V přízemí se nacházela velká jídelna, kuchyně na úrovni restaurace, kancelář pro schůzky, společenská místnost a knihovna, která byla otevřená rodině, personálu i hostům.

Druhé patro obýval veškerý personál, což zahrnovalo Mabel a Rogana, Jane a Janet – dvě uklízečky – a bezpečnostní personál, který na nás dohlížel. Musel jsem si vydupat, aby nás nedoprovázeli do školy. Hadleyin strážce Thomas byl loajální až za hrob a ona ho zbožňovala.

Třetí patro obývali Christa, Hadley, Paxton a Rev. Každá ložnice v domě měla vlastní koupelnu s vestavěnými skříněmi, ale od třetího patra výše se skříně měnily v prostorné šatny. Čím vyšší hodnost, tím větší pokoj.

Ve čtvrtém patře se na konci schodiště nacházel Jaxonův pokoj, tělocvična, moje osobní kancelář a pak moje soukromá ložnice. Měl jsem rád svůj klid a Jaxon mě téměř nikdy neobtěžoval, pokud nešlo o naléhavou situaci. Jediný člověk, který se kdy odvážil v noci vstoupit do mého pokoje, byla Hadley, a to se stávalo, jen když měla noční můru.

Jerrick se u nás zastavoval každých pár dní a kontroloval nás, když zrovna necestoval za obchodem nebo nebyl v kancelářích Společnosti. Usmál jsem se, když jsem ho uviděl, jak už sedí u jídelního stolu s mými sourozenci a Jaxonem.

„Tady ho máme,“ řekl Jerrick a vstal, když jsme se objali a on mi popřál k narozeninám.

„Díky,“ řekl jsem a posadil se.

„To oko vypadá líp,“ poznamenal a já se zazubil.

„Vypadám líp než Jaxon,“ řekl jsem a Jaxon na mě vrhl nenávistný pohled, než se rozesmál.

Jeho oko bylo pořád monokl a ret měl také rozseknutý jako já. Každý den jsme spolu spárovali, trénovali hodiny po úkolech a pak kontrolovali některé naše obchodní zájmy. Málokdy jsme spolu museli mluvit; dokázali jsme se dorozumět pohledy. Známe se v podstatě celý život a byli jsme si spíš bratry než čímkoli jiným.

„Nechal jsem tě vyhrát jen proto, že máš narozeniny,“ řekl a já se mu vysmál.

„Jasně že jo,“ odtušil jsem.

Neměli jsme před sebou žádná tajemství a moji sourozenci přesně věděli, proč trénuji a co jako rodina děláme, jak vyděláváme peníze a jak s Jaxonem trávíme čas. Hadley byla tichá a ráda si četla, zatímco Christa byla populární a lidé nejspíš ani nevěděli, že jsme příbuzní. V poslední době však přitahovala pozornost, protože vyrostla ze své neohrabané fáze a přes noc se z ní stala kráska.

Zatím fungovaly drsné pohledy, ale nevěděl jsem, jak dlouho to ještě vydrží. Začínali si jí všímat kluci a já to nenáviděl. Jaxon to nenáviděl taky a měl jsem tušení, že k ní začíná cítit něco jiného než jen bratrskou lásku, kterou cítil doposud. Nebyl jsem si úplně jistý, co si o tom myslet, a snažil jsem se to ignorovat.

„Takže dnešek je výjimečný den,“ řekl Jerrick a podíval se na mě.

„To ano,“ potvrdil jsem, zatímco se na mě Christa zazubila.

„Dnes v noci je krvavý úplněk. Máš štěstí, čím dříve se obřad koná, tím větší máš šanci na silnou bestii,“ řekl Jerrick a v očích mu svítila pýcha.

„Desátá večerní už tu nemůže být dost rychle,“ řekl jsem mu.

„Přečetl jsi všechny otcovy deníky?“ zeptal se mě.

K jídelnímu stolu se k nám přidali Paxton a Rev. Paxton mě popadl pod krkem do kravaty a rozcuchal mi vlasy. Rev jen zamručel, což jsem bral jako přání všeho nejlepšího. Rev mluvil s málokým, a když už, byly to většinou věty o jednom nebo dvou slovech, pokud se tedy nejmenovali Hadley.

