***Tyto události se odehrávají v minulosti, v ráno před aukcí***

„Už jsem vám říkal nesčetněkrát, že královnu nepotřebuju. Žena po mém boku mě silnějším neudělá,“ zavrčel jsem na svou radu a cítil, jak ve mně stoupá hněv. „Pokud vůbec něco, tak mě oslabí. Moji nepřátelé budou mít snadný terč.“

„Ale Alaricu,“ namítl jeden ze starších, „potřebuješ dědice.“

S každým zamumlaným souhlasem rady můj hněv rostl. Zhluboka jsem se nadechl a snažil se uklidnit.

„Jsem upír, a ne ledajaký. Jsem král upírů. Jsem tu už tisíc let a v nejbližší době umírat nehodlám.“ Shlédl jsem na svou radu, nechal své oči rudě zaplápolat a svou aurou je přitlačil k zemi. „Pokud se mě někdo z vás nechystá zprovodit ze světa a stát se dalším králem, pak vám radím, abyste mě teď dobře poslouchali. Nikdo mě nebude nutit do žádného svazku.“

Rada mlčela. Nikdo se neodvážil promluvit; věděli moc dobře, že když mám takovou náladu a někdo by se mi postavil, následovalo by krveprolití. Otočil jsem se a vyšel ze síně. Nechal jsem radní, ať si schůzi dokončí sami. Potřeboval jsem se nakrmit. Cítil jsem, jak šelma ve mně bojuje o kontrolu.

Cestou do svých komnat jsem minul jednu ze služebných. „Přiveď mi krevní otrokyni. Jednu z těch starších, co už podepsaly dokumenty o ukončení života,“ rozkázal jsem.

„Ano, Vaše Výsosti,“ řekla služebná a hluboce se uklonila, až jí vykoukla prsa.

Byla to pěkná věcička. Blonďaté vlasy, modré oči, bujný dekolt. Ucítil jsem, jak se mi pohnul rozkrok, když jsem jí zíral na ňadra. Málem jsem ji chtěl přesvědčit, aby šla do mého pokoje i s tou otrokyní, ale jakmile jsem ucítil špičky tesáků na jazyku, rychle jsem si to rozmyslel. Nechtěl jsem radě vysvětlovat smrt další služebné. Po té schůzi jsem byl v ráži a věděl jsem, že kdybych tu služebnou ojel, nebyl bych jemný. Míšenka jako ona – napůl člověk, napůl upír – by takový brutální výprask nemusela přežít. Prošel jsem kolem ní velkou halou až do svých pokojů. Začal jsem přecházet sem a tam a čekal na jídlo. Rada mě tentokrát vážně vytočila, měl jsem hlad jako vlk a jen jsem doufal, že jedna otrokyně bude k nasycení mého apetitu stačit.

„Dante,“ oslovil jsem telepaticky svého zástupce, „kdy je další aukce na krevní otroky?“

„Dnes večer, Alaricu,“ odpověděl Dante a ani se neobtěžoval použít můj titul. Byl to můj nejlepší přítel, spíš bratr než ten můj vlastní. „To už jsi stihl vysát všechny svoje otrokyně?“ zasmál se. „Ta rada tě musí vážně štvát.“

Rozhodl jsem se Dantemu neodpovídat, protože v tu chvíli přinesla ta prsatá blondýnka mé jídlo. Tahle krevní otrokyně byla stará, nebyla to moje obvyklá volba, ale věděl jsem, že s mým současným hladem se budu krmit „na smrt“ a nebyl jsem připraven vzít život některé z těch mladších. Když moji otroci dosáhli určitého věku, obvykle jsem je propouštěl, dal jim doklady a speciální znamení, které je označovalo za svobodné lidi. Nad tímto věkem jsem si nechával jen pár těch, které se samy rozhodly neodejít. Tohle byla konkrétně Adelaide, patřila mi od svých osmnácti. Teď jí bylo přes devadesát a lékař jí diagnostikoval rakovinu děložního čípku ve čtvrtém stádiu. Kdybych Adelaide nechal umřít samotnou, trpěla by bolestmi. Dnešní krmení ukončí její trápení a zároveň uspokojí můj hlad.

Adelaide vypadala klidně, když ke mně přišla.

„Takže už je to konečně tady,“ řekla a zvedla hlavu, aby se mi podívala do očí. „Jsem ráda, že jsem si mohla vybrat, jak můj život skončí.“ Do očí jí vhrkly slzy. Po své diagnóze se Adelaide vrátila do ubikací otroků a podepsala dokument, že je připravena zemřít v rukou upíra; pokud by někdo potřeboval krev, dobrovolně se nechá vysát. Raději zemře v blaženosti než na rakovinu.

Když upír pije ze své oběti, naše tesáky vstřikují do krevního oběhu endorfiny, které člověku přinášejí pocit blaha. Oni nám dávají krev a my je zbavujeme nočních můr, i když můj druh pro ně vlastně noční můrou byl. Většina upírů pila tak, aby zabíjela, já se tomu snažil co nejvíc vyhýbat. I když jsem byl soudcem i porotou celé nadpřirozené rasy, nenáviděl jsem roli kata. Kdo jsem já, abych určoval, kdo bude žít a kdo zemře?

Odvedl jsem Adelaide k malé dřevěné židli u stolu a pokynul jí, aby se posadila. Sedla si tiše, bez jediného slova. Zajímalo by mě, co právě teď cítí, když ví, že brzy zemře. „Jsi připravená, Adelaide?“ zeptal jsem se, pohladil ji po tváři a jemně jí natočil bradu doleva, abych odkryl krk.

„Ano, Vaše Výsosti,“ řekla bez špetky zaváhání v hlase.

„Dobře, tak zavři oči, Adelaide,“ zašeptal jsem. „A mysli na místo, kde jsi byla šťastná.“

Adelaide udělala, co jsem jí řekl, neschopná odolat mému příkazu. Sklonil jsem se a zabořil tesáky do jejího hrdla. Její krev chutnala po smrti, byla kontaminovaná tou nemocí. Chtěl jsem přestat, ale nutil jsem se pokračovat. Dlužil jsem to Adelaide a potřeboval jsem nasytit své vnitřní zvíře. Pil jsem dál i ve chvíli, kdy její puls zeslábl, v bodě, kdy bych normálně přestal. Cítila jsem, jak její tělo ochablo. Zaslechl jsem poslední úder jejího srdce a pak jsem se odtáhl, aniž bych se obtěžoval ránu zacelit. Pohlédl jsem na Adelaide; oči měla stále zavřené a vypadala šťastně, konečně v klidu.

„Dominus vobiscum, et invenias tandem felicitatem tuam,“ (Bůh s tebou a kéž konečně najdeš své štěstí), řekl jsem svým rodným jazykem, který mi zněl cize, protože jsem jím nepromluvil od noci, kdy jsem byl proměněn.

***Děkuji vám všem, že jste se zastavili u mého nejnovějšího románu. Dejte mi vědět, co si o příběhu zatím myslíte.***