POHLED LYRAEY

„Odmítám tě jako svou družku,“ řekl a v jeho hlase byla patrná podrážděnost.

„Takhle to nefunguje,“ slyšela jsem samu sebe říkat, i když jsem měla pořád velký strach. „Musíš uvést své celé jméno a to, kdo jsi.“

Zavrčel. „Já vím.“

Zmlkla jsem. Část mého já cítila zklamání, že můj druh pochází z nepřátelské smečky a že jeho první myšlenkou bylo mě odmítnout. Na druhou stranu jsem byla zvědavá. Chtěla jsem slyšet jeho jméno a titul, až mě bude odmítat.

„Pojď,“ řekl náhle voják. „Odmítnutí si necháme na později.“ Než jsem stačila cokoli říct, vytáhl kapesník a přitiskl mi ho k nosu.

Měl sladký a pronikavý zápach, jako lepidlo, které jsem kdysi viděla používat otce. Zavřela jsem oči a snažila se vzpomenout, co to tehdy lepil, a brzy jsem upadla do bezvědomí.

Když jsem se probudila, ležela jsem v posteli v cizím stanu. Ruce i nohy jsem měla svázané. V krku mě škrábalo a oči mě bolely, jako bych celou noc proplakala. Chtěla jsem jít jenom domů.

Do stanu vešla nějaká žena a překvapením vykulila oči. Pak se otočila a utekla s křikem, že nepřítel už je vzhůru.

Z nějakého důvodu jsem se znovu rozplakala. Otec neměl tušení, kde jsem, tak jak by mě mohl najít a zachránit? Teď už jsem viděla tu pošetilost, s jakou jsem se bez ochrany vydala „léčit“ nepřátelského vojáka.

Plachta zakrývající vchod do stanu se znovu odhrnula a vešel muž. Byl vysoký a ramenatý, měl stejné tmavé vlasy a pronikavé šedé oči jako muž, který mě unesl, ale nemohla jsem si být jistá, jestli je to on. Voják, který mě unesl předtím, měl masku.

„Vidím, že ses probudila,“ řekl tím samým jemným barytonem, ze kterého mi po zádech přeběhl mráz. Mlčela jsem, nevěděla jsem, co se ode mě čeká za odpověď.

Muž přešel k posteli a posadil se. Otřásla jsem se a odsunula se od něj co nejdál.

„Vidím, že jsi zmatená, tak ti to všechno vysvětlím, drahá Lyraeo. Tvůj zvrácený otec je špatný alfa; má mnoho mocných nepřátel. Já jsem jedním z nich. Doslechl jsem se, že si tě ze všeho svého majetku cení nejvíc, proto jsem tě unesl. Poslal jsem tvému otci zprávu, že tě mám, a pokud tě chce ještě někdy vidět, má okamžitě ukončit válku mezi svou a mou smečkou.“

„Smečka Sanguilune?“ zeptala jsem se na to zřejmé. „Co když tvému požadavku nevyhoví?“

Muž se tehdy usmál a byl to ten nejchladnější a nejkrutější úsměv, jaký jsem kdy viděla. Znovu mě z něj zamrazilo.

Zvedl ruku a začal si pohrávat s mými vlasy. „V tvém vlastním zájmu doufám, že vyhoví. Pokud ne, prodám tě v aukci tomu, kdo nabídne nejvíc. Už jen ta hanba a potupa, kterou by to tvé smečce přineslo, by za to stála. Tvůj otec tedy může buď se ctí stáhnout svá vojska z mého území, nebo nechat svou jedinou dceru, své oko v hlavě, prodat jako obyčejnou děvku.“

Pak vstal a otočil se k odchodu. Nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha, ale najednou jsem cítila víc vzteku než strachu. „Můj otec mě najde, víš to? A až mě najde, potrestá tě za to, že jsi mě unesl. Děsím se jen pomyslet na to, co ti udělá.“

Otočil se a na rtech mu pohrával lehký úsměv. „Opravdu se děsíš? Má drahá Lyraeo, neexistuje žádný způsob, jak by tvůj otec mohl tohle místo najít. Moji stopaři se postarali o to, aby zmátli naši stopu a zamaskovali naše aury. Nikdo tě nenajde. Takže si počkejme na odpověď tvého otce. Právě jeho odpověď zpečetí tvůj osud.“

Otočil se a odešel a moje odvaha se rozpadla v prach. Schoulila jsem se do klubíčka a kolébala se dopředu a dozadu, zatímco jsem čekala na otcovu odpověď. Přesto jsem cítila špetku naděje. Věděla jsem, že otec nedovolí, aby se mi stalo něco zlého.

Zanedlouho se voják vrátil a nesl talíř s jídlem a džbán vody. Odmítl mě však rozvázat a já se cítila velmi poníženě, když mě krmil a jeho šedé, nečitelné oči se upíraly do mých.

Byla jsem nucena se na něj při jídle dívat a vnímat jeho tmavé rysy, které podtrhovaly ty světlé oči. Nerada jsem si to přiznávala, ale můj únosce byl velmi pohledný muž. Bude škoda, až ho otec najde a zabije.

V tom stanu jsem zůstala tři dny se svázanýma rukama i nohama. Ráno a večer mi bylo dopřáno jen pár minut na hygienu a pak jsem se musela vrátit k sezení nebo ležení na posteli, aniž bych si měla s kým promluvit. Bylo to, jako by se mi všichni vyhýbali jako moru. Dokonce ani můj únosce mě už nenavštívil. Poté, co mě nakrmil poprvé, se už neukázal. Místo toho u každého jídla přicházeli jiní lidé. Střídali se tak náhodně, že jsem s nimi ani nemohla navázat hovor, protože jsem věděla, že příště mě bude krmit zase někdo jiný.

Třetí den ráno jsem se probudila a očekávala obvyklou rutinu, ale místo stráže, která mě měla rozvázat kvůli ranní toaletě, se plachta stanu rozhrnula a vešel můj únosce.

Jeho oči se zabodly do mých. Celý jeho obličej byl jako kamenná maska bez výrazu. Chvíli nic neříkal, jen tam stál a pozoroval mě. Byla jsem nucena si ho prohlédnout celého. To, jak se mu tmavé vlasy kroutily na zátylku, i to, jak mu husté obočí stínilo oči, takže vypadaly ještě hrozivěji. Jeho rty byly stažené do strnulého poloúsměvu – jestli cynického, nebo pobaveného, to jsem nedokázala poznat – byl to úsměv, který mu nešel do očí.

„Tvůj otec odpověděl,“ řekl konečně.

„Opravdu!“ Vyskočila jsem z postele nadšením a zapomněla, že mám svázané ruce i nohy. Kvůli své neobratnosti jsem málem upadla. Okamžitě se vymrštily silné ruce, aby mě zachytily.

Vyrazil se mi dech, když mé tělo podruhé od našeho setkání narazilo na jeho tvrdou hruď. Voněl po limetce a santalovém dřevě. Být mu tak nablízku a cítit žár sálající z jeho těla mi nějakým způsobem připomnělo, že je to člověk, a ne úplně to pohledné monstrum, za které jsem ho považovala. Byl nade mnou skloněný, jednou rukou mě podpíral v kříži, zatímco druhá mu volně visela u boku. Cítila jsem, jak mě jeho vousy lechtají na čele, a když jsem zvedla hlavu, jeho rty byly jen pár centimetrů od mých a jeho šedé oči mě probodávaly.

„Co stálo v otcově zprávě?“ vydechla jsem zastřeným hlasem, který mi vůbec nebyl podobný.

Můj únosce se napřímil a pustil mě. Jeho tvář už nebyla bez výrazu; byla plná hněvu a opovržení.

„Tvůj otec sází na to, že jen blafuji. Odmítl stáhnout své vojáky z mého území. Alfa Fenragon zpečetil tvůj osud. Zítra budeš prodána v aukci tomu, kdo nabídne nejvíc.“

Zaplavil mě strach, zoufalství a drtivý smutek. Nemohla jsem uvěřit, že by mě otec nechal napospas tak hroznému osudu. Možná má plán. Třeba mě zachrání.

Můj únosce se pak otočil k odchodu, a já nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha, ale zakřičela jsem: „Počkej!“

Zastavil se.

„Ještě jsi mi neřekl, co hodláš udělat s naším poutem druhů.“