„Přečetl jsem je všechny,“ odpověděl jsem mu. Své odhalení ohledně jejich smrti jsem s Jerrickem sdílel a on okamžitě začal vyšetřovat, i když jsme to drželi v tajnosti. Nechtěli jsme, aby se o tom kdokoli odpovědný dozvěděl a zmizel.

„Jaké máš plány do obřadu?“ zeptal se Jerrick.

„Nic moc, v sedm večer mám zápas v Draconis, pak se sejdeme tady na obřad,“ řekl jsem mu.

„Nezpoždi se, Starší neradi čekají,“ upozornil mě.

„Přijdeme pozdě!“ vykřikla Christa, vstala od stolu a popadla klíčky od auta. Jaxon a já jsme do školy jezdili vždycky spolu za ní, ale ve škole jsme spolu nikdy nemluvili. Byli jsme na opačných koncích společenského žebříčku.

Christa byla populární a považovaná za jednu z ‚hvězd‘ školy, zatímco my jsme byli považováni za ty zlé kluky. Byli jsme populární v tom smyslu, že nás nikdo neotravoval a všichni se nás báli. Pojila se s námi spousta fám, čemuž napomínal i fakt, že jsme ve škole měli věčně nějaké zranění a odřené nebo zkrvavené klouby.

Corbin Vollaro byl naopak kapitánem fotbalového týmu a pan Populární. Každá holka s ním chtěla chodit a každý kluk chtěl být jako on – kromě nás, samozřejmě. Holkám jsme se líbili, protože jsme vyzařovali auru nebezpečí a nedostupnosti, zatímco Corbin si prostě užíval pozornost.

„Hezký den, Hadley, miluju tě,“ řekl jsem a políbil ji na čelo. U dveří už na ni čekal Thomas s batohem.

„Miluju tě do nekonečna,“ řekla a rozběhla se k Thomasovi, který ji zvedl a odnesl ven k SUV, které ji převáželo.

„No teda, díky, a co já?“ zeptal se Jaxon, když se Hadley zasmála a poslala Revovi vzdušný polibek. Ten ho chytil a strčil si ho do kapsy, zatímco se Hadley znovu rozesmála a Jaxon se chytil za srdce.

„Víš, že tě zabiju, jestli se spojíš s mou sestrou,“ řekl jsem Jaxonovi a Rev se ušklíbl, když jsme ho všichni přistihli, jak sleduje Christu nasedající do auta.

„Sakra, Jaxone, tvoje dny jsou sečteny,“ řekl Paxton se smíchem.

Jaxon byl o hlavu menší než já, měl hnědé vlasy a modré oči; byl mou pravou rukou a věřil jsem mu vlastním životem. Paxton měl černé vlasy s neonově modrými melíry a piercing v obočí; byl stejně vysoký jako Jaxon a byl to ten bezstarostný ze skupiny.

Malakai byl ten divný. Říkali jsme mu Rev a nemám tušení proč, ale jak už jsem řekl, mluvil jen zřídka. Raději komunikoval pěstmi. Měl světle hnědé vlasy po ramena, nosil koženou bundu a kamkoli jsme šli, vždycky jsme ho museli z někoho sundávat.

Seděli jsme v poslední řadě ve třídě a pár lidí na nás zíralo, nejspíš proto, že jsme do hodin skoro nikdy nechodili a byli překvapení, že jsme pořád ve škole, nebo kvůli těm monoklům, které jsme s Jaxonem měli, což jen přiživovalo další fámy.

Prý jsme zabili pár lidí, hlavně ty, kteří se na nás špatně podívali nebo nám moc dlouho uhýbali z cesty. Taky jsme prý byli ve vězení a po nocích se touláme ulicemi a hledáme nevinné lidi, které bychom zmlátili.

Usmál jsem se při pomyšlení, jak by byli v šoku, kdyby věděli, že tyhle fámy nejsou ani vzdáleně pravdivé. Ano, rvali jsme se – v Draconis, mezi sebou a při tréninku – ale nikoho jsme nezabili, zatím. Ve vězení jsme rozhodně také nebyli a nikoho jsme nešikanovali.

„Pane Vance, mohl byste nás osvítit odpovědí?“ zeptal se mě pan Leroy a já si uvědomil, že koukám z okna a sním.

„Mohl, ale to by popřelo smysl toho, že tu třídu učíte vy,“ řekl jsem mu a v náhlém tichu místnosti by bylo slyšet i spadnutí špendlíku.

„Proč v téhle třídě vůbec jste?“ zeptal se mě.

„Protože dějepis je jedním z mých předmětů,“ odpověděl jsem a opřel se v židli.

„Jsem si jistý, že vás v hodině vidíme poprvé a naposledy,“ řekl, otočil se zpět ke svému stolu a zvedl knihu, ze které předčítal.

Rev ho pozoroval a já mu položil ruku na paži a zavrtěl hlavou. Pan Leroy by nepřežil, kdyby na něj Rev skočil. Měl vážné problémy se vztekem a neměl nikoho rád; někdy jsem si říkal, jestli má vůbec rád nás, ale z nějakého důvodu s námi zůstával a byl loajální, i když trochu agresivní.

Corbin se v zadní části třídy potlačovaně zasmál a viděl jsem, jak Rev zatnul čelist, ale dál se díval před sebe. Věděl jsem, že kdyby Corbin řekl ještě slovo, v téhle učebně by vypukl chaos.

Naštěstí po zbytek hodiny držel pusu.

Hodiny utíkaly rychle a těsně před obědem jsem stál u své skříňky, když jsem zaslechl Corbina a jeho přátele, jak uzavírají sázku. To bylo i na Corbina nové dno a říkal jsem si, kdy se z něj stal ten kretén, kterého jsem teď znal.

Zavrtěl jsem hlavou a otočil se k odchodu, když do mě někdo silou vrazil a zapotácej se dozadu. Zachytil jsem ji za paži právě včas, ale její knihy se rozletěly všude kolem a ona mi vyrazila dech.

„Promiň,“ zamumlala a shýbla se, aby posbírala knížky.

„Opatrně, tím loktem bys mohla někoho zabít,“ řekl jsem jí.

„Příště se tě pokusím nezabít,“ odsekla a já se náhle rozesmál.

„Já jsem Kaelen,“ představil jsem se.

„Vím, kdo jsi,“ řekla a já se mírně zamračil.

„Už jsme se někdy potkali?“ zeptal se jsem jí.

„Páni, ty si nepamatuješ? Takže ty fámy jsou pravdivé,“ řekla a začala odcházet.

„Jaké fámy? Kde jsme se potkali?“ volal jsem za ní.

„Nezatěžuj si tím hlavu, příště se dívej, kam jdeš,“ řekla a spěchala chodbou do jídelny.

„Jak se jmenuješ?“ zakřičel jsem, ale ona jen zvedla prostředníček a já se usmál. Měla v sobě jiskru, to se mi líbilo a teď jsem prostě musel zjistit, jak se jmenuje.

Bohužel pro mě patřila ke Corbinově partě, vlastně tam patřilo hodně lidí, ale věděl jsem, že chodí s nějakým basketbalistou. Budu to muset zjistit jinak. Málokdy jsem věnoval pozornost ostatním studentům ve škole, ale její tvář mi skutečně připadala povědomá. Pípl mi telefon, vytáhl jsem ho z kapsy a povzdechl si.

Tahlia – Všechno nejlepší, Kaelene. Přinesu ti dárek dnes večer po obřadu.

Kaelen – Díky. Možná to budeme muset odložit.

Tahlia – Budu na tebe čekat.

Kaelen – Tahlio, dáváme si pauzu, pamatuješ?

Neodpověděla a já doufal, že to pochopila. Tahlia byla moje přítelkyně, se kterou jsem se pořád rozcházel a zase scházel, ale neviděl jsem ji už dva týdny, od té doby, co jsem jí řekl, že musíme věci trochu zchladit. Jak se blížila moje sedmnáctka, uvědomil jsem si, že ji nemiluji a nikdy nebudu.

Ona měla jiné představy – stát se spřízněnou nebo vyvolenou družkou Sirea byla lukrativní pozice. Některé holky by předstíraly, že mě mají rády, jen aby získaly to znamení a tu moc. Byl jsem odhodlaný počkat na svou spřízněnou polovičku, nebo tomu alespoň dát šanci. Chtěl jsem to, co měli moji rodiče – lásku, kterou sdíleli, tu pravou absolutní lásku dvou osudových partnerů, něco, co nikdo nemohl rozbít, a to jsem chtěl i pro sebe.