KAPITOLA TŘETÍ

POHLED SIENNY

„Gratuluji, slečno Sienno. Jste v pátém týdnu těhotenství.“

Cítila jsem, jak se můj svět hroutí, když jsem viděla pravdu vytištěnou černě na bílém. Zpráva se mi v ruce třásla. Slova byla jasná. Pravda ještě jasnější.

Pět týdnů.

Přesně pět týdnů od té noci, kdy přišel do mého pokoje. Té noci, kdy jsem ho pustila dovnitř. Té noci, kdy si mě nárokoval, zlomil mě a zničil.

Roman Vaughn.

Můj nevlastní bratr.

Můj první. Můj jediný.

Muž, o kterém jsem nemohla přestat snít. Muž, po kterém jsem nepřestávala toužit. Muž, který se mě dotýkal, jako bych byla jeho, a šeptal, že mu patřím. Muž, který mě naplnil až po okraj, udělal se do mě, celou noc mě držel – a pak zmizel.

A teď ve mně něco nechal.

Část sebe.

Živou.

Rostoucí.

Kolena se mi podlomila ve chvíli, kdy jsem vyšla z ordinace. Moje tělo se netřáslo strachy. Třáslo se proto, že jsem ho stále cítila. Zvuk svého jména z jeho úst, když vyvrcholil. Zlomil mě tím nejkrásnějším způsobem. A teď mě nechal s tajemstvím, které jsem nemohla dlouho skrývat.

Co řeknu své nevlastní matce? Svému otci? Že jsem těhotná s jeho nevlastním synem? Že nemůžu přestat myslet na pocit, jak do mě vráží svůj úd a přivlastňuje si mě, jako bych byla nějakou posedlostí, které se odmítá vzdát?

Ruce mi pevně svíraly lékařskou zprávu. Přitiskla jsem si ji k hrudi, jako bych kouskem papíru mohla udržet své srdce pohromadě.

Nešla jsem hned domů. Potřebovala jsem čas. Potřebovala jsem prostor. Potřebovala jsem si ještě chvíli lhát. Ale nakonec jsem se domů vrátila.

A tehdy se všechno znovu roztříštilo.

Ve chvíli, kdy jsem otevřela dveře, jsem uslyšela smích. Šťastný a bezstarostný smích. Smích mé nevlastní matky. Hluboký smích mého otce. Hlas jiné ženy, který jsem nepoznávala. A pak zvuk, ze kterého mi ztuhla krev v žilách.

Roman.

Šla jsem hlouběji do domu a tehdy jsem je uviděla.

Roman seděl vedle krásné ženy. Ruku měl lehce položenou na jejích zádech. Vypadala dokonale. Velmi noblesně. Ten typ ženy, kterou by si někdo jako on vzal. Její prsten se leskl tak jasně, až se mi z toho obrátil žaludek.

Moje nevlastní matka zářila a byla za svého syna velmi šťastná, zatímco můj otec vypadal pyšně.

A tam jsem stála já.

Těhotná, sama a nezvaná.

„Sienno,“ řekla matka. Široce se usmála, jako by to byl nejlepší den jejího života. „Jdeš právě včas. Máme tu nejúžasnější novinu.“

Nemohla jsem mluvit.

Můj pohled byl upřený výhradně na Romana.

Ani nehnul brvou. Nemrkl. Předstíral, jako by mě neznal.

„Roman se bude ženit,“ řekla matka. Její hlas byl až příliš jasný. Příliš veselý. „S Veronicou. Není prostě nádherná?“

V hrdle mě pálilo a srdce se mi roztrhalo na kusy.

Chtěla jsem křičet.

Ale nemohla jsem se pohnout. Mohla jsem se na něj jen dívat. Srdce mi divoce bušilo.

On se bude ženit?

Páni... prostě páni.

Nezavolal. Ani jednou. Ani po té noci. Ani poté, co mě zničil.

Čekala jsem. Každou noc. Čekala jsem na zprávu. Telefonát. Zaklepání. Cokoli.

Ale nedostala jsem nic.

A teď jsem nosila jeho dítě a on si bere někoho jiného?

Nemohla jsem se smát ani plakat. Jen jsem na něj nevěřícně zírala.

Veronica se ke mně otočila a pak se sladce usmála.

„Ty jsi Sienna?“ zeptala se a já přikývla. „Jsi tak roztomilá.“

Vynutila jsem si úsměv na tváři. Ona to nevěděla.

Nevěděla, že před pouhými pěti týdny sténal moje jméno s rukou sevřenou kolem sebe. Nevěděla, že byl pohřben hluboko mezi mými stehny a vrčel o tom, jak jsem těsná. Nevěděla, že se do mě znovu a znovu vyprazdňoval, dokud v něm nic nezbylo. A rozhodně nevěděla, že teď ve svém lůně nosím jeho dítě.

„Gratuluju...“ zašeptala jsem. „To jsou... to jsou úžasné zprávy.“

Romanovy oči na mě kmitly. Jen na vteřinu. Naposledy jsem se na něj podívala a začala odcházet.

„Sienno?“ zavolala za mnou tiše matka. „Nezůstaneš? Právě jsme se chystali rozkrojit malý dort na oslavu. Pojď se k nám přidat, zlatíčko.“

Otočila jsem se k ní se slabým úsměvem na rtech.

„Jsem... opravdu unavená, mami,“ řekla jsem jemně. „Minulou noc jsem moc nespala. Chci si jen na chvíli lehnout.“

„Aha... samozřejmě,“ řekla rychle. „Běž si odpočinout. Schováme ti kousek.“

Přikývla jsem a nutila své nohy, aby šly dál.

A když jsem se dostala do svého pokoje... zhroutila jsem se na postel a začala plakat.