Pohled Mayi

Matka se na mě podívala a začala se smát.

„Proč se tváříš, jako bys viděla ducha?“ zeptala se.

„Vance je Victorův syn?“ vyhrkla jsem; byla jsem naprosto v šoku. „Vůbec jsem netušila, že má děti.“

Matka přikývla.

„Myslím, že Vance si se svým otcem nikdy nebyl blízký,“ vysvětlovala. „Věřím, že žil se svou matkou v jiné smečce. Když jeho otec zemřel, vrátil se k Vanguardům. Jako Victorův jediný žijící příbuzný.“

„Kdybych věděla, že je to Victorův syn, nikdy bych ho nepozvala. Moc se omlouvám...“

„Omlouváš? Za co se omlouváš? Jsem ráda, že jsi ho pozvala. Tvůj otec bude potěšen. Má Vance docela rád. Říká o něm, že to má v hlavě srovnané. Rozhodně není jako jeho otec.“

„Takže mu věříme?“ zeptala jsem se a povytáhla obočí.

„Májinko, nemůžeme Vancovi vyčítat něco, co udělal jeho otec. To bys měla vědět lépe než kdokoli jiný.“

Slabě se na mě usmála a dívala se na mou ustaranou tvář. Položila mi ruku na rameno, abych se jí podívala do očí.

„Slibuji ti, že kdyby tu bylo něco, čeho by ses měla obávat, řekla bych ti to,“ řekla jemně. „Ale teď nic takového není. Vance není padouch. Ty časy jsou už za námi.“

Ulevilo se mi, když jsem viděla, že se nebojí. Své matce jsem věřila víc než komukoli jinému.

„Takže, kdy jsi mi chtěla říct o Sethovi?“ zeptala se matka, když jsme vycházely z bytu. Zastavila jsem se a otočila k ní.

„Jak jsi se o tom dozvěděla?“ zeptala jsem se.

Jedno obočí jí vyletělo nahoru, když si mě prohlížela.

„Jsem tvoje matka; přede mnou nic neutajíš,“ odpověděla.

Chtělo se mi smát; vždycky věděla, když se něco dělo.

„Ví to táta?“ zeptala jsem se.

„Chceš, aby to věděl?“

„Jen nechci, aby to v Radě Alf bylo divné, to je všechno,“ řekla jsem jí. „Protože Sethův táta je členem...“

„Tvůj otec je naprostý profesionál. Nedovolil by, aby se něco takového pletlo do jeho práce,“ odpověděla. „Ale neřeknu nic, pokud si to nebudeš přát. Předpokládám tedy, že Setha dnes večer nečekáme.“

Nebyla to otázka.

Otočila jsem se a sešla po schodech dolů pozdravit hosty, kteří už dorazili. První člověk, kterého jsem uviděla, mě nepřekvapil. Audrey. Moje nejlepší kamarádka. Rozběhla se ke mně, objala mě a málem mě srazila z nohou.

Jejímu nadšení jsem se musela smát.

„Ó můj bože, Mayi!“ rozplývala se šťastně a zatočila se mnou. „Vypadáš úžasně! Jak se cítíš? Cítíš se na osmnáct?“

Povzdychla jsem si a zavrtěla hlavou.

„Cítím se stejně jako vždycky,“ řekla jsem jí. „Doufala jsem, že dneska dostanu svou vlčici...“

„Ještě se to může stát,“ ujistila mě a široce se usmála. „Den je ještě mladý. Bez ohledu na to, svou vlčici získáš a bude to velkolepý, až se to stane!“

Audrey získala svou vlčici před pár měsíci a od té doby o ní nepřestala mluvit. Popisuje to tak, že máš skutečnou, upřímnou nejlepší kamarádku, která tě zná skrz naskrz. Pak se zarazila, když uviděla můj výraz, a dodala: „Nic ve zlém. Je to prostě jen jiné... víš jak.“

Ujistila jsem ji, že se mě to nedotklo a že vím, co tím myslí.

Matka mi vyprávěla o době, kdy si myslela, že svou vlčici nadobro ztratila. Bylo to, jako by ztratila kus sebe sama. V hlavě měla ticho a cítila se tak osamělá. „Tvůj otec mi pomohl cítit se méně osamělá,“ dodala.

To byla přesně ta láska, kterou jsem chtěla; chtěla jsem někoho, s kým se nebudu cítit osamělá, i kdybych neměla vlka. Ale také jsem se moc chtěla setkat se svou vlčicí. Zajímalo by mě, jak bude vypadat. Jak bude znít. Zajímalo by mě, jaké bude mít jméno.

Brzy se smečkový dům naplnil těmi, které miluji; matka vynesla obrovský dort. Byl to „red velvet“ s čokoládovou polevou; moje naprosto nejoblíbenější příchuť. Když mi všichni zpívali k narozeninám, vehnalo mi to slzy do očí.

Na okamžik jsem zapomněla na všechno kolem Sethovy zrady. Zapomněla jsem na svůj promarněný první polibek.

Dokud nevešel on.

Nejdřív to byla jen silná vůně marshmallows, ale pak jsem ho uviděla stát ve dveřích našeho smečkového domu. Měl na sobě tmavé sako a společenské kalhoty. Vlasy měl stále rozcuchané, ale tentokrát nebyl zbrocený potem.

Pozdravilo ho několik Alf, včetně mého otce. Sledovala jsem, jak si ti dva potřásají rukama; otec mu něco říkal, co jsem neslyšela. Matka mi okamžitě stála po boku.

„Vance vypadá dneska večer docela k světu,“ řekla vedle mě.

„Jo, to vypadá,“ přiznala jsem jí. „Vlastně jsem si ani nemyslela, že se ukáže.“

„Jsi dcera Alfy Marcuse; samozřejmě, že se ukáže, když je pozvaný. Je tu skoro každá Alfa.“

Myslela jsem na náš společný polibek před pár dny a při té vzpomínce mi obličej zahořel. Pak jsem si ale uvědomila, že Vance je Victorův syn. Nemyslím si, že by věděl o tom, co se stalo mezi jeho otcem a mými rodiči. Ani nevím, jestli Vance ví, že jsem vlčice Lumina. Nejsme tak běžné a většina lidí na první pohled nepozná, jak vypadáme.

Zajímalo by mě, jestli by mu na tom vůbec záleželo.

Vždycky jsem měla jasnou představu o tom, jak vypadá pravá láska. Moji rodiče ji mají; to byla vždycky vize, kterou jsem pro sebe měla. Chtěla jsem někoho, kdo mě bude milovat stejně moc, jako já jeho. Kdo pro mě udělá cokoli. Někoho, kdo by pro mě zemřel. Ale nepředstavovala jsem si, že by tím člověkem byl Vance. A ani jsem nevěděla proč.

Hádám, že jsem si nikdy nepředstavovala, že by jím byl Seth.

Vancovy oči zběžně prohledávaly místnost, zatímco s ním Alfy dál mluvily. Jako by něco hledal. Jakmile jeho pohled spočinul na mně, bylo to, jako by to našel. Oči mu jen lehce ztmavly. Věnovala jsem mu zdvořilý úsměv a doufala, že moje tvář neprozrazuje mé myšlenky. Jeho tvář však zůstala bez výrazu; nakonec ode mě odvrátil zrak, aby mohl mluvit s ostatními Alfami.

To je ale drzost.

Mám narozeniny a on mě ani nepřijde pozdravit?

„Všechno nejlepší, prcku,“ řekl můj strýc Caleb, beta smečky, když ke mně přišel. Krátce mě objal.

„Díky,“ řekla jsem mu se širokým úsměvem.

„Jak se ti podařilo přimět Alfu Vance, aby se ukázal?“ zeptal se a sledoval můj pohled k Vancovi, který mi stále nevěnoval pozornost. „Ten chlap večírky nesnáší.“

„Jak může někdo nesnášet večírky?“ zeptala jsem se a povytáhla obočí.

„Vždycky byl takový zvláštní. Už odmalička. Vždycky se soustředil jen na jedno a to bylo dostat se na vrchol. Upřímně obdivuji jeho ambice, ale bylo by hezké vidět ho občas se usmát.“

„On se neusmívá?“

„Myslím, že jsem ho nikdy neviděl se usmát,“ odpověděl Caleb.

Jediný typ úsměvu, který jsem u něj viděla, byl úšklebek. Myslela jsem si, že k opravdovému úsměvu měl blízko, když jsem uzemnila Sloane uprostřed jeho hodiny, ale asi jsem se mýlila. Když jsem se znovu podívala na Vance, díval se přímo na mě.

…

Pohled třetí osoby

„Úplně mě před tou třídou ztrapnila,“ fňukala Sloane svému novému miláčkovi Sethovi.

Nemyslí na Setha jako na svého přítele, jen chtěla zjistit, jestli ho dokáže Mayi přebrat.

Což se jí povedlo.

Od té doby, co Maya začala chodit na akademii, se pozornost všech soustředila jen na ni. Sloane bývala nejlepší studentkou a teď jí byla Maya. Sloane bývala středem pozornosti, ale teď se nemluví o ničem jiném než o Mayi.

Nezajímá ji, že Maya je dcera Alfy Marcuse; nemá vlka, takže je v jejích očích nula. Je horší než Omega.

„Měl jsi slyšet, co mi řekla, Sethe,“ pokračovala Sloane v supění. „Taky řekla, že nejsi dost chlap na to, abys ji zvládl.“

„To říká někdo, kdo by mi stejně nedal,“ řekl Seth a protočil panenky. „Prostě na ni zapomeň. Kdo ji potřebuje.“

„Máš pravdu...“ souhlasila Sloane. „Ale to neznamená, že si to nechám líbit.“

„Co tím myslíš? Co máš v plánu?“

„Slyšela jsem ji dneska po hodině mluvit s profesorem Vancem. Pozvala ho na svou narozeninovou oslavu.“

„No a?“ pobídl ji Seth.

„Myslím, že je čas vtrhnout na jednu oslavu.“