Trey a její otec odešli do pracovny a Elara chvíli čekala v obývacím pokoji. Máma šla spát hned poté, co oba vešli do pracovny, a věnovala Elaře jen rychlý polibek na dobrou noc na čelo.

Přes zavřené dveře slyšela jen tlumené hlasy a dál přemýšlela o Treyově skutečné identitě. Co mohlo být tak naléhavé, že její otec šel přímo ze schůzky smečky do dalšího dlouhého jednání? Roztržitě přepínala kanály v televizi a čekala, až Trey nebo otec vyjdou ven.

Měla otázky pro oba; zvědavost ji zevnitř sžírala. Chtěla vědět, kdo je Trey, ale také ji trápily obavy, které jasně viděla v otcově tváři. Pokud se v jejich smečce něco dělo, chtěla to vědět. Váhala, jestli nemá zavolat Brockovi – ne proto, aby probírala, co se stalo předtím, ale aby zjistila, zda něco neví.

Ruka se jí vznášela nad telefonem, ale věděla, že mu zavolat nemůže. Odešel tak naštvaný a ona nebyla připravená na rozhovor, pokud ho ten vztek ještě nepřešel. Jak tak na telefon zírala, začal znovu zvonit. Na displeji se opět rozzářilo Junieino jméno.

Elara hovor přijala a zavtipkovala: „Neříkej mi, že jsme zapomněly probrat líčení na moji oslavu.“

Junie se na druhém konci tichounce zasmála: „Velmi vtipné, Elaro. Ne, já... volám kvůli něčemu jinému.“

Elara se trochu narovnala, vycítila v Junieině hlase napětí: „Je všechno v pořádku?“

„Ano! Všechno je v pohodě,“ vyhrkla Junie až příliš rychle. „Jenom, no, víš, že kdybys šla od vás k Brockovi, tak nepůjdeš kolem našeho domu, že jo?“

Elaře se při Brockově jménu sevřel žaludek: „Ano…“ Nechápala úplně, kam tím Junie míří.

„No, zrovna jsem se dívala z okna, hleděla si svého –“

„Junie, kdy ty sis kdy hleděla svého?“

„Myslím to vážně!“ zvolala Junie a Elara ztichla a čekala, až bude pokračovat. „Dobře, jak jsem říkala, dívala jsem se z okna a viděla jsem Brocka, jak jde po ulici.“

„To nedává smysl,“ odpověděla Elara a snažila se vymyslet důvod, proč by šel tudy.

„Já vím, že jo?! Proto ti volám,“ řekla Junie.

„V kolik jsi ho viděla?“

„Bylo to před hodinou a ještě jsem ho neviděla jít zpátky. Nebyli jste dneska spolu? Myslela jsem, že jsi říkala, že se má zastavit.“

Elara si to v hlavě propočítala; to bylo zhruba v době, kdy odešel z jejího domu. Kousla se do rtu: „Jo, byl tu... ale pohádali jsme se. Tak trochu.“ Nebyla připravená o tom s Junií mluvit a doufala, že nebude naléhat.

„Ale ne, myslela jsem, že je to mezi vámi dobré. Co se stalo?“

Elara mlčela. Snažila se vymyslet, co říct. Nerada Junie lhala. Vždycky si říkaly všechno. Ale tohle bylo... trapné. A nebyl to rozhovor, který by se dal vést po telefonu.

„Byla to maličkost, ale znáš ho, jak umí vyletět kvůli hloupostem. Jsme v pohodě, jen jsme si potřebovali vydechnout,“ zalhala Elara nenuceně. Také se nezmínila o Treyovi, tom pohledném cizinci, který byl stále u nich doma. Věděla, že Junie by na něj měla milion otázek a Elara jí neměla moc co říct. Kromě jeho očí a té zdvořilosti, kterou v sobě měl. Přinutila se vrátit k probíhajícímu hovoru.

„Hm... no, možná se šel jen projít, jen mi to přišlo divné,“ uvažovala Junie.

Elara souhlasila: „Je to divné, ale jo, asi se šel jen projít.“

I když o Brockovi nebylo známo, že by se jen tak procházel po okolí. Ale v hlavě se jí přehrála ta rána, jak udeřil do sloupu na verandě, a znovu se otřásla. Pokud byl tak naštvaný, možná nechtěl jít hned domů. Jeho povaha byl další problém, který s ním měla; měla pocit, že neustále musí jeho činy vysvětlovat a obhajovat ho.

„Jo a mimochodem, myslím, že jsem si u vás v pokoji pro hosty nechala svoji šťastnou gumičku, když jsem tam minulý týden spala. Můžeš se mi po ní podívat?“ požádala Junie.

„Vážně? Gumičku do vlasů?“

„No tak, víš, kolik věcí už jsem s tou svou šťastnou gumičkou zvládla,“ odpověděla Junie defenzivně.

Elara se té absurdnosti zasmála, ale chápala to. Junie byla na tyhle věci vždycky trochu pověrčivá. Zvedla se z pohovky a šla do pokoje pro hosty. Začala tam hledat, stále s Junií na telefonu.

„Nikde ji nevidím, kde jsi ji měla naposledy?“ ptala se Elara a prohledávala pokoj.

„Možná pod postelí? Oh –“ na chvíli se odmlčela a Elara přestala hledat. Postavila se a čekala na Junie. Doufala, že si zázračně vzpomene, kde ji nechala.

„– promiň, máma se mnou chce mluvit, musím končit! Ta gumička by tam někde měla být!“

Telefon cvakl a Elara očima přejela pokoj. Prohledávala nejjednodušší místa. Pokoj pro hosty byl zhruba stejně velký jako ten její – postel v rohu a vedle ní dřevěný noční stolek. Podívala se pod komodu, pod postel i pod noční stolek. Gumička nikde.

Sedla si na postel a přemýšlela, kde by mohla být schovaná. Uslyšela, jak se pustila sprcha, a předpokládala, že je to otec, který se snaží smýt starosti noci. Trey už musel odejít a Elara ucítila, jak jí trochu kleslo srdce. Její zvědavost ohledně něj od chvíle, kdy ho viděla mluvit s tátou, jen vzrostla. Aby zahnala vířící myšlenky, začala znovu hledat gumičku.

Elara byla tak soustředěná, že málem neslyšela otevření dveří. Málem. Otočila se a zpola čekala, že to bude máma nebo táta a budou se ptát, co tam dělá. Tváře jí zrudly, když ve dveřích uviděla stát Treye jen v krátkých kalhotách na spaní, očividně od jejího táty, které měl uvázané kolem pasu. Jeho dlouhé tmavé vlasy se leskly od vody; došlo jí, že to on byl v té sprše, kterou slyšela.

Vypadal stejně překvapeně, že ji vidí v pokoji pro hosty, což mu bez kontextu muselo připadat divné. Jeho svalnatá hruď byla stále vlhká ze sprchy a Elara musela odvrátit zrak, aby na něj nezírala. Projel jí mráz z jeho síly, z toho, jak moc ji přitahoval.

„Promiň, já jen... kamarádka tu něco nechala a já to hledala. Nevěděla jsem, že tu budeš spát,“ vychrlila ze sebe. Jakmile to dořekla, zahlédla Junieinu šťastnou gumičku zaklíněnou mezi matrací a rámem postele. Zvedla ji, aby dokázala, proč v pokoji byla. Její oči k němu znovu zalétly, než se pokusila podívat jinam. Cítila se trochu zahanbená za pocity, které se v ní pokaždé, když se setkali pohledem, ozývaly.

Trey stál ve dveřích jako přimražený a nespouštěl z Elary oči. „Ne, to je v pořádku, nic se neděje,“ zadrhával se v řeči. „Jen jsem se osprchoval, nemyslel jsem si, že je ještě někdo vzhůru.“ Prohrábl si vlasy a na tváři se mu objevil rozpačitý úsměv.

Elara se narovnala: „Takže tu zůstáváš přes noc?“

„Tvůj táta mi to nabídl, odjíždím zítra ráno,“ zůstal u dveří, oblečení z dřívějška držel v rukou.

Elara si nemohla pomoct: „Odjíždíš kam?“

„Ke své smečce, není to odsud moc daleko, ale za denního světla se cestuje lépe,“ odpověděl Trey. Elara si všimla, že jméno své smečky nevyslovil.

Přikývla: „No, jsem ráda, že jsem tě viděla, než odjedeš.“ Okamžitě těch slov zalitovala a začala je vysvětlovat: „Takhle jsem to nemyslela, prostě jen jako našeho hosta a tak. Víš... pohostinnost.“ V duchu zasténala nad těmi chabými slovy, která jí vypadla z úst.

Srdce jí bušilo ještě víc, když Trey řekl: „Já jsem taky rád, že jsem tě viděl.“

Chystala se vyjít z pokoje, pak se ale zarazila, když si uvědomila, že musí projít kolem něj. Kolem jeho polonahého těla. Svalnatého a silného, ale přesto v ní vzbuzujícího pocit bezpečí. Její mysl zabloudila k jejich prvnímu objetí, k tomu pocitu ochrany, který v náručí úplně cizího člověka pocítila.

„No, měla bych jít asi spát.“ Cítila, jak z jejího obličeje sálá horko, a věděla, že to prudké začervenání v jejích tvářích vidí i on. To ji znervóznilo ještě víc. Rozpačitě se šourala ke dveřím a on se trochu pohnul, aby ji nechal projít.

Zastavila se před ním těsně předtím, než se chystala překročit práh na chodbu: „Děkuji ti. Mimochodem. Za to předtím a za to, že jsi nic neřekl rodičům.“

Treyovy ocelové oči při jejích slovech změkly. Zvedl ruku, jako by ji chtěl prsty pohladit po tváři, a Elaře se zatajil dech. Uvědomila si, že jejich obličeje jsou jen pár centimetrů od sebe, jak tam oba ve dveřích váhali. Spustil ruku a upřímně se usmál: „Není za co děkovat. Dobrou noc, Elaro.“

Usmála se a vyšla na chodbu: „Dobrou noc, Treyi.“