Vešli jsme postranními dveřmi do něčeho, co vypadalo jako uzavřené foyer. Dřevěné dveře střežili dva muži, kteří sklonili hlavy, když Starší procházeli. Mně věnovali strohé kývnutí a Jerrickovi úklonu.

„Nyní si můžeš sundat sako a košili,“ řekl mi Starší Julian.

Svlékl jsem se a Jerrick věci vzal a pověsil je přes opěradlo židle. Ukázali mi na jinou židli, abych se posadil, a já se pomalu posadil a prohlížel si okolí. Stěny byly vykládané zlatem s propracovanými řezbami a byly na nich vyobrazeny všechny druhy bestií.

Tohle místo bylo prosyceno naší historií a dědictvím a vsadil bych se, že cokoli byste o nás chtěli vědět, najdete právě tady. Také to muselo být neustále přísně hlídané, aby naše tajemství zůstala před cizinci skryta.

„Kaelene Vancei, jsi prvorozený syn Garretta Vance, zesnulého Sirea doupěte Vanceových?“ zeptal se Starší Phineas.

„Ano, Starší,“ potvrdil jsem a vstal.

„Přísaháš, že se ke své bestii budeš chovat s úctou a ctí, kterou si zaslouží?“ zeptal se Starší Julian.

„Ano, Starší.“

„Přísaháš, že budeš vládnout se spravedlivým srdcem, rychlou pěstí a každé rozhodnutí učiníš s ohledem na prosperitu svého doupěte?“ zeptal se Starší Gideon.

„Ano, Starší.“

„Přísaháš, že budeš chránit svou spřízněnou polovičku, kterou ti osud určí, a neodmítneš tu, která je tvým protějškem?“ zeptal se Starší Phineas.

„Ano, Starší.“

„Přísaháš, že budeš otcem svého lidu, bojovníkem svých zápasníků a vůdcem, kterému lze věřit?“ zeptal se Starší Julian.

„Ano, Starší.“

„A nakonec, přísaháš, že zachováš tajemství našeho druhu před těmi, kteří nám chtějí ublížit, a zničíš naše nepřátele, ať už nadpřirozené nebo lidské?“ zeptal se Starší Gideon.

„Ano, Starší.“

„Kaelene Vancei, odevzdej svou krev do poháru,“ řekl Starší Phineas.

Vzal jsem nůž ze stolu vedle sebe a řízl se do zápěstí. Sledoval jsem, jak moje krev kape do zlatého poháru. Držel jsem tam ruku, dokud se rána nezačala hojit a pohár nebyl asi z čtvrtiny plný. Starší souhlasně přikývli, každý z nich otevřel ampulku a jejich obsah smíchali s mou krví.

„Pij a otevři svou mysl všem možnostem,“ řekl Starší Julian.

Vzal jsem pohár a vypil svou vlastní krev. Chutnala mírně nahořkle a pak sladce. Pohár mi vzali z ruky, zatímco se ve mně něco pohnulo. Cítil jsem se omámený, jako bych byl opilý nebo sjetý, nebo něco mezi tím.

„Vstup do ohně a setkej se se svou bestií,“ řekl Starší Gideon, ale jeho hlas zněl vzdáleně a na okamžik jsem si myslel, že se mi to s tím ohněm jen zdálo.

Udělal jsem krok vpřed a ucítil, jak mě obklopuje žár plamenů. Bylo to konejšivé teplo, nepálilo mě to. Vypadalo to jako nějaký portál a na druhé straně byla obrovská jeskyně, kde jsem slyšel zvuk kapající vody.

Uvnitř to páchlo zatuchlinou, jako by tam vzduch byl uvězněný už dlouho. Zvuky se rozléhaly a já zaslechl hlasitý řev, ale necítil jsem strach. Smysly se mi vracely a ohnivý vchod jsem měl za zády.

Pokračoval jsem dál, jako by mě k něčemu táhlo neviditelné vlákno. Slyšel jsem pohyb a nalevo od převislé římsy spadlo pár kamenů, jak se po ní něco pohnulo. Kůže mi brněla a zvědavost rostla.

„Kaelene,“ oslovil mě hlas a volal mě dál.

„Kde jsi?“ zeptal jsem se hlasu.

„Následuj své instinkty a neohlížej se,“ řekl hlas znovu.

„Kaelene,“ zaslechl jsem hlas svého otce.

„Tati?“ vykřikl jsem a přestal jít.

„Nejsi připravený, synu,“ řekl mi a já se nevěřícně rozhlédl.

„Jsem připravený!“ zakřičel jsem na něj.

„Nejsi, Kaelene. Podívej se na sebe,“ řekl jeho hlas.

„Ty nejsi můj otec,“ řekl jsem a udělal krok vpřed, načež se jeho obraz přede mnou rozplynul.

„Kaelene,“ zavolal znovu ten druhý hlas.

„Už jdu, bestie,“ řekl jsem a zaslechl uchetnutí.

„Dělej, míšenče, nemám na to celý den,“ řekl mi.

Spěchal jsem chodbou, která se svažovala tak prudce, že jsem musel lézt po čtyřech, než se otevřela do velkolepého sálu. Před sebou jsem uviděl trůn a v jeho stínu číhající postavu bestie.

Podíval jsem se na něj a pocítil pýchu, když ze stínů znovu vystoupil můj otec. Udělal jsem krok dozadu a říkal si, kolik iluzí mi tenhle obřad ještě předhodí.

„Čeká na tebe velkolepá bestie, Kaelene,“ řekl můj otec.

„Je tohle skutečné?“ zeptal jsem se.

„Tak skutečné, jak jen chceš. Jsem na tebe tak hrdý, synu,“ řekl a já cítil, jak mě znovu přemáhají emoce.

„Chybíš mi, tati,“ řekl jsem mu.

„Ty mně taky. Postarej se o sestry. Miluju vás všechny,“ řekl a pak se znovu rozplynul.

„Kdykoli během dneška, míšenče,“ řekla bestie a já se znovu podíval k trůnu. Číhal ve stínech za ním.

„Vystup, bestie, a spoj se s mou duší, ode dneška si tě nárokuji jako svou vlastní a společně se staneme Sirem doupěte Vanceových,“ prohlásil jsem k němu nahlas.

„Jak rozkazuješ,“ řekl a já ho uviděl, jak vystupuje ze stínů.

Stál jsem tam v úžasu a sledoval ho, jak se na mě vrhl a vplynul do mého těla. Byl to spalující pocit, který mě donutil vykřiknout, zatímco se na mé kůži tvořilo tetování mé bestie, které se do mě vypalovalo, jak se stával mým integrálním já.

„Jmenuji se Valthos,“ ozval se v mé mysli a já otevřel oči.

„Děkuji, Vale,“ řekl jsem a on přede mnou sklonil hlavu.

Cítil jsem se mocnější, silnější, větší, smysly byly ostřejší a cítil jsem se téměř nepřemožitelný, když jsem se vracel jeskyní zpět. Podíval jsem se na planoucí východ a usmál se, když mě Val postrčil vpřed, abychom si vzali, co je naše.

Prošel jsem ohněm zpět do místnosti, kde na mě čekali Jerrick a Starší. Jerrick zalapal po dechu, když mě uviděl vyjít, a všem třem Starším se údivem rozšířily oči, když si mě prohlíželi. Moje bestie byla nádherná a já ji cítil v sobě.

„Já jsem drak,“ řekl jsem a oni všichni přede mnou sklonili hlavy.

„Jeho jméno?“ zeptal se Starší Julian a otevřel knihu s rodokmenem mé rodiny.

„Valthos,“ odpověděl jsem mu.

„Nyní budeš v den svých osmnáctých narozenin uznán Sirem doupěte Vanceových,“ prohlásil Starší Phineas.

„Děkuji,“ řekl jsem a oblékl si košili a sako.

„Gratuluji, mladý muži,“ řekl Starší Julian a já jim znovu podal ruku.

Jerrick a já jsme opustili budovu sami; držel mě kolem ramen. Ti samí dva muži nám otevřeli dveře do foyer právě ve chvíli, kdy jsme k nim došli, a noční vzduch mě příjemně chladil na rozpálené tváři. Cítil jsem se skoro jako v horečce a Jerrick mi otevřel dveře auta.

„Je tohle normální?“ zeptal jsem se ho.

„Ta horečka? Ano, za pár minut omdlíš, jak bude tvoje bestie dokončovat proměnu,“ řekl Jerrick, a to už se mi zavíraly oči a obklopila mě temnota.

Nepamatoval jsem si cestu zpět do Aurealis ani to, jak mě Jerrick dostal do domu, protože jsem se probudil až druhý den ráno ve své posteli, když na mě skočila Hadley a řekla mi, že přijdu pozdě do školy. Předchozí noc mi připadala jako sen a hlava mi třeštila jako po kocovině.

„Dobré ráno, míšenče,“ řekl Val a mně se rozšířily oči.

„Ty jsi skutečný,“ zašeptal jsem si spíš pro sebe.

„Samozřejmě, že jsem skutečná, Kaelene. Jsem přímo tady, ty hloupý,“ řekla Hadley, zamračila se na mě a seskočila z postele.

„Zavři dveře!“ zařval jsem a slyšel jsem, jak dveře práskly.

Osprchoval jsem se, oblékl a povzdechl si, když mi došlo, že si snídani budu muset vzít s sebou. Sešel jsem dolů a kluci na mě čekali u schodů.

„Jak ti je?“ zeptal se Jaxon.

„Jde to,“ řekl jsem a Rev si mě skepticky prohlížel.

„Museli jsme tě do postele odnést, byl jsi úplně mimo, kámo,“ řekl Paxton a já se usmál.

„Prý se musí dokončit ta proměna,“ vysvětlil jsem.

„Tak dělej, ukaž, co máš,“ pobídla mě Christa, která se k nám přidala.

„Nebuďte v šoku,“ varoval jsem je, zatímco mě všichni sledovali.

„Proč bychom byli v šoku? Leda bys měl červeného draka,“ zasmál se Jaxon.

Sundal jsem si tričko a otočil se k nim zády. Valova hlava spočívala na mém pravém rameni, zatímco jeho levé křídlo mi přecházelo přes rameno ke krku. Jeho druhé křídlo klesalo níže a dotýkalo se mých žeber na pravé straně. Jeho tělo pokrývalo téměř celá má záda a levá noha mu spočívala nad mou ledvinou. Ocas se stáčel na pravou stranu přes břicho a jeho špička byla schovaná pod džínami u mé kyčelní kosti.

„Ty kráso!“ vydechl Paxton, popadl mě za ramena a podíval se mi do očí.

„Tvůj drak je šedý,“ řekl Jaxon a vypadal zmateně.

„Co to sakra znamená?“ zeptala se Christa.

„Netuším, ale Starší měli vytřeštěné oči, když jsem vyšel z ohně,“ řekl jsem jim.

„Budeme se muset zeptat táty,“ navrhl Jaxon.

„Krása,“ uznal Rev a já si najednou uvědomil, že všichni mají na sobě pyžama.

„Hadley!“ zařval jsem, když se na mě všichni podívali s batohem přehozeným přes jedno rameno.

„Ty sis fakt myslel, že dneska je škola?“ zeptal se Paxton a všichni se mi začali smát.

„Byl to Revův nápad!“ vykřikla Hadley, když utíkala po schodech nahoru, a Rev vydal hrdelní vrčení a začal ji honit.

„Hádám, že teď budeš chtít snídani,“ řekla Mabel, která právě vešla do obývacího pokoje.