***Tyto události se odehrávají v minulosti, ráno před aukcí***

"Už jsem vám to říkal znovu a znovu, nepotřebuji královnu. Mít po boku ženu ze mě neudělá silnějšího vládce," zavrčel jsem na svou radu a cítil, jak ve mně narůstá vztek. "Naopak, učiní mě to slabším, moji nepřátelé budou mít na co cílit."

"Ale Alaricu," promluvil jeden ze starších, "potřebujete dědice."

S každým zamumlaným souhlasem rady jsem cítil, jak můj hněv roste. Zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil.

"Jsem upír, a ne jen tak ledajaký upír. Jsem král upírů. Jsem tu už celé tisíciletí a nemám v plánu v dohledné době zemřít." Sjel jsem radu pohledem, nechal své oči rudě zablesknout a svou auru, aby je obklopila. "Pokud tedy někdo z vás neplánuje mě odstranit a stát se novým králem, tak vám radím, abyste právě teď dbali mých slov. Nebudu nikým nucen, abych si našel družku."

Rada zůstala potichu. Nikdo se neodvážil promluvit. Dobře věděli, že když mám takovou náladu a někdo by se mi odvážil odporovat, následovala by jatka. Otočil jsem se a odešel z místnosti rady, přičemž jsem členy rady nechal, ať schůzi dokončí sami. Potřeboval jsem se nakrmit. Cítil jsem v sobě zvíře, jak bojuje o nadvládu.

Cestou do svých komnat jsem minul jednu ze služebných. "Přiveď mi krevního otroka. Někoho ze starších, jednoho z těch, kteří už podepsali dokumenty k ukončení života," zavelel jsem.

"Ano, Vaše Výsosti," řekla služebná a hluboce se uklonila, až se jí odhalila prsa.

Byla to hezká malá věcička. Blond vlasy, modré oči, s velkým poprsím. Cítil jsem, jak mi cuklo v přirození, když jsem na její prsa zíral. Skoro mě napadlo, že ji přesvědčím, aby přišla do mého pokoje spolu s tím otrokem, ale jak jsem ucítil na jazyku špičáky, rychle jsem si to rozmyslel. Nechtěl jsem radě znovu vysvětlovat, že zemřela jedna ze služebných. Po tom setkání jsem měl divokou náