„Měl bys mít svého psa na kratším vodítku,“ zařval Malachi od svého stolu, když jsme vstoupili do jídelny.

„A sakra,“ hlesl Jaxon, zatímco se Paxton rozesmál. Rev sledoval Malachiho, když jsme zamířili přímo k nim a úplně vynechali frontu na oběd.

Pohled v Revových očích mi řekl všechno. Šel po Malachim. Smáli se nám a přidali se k nim i další jeho kumpáni. Ostatní studenti na nás vyděšeně zírali a Corbin si vybral právě tuhle chvíli, aby si stoupl na židli a ukázal na mě.

„Zmlátil jsi zase nějaké prváky?“ zeptal se nahlas.

„Na rozdíl od tebe, Corbine, si vybíráme lidi vlastní velikosti,“ řekl jsem mu, zatímco se Rev vrhl na Malachiho a srazil ho ze židle.

Dopadli s tupým úderem a Rev neztrácel čas a okamžitě začal bušit pěstí do Malachiho obličeje. Cítil jsem krev a slyšel křupnutí jeho nosu; Rev nevydal ani hláska. Holky křičely, když jsme se s Jaxonem snažili Reva z Malachiho sundat. Paxton stál k nám zády, sledoval Corbinovy přátele a hlídal, aby nás nikdo nezasáhl zákeřnou ranou.

„Reve, nech ho,“ řekl jsem mu těsně u ucha a on přestal Malachiho tlouct.

„Pomsta je mrcha, Vancei!“ zakřičel Corbin z místa, kde pomáhali Malachimu ze země.

„Mrcha,“ zopakoval Rev a plivl Malachimu do obličeje. Odešli jsme z jídelny a já vzal Reva na záchod, aby si opláchl ruce a smyl krev. Za tenhle incident přijde odveta a já se při té myšlence usmál.

„Dobrá práce, Reve,“ řekl Paxton a plácl ho po zádech. Rev se na něj jen podíval, bez úsměvu i bez zamračení.

„Ten výraz v Malachiho tváři byl k nezaplacení!“ prohlásil nahlas Jaxon a opřel se o zeď.

„Koledoval si o to, neměl Revovi říkat do psů,“ řekl jsem, když jsme vycházeli z toalety právě ve chvíli, kdy zazvonilo.

Po zbytek dne jsme Corbina ani jeho přátele neviděli a byl jsem ohromen tím, že jsme ve škole skutečně zůstali až do konce. Věděl jsem, že Jerrick dostane od Judsona zprávu, ale bylo mi to jedno. Malachi si může vyřídit svou odvetu s Revem pěkně jeden na jednoho. To byl jeden ze způsobů, jak jsme řešili spory.

Můj narozeninový dárek od Jerricka stál na příjezdové cestě, když jsme dorazili domů, a já se usmál. Bylo to přesně to, co jsem chtěl – Ford Mustang GT v černé barvě. Dokonce i Paxton ztichl, když jsem na to auto zíral. Bylo elegantní a nádherné a já se nemohl dočkat, až uslyším řev motoru. Jaxon v podstatě slintal a já ho musel odtáhnout dřív, než jeho sliny potřísnily můj nový vůz.

„Teď ti tak strašně závidím,“ řekl Jaxon a otevřel dveře.

„Ani na to nemysli, moje auto nikdy řídit nebudeš,“ zarazil jsem ho.

„Ani sahat na jeho sestru,“ přidal se Paxton a Rev se znovu ušklíbl.

„Moje narozeniny jsou příští týden, možná když poprosím,“ řekl Jaxon a já se rozesmál.

„Přestaň slintat a jdi si trochu odpočinout na večer,“ řekl jsem mu a vešel do domu.

Christa šla nakupovat s kamarádkami a věděl jsem, že Jay půjde za ní. Taková byla naše dohoda. Christa souhlasila s jedním strážcem, který se bude pohybovat nepozorovaně a zasáhne jen v případě, že by byla v ohrožení života. Ačkoliv jsme náš vztah drželi v soukromí, byl jsem si jistý, že Judson ví, kdo to je, a nedivil bych se, kdyby něco zkusil.

Navzdory obecnému přesvědčení jsme se s Corbinem nikdy doopravdy nepoprali. Vždycky to byl Rev, kdo na lidi skákal, a jen můj úzký kruh věděl o míře mé nesnášenlivosti k Villarovým, což se změnilo až v posledním roce; předtím jsme s Corbinem bývali přátelé.

Zavřel jsem oči, lehl si na postel na záda a vzpomínal na Corbinův rozhovor s jeho kamarádem Jacem. Byl to vážně kretén a stihl už vystřídat celý tým roztleskávaček; přítelkyně si nechával maximálně měsíc, než přešel k další, a já si vážně říkal, proč jsou holky u nás ve škole tak naivní, že se nechají sbalit jako jeho další úlovek.

Procházel jsem lesem, divoká tráva mi sahala až k pasu. To místo jsem nepoznával a cítil jsem, jak mě naplňuje úzkost. Cítil jsem vůni divokých květin a stromů, přísahal bych, že cítím i tu trávu.

Vánek byl uklidňující a vířil ty vůně přímo přede mnou, jak jsem ho následoval. Připadalo mi, že jdu celé hodiny, až jsem došel na konec lesa a uviděl dívku stojící na okraji útesu. Řeka pod ním divoce burácela a já mohl fyzicky cítit její smutek.

Snažil jsem se k ní dostat dřív, než skočí. Nějak jsem prostě věděl, že chce skočit, a musel jsem ji zachránit, protože… nebyl jsem si jistý proč, prostě jsem věděl, že musím. Měla kaštanové vlasy, které jí ve vlnách splývaly po zádech, jak jimi proplouval vánek a přinášel ke mně její vůni.

„Hele, počkej!“ vykřikl jsem na ni, ale ona mě ignorovala a ani se neotočila.

V duchu jsem viděl, jak jí ukápla jediná slza a stéká jí po tváři. Snažil jsem se běžet, ale když jsem k ní dorazil, skočila a moje ruka tu její minula o centimetry. Padl jsem dopředu na břicho, jak jsem se po ní natahoval, a ona ani nevykřikla.

Probudil jsem se ve chvíli, kdy její tělo dopadlo do řeky, a lapal po dechu. Srdce mi zběsile bušilo a stále jsem slabě cítil vůni citronové trávy. Vonělo to skoro jako léto. Tričko jsem měl propocené, tak jsem ho stáhl a podíval se na hodinky. Bylo šest večer, čas se připravit.

Dnes večer jsme bojovali všichni a byl jsem rád, že budu mít víkend na zotavení. Hoili jsme se rychleji než lidé, ale v závislosti na zranění to mohlo trvat od jednoho dne do týdne. Převlékli jsme se do boxerských šortek a bojovali bosí. Jakýkoli styl boje byl přijatelný kromě použití zbraní.

Bojovali jsme proti lidem, proti vlastním i proti jiným nadpřirozeným bytostem, i když jsme se snažili držet lidi s lidmi. Dnes večer nebojovali žádní lidé a já se těšil, až si vyzkouším své dovednosti proti ostatním.

Vešel jsem do uzavřeného ringu a podíval se na svého soupeře. Bylo mu kolem pětadvaceti a vypadal drsně. Zvonek sotva zazněl, když se na mě vrhl a narazil mi dvě žebra. Revova tvář byla bez výrazu, když mě sledoval, a Jaxon něco křičel.

Zvedl jsem ruce a vykryl jeho další dva údery, než jsem ho sevřel do klinče a dvakrát ho udeřil hlavou. Byl na pár vteřin omámený, což mi dalo dost času, abych kartu obrátil a začal útočit na jeho břicho a žebra, kamkoli dopadla moje rána.

Pokračovali jsme tak dalších deset minut, vyměňovali si kopy a údery, a já mu to viděl v očích. Chtěl knockout a výhru, a já prohry nenáviděl. Udělal jsem krok vpřed, nohu položil mírně za jeho a naznačil úder levačkou. Uskočil dozadu, přesně jak jsem předpokládal, a ztratil rovnováhu, když jsem nohu stáhl.

Byl jsem na něm a teď jsem ho tloukl podle libosti, těžce jsem oddychoval, jak mi žebra při každém nádechu připomínala svůj prasklý stav. Vstal jsem, když zvonek zazněl znovu; ležel tam zakrvácený a v bezvědomí. Rozhodčí mi zvedl ruku a já poprvé slyšel, jak mě dav povzbuzuje.

„To byl tvůj nejlepší zápas vůbec,“ řekl Paxton poté, co jsme se osprchovali a vybrali výhru.

„Dobrý,“ zamručel Rev a já se na něj usmál.

„To musíme oslavit, dneska jsme vyhráli všichni,“ radoval se Jaxon, když jsme šli na parkoviště a křenili se jako idioti – kromě Reva, ten se usmíval, jen když šlo o Hadley.

„Mám hlad,“ oznámil Paxton a my se rozesmáli. Ten měl hlad pořád.

„Fajn, cestou se stavíme na pizzu,“ řekl jsem a nasedl do auta.

Paxton a Rev jeli za námi k malému italskému rohu, kde prodávali pizzu po kouscích. Smáli jsme se a vtipkovali, zatímco jsme jedli, a po hodině nás Mario, majitel, vyhnal, aby mohl zavřít. Vyháněl nás z restaurace tak dvakrát týdně, ale věděl jsem, že pro nás má slabost od té doby, co jsme zmlátili partu, která od něj chtěla výpalné.

V půl desáté jsme byli zpátky v domě. Rychle jsem vyběhl nahoru, osprchoval se a převlékl se do obleku. Slyšel jsem Jerricka dole s dalšími třemi cizími hlasy. Se Staršími jsem se nikdy předtím nesetkal, což je v naší společnosti dobré znamení. Obvykle se s nimi poprvé setkáte až před svým obřadem.

„Á, Kaelen,“ řekl Jerrick s úsměvem, když jsem vešel do zasedací místnosti, kde všichni seděli.

„Dobrý večer, strýčku Jerricku,“ řekl jsem a odpustil si oslovování jménem před nimi.

„To je Starší Gideon Whitlock, Starší Julian Hargrave a Starší Phineas Prentiss,“ představil je Jerrick.

„Vítejte v našem doupěti, Starší. Jsem Kaelen Vance, syn Garretta a Lucindy Vanceových, budoucí Sire doupěte Vanceových,“ řekl jsem a podal jim ruku.

„Můžeme vyrazit?“ zeptal se Starší Gideon, když jsme vycházeli ze zasedačky.

Nasedl si do Jerrickova SUV vedle něj a sledoval, jak dva bojovníci Starších nasedají do vozidla za námi. Starší nastoupili do dalšího vozu a my je následovali po silnici. Cesta z Aurealis do Chicaga k jejich centrále nám trvala necelou hodinu.

„Je něco, co bys mi chtěl říct?“ zeptal se Jerrick a já se mírně usmál, když jsem se na něj podíval.

„Máš na mysli to, jak Rev vymlátil duši z Malachiho Rhodese?“ zeptal jsem se.

„Sakra, Kaelene,“ řekl a rozesmál se.

„Technicky vzato to nebyla Revova chyba,“ namítl jsem.

„To není nikdy. Co se stalo?“ zajímal se.

„Malachi řekl Revovi, že je pes, a že bych ho měl držet na kratším vodítku,“ odpověděl jsem.

„Je retardovaný?“ zeptal se Jerrick a já se rozesmál nahlas.

„Asi jo. Reva v naší společnosti zná každý,“ řekl jsem.

„Vyřídím to, neboj,“ slíbil.

„Jestli chce Malachi odvetu, Rev je připravený,“ dodal jsem a on se na mě zazubil.

„Pochybuji, že chce repete. Rev mu zlomil čtyři žebra, zápěstí a vykloubil rameno,“ řekl Jerrick.

„Pěkný,“ uznal jsem a Jerrick jen zavrtěl hlavou.

Chvíli jsme jeli v tichu a já cítil, jak mě přemáhají emoce. Tohle auto se mnou měl řídit můj otec. Matka by už předem naplánovala oslavnou večeři a po obřadu by na mě čekala vzhůru, aby si vyslechla každý detail.

Otec by byl hrdý bez ohledu na to, jakou bestii bych dostal, a já po tom toužil. Chyběli mi, zvlášť dnes večer. Cítil jsem jeho nepřítomnost a ta mě skoro dusila. Zamrkal jsem, abych zahnal slzy, a viděl jsem, že se na mě Jerrick dívá.

„Byl by na tebe hrdý,“ řekl mi.

„Myslíš?“ zeptal jsem se.

„Vždycky na tebe byl hrdý,“ odpověděl.

„Myslíš, že se dívá?“ zajímal jsem se.

„Jsem si docela jistý, že sedí v první řadě, Kaelene,“ řekl s úsměvem.

„Díky za všechno, strýčku Jerricku,“ řekl jsem.

„Mám tě rád, kluku. A nebuď nervózní, zvládneš to skvěle,“ povzbudil mě.

Všechny obřady se konají v sídle vašeho okrsku pod dohledem Starších, kteří na tento region dohlížejí. Vozidla zastavila u budovy a my vystoupili. Zvenčí to nevypadalo na nic moc, v podstatě jen sklad, i když jsem věděl, že vnitřek bude úplně jiný.

„Dělej všechno, co ti Starší řeknou, a neměj strach,“ řekl a já se na něj tázavě podíval. Co by se mohlo stát tak hrozného, aby mě to vyděsilo? Nikdo vám neřekne, co máte čekat, a samotný obřad byl před všemi přísně střeženým tajemstvím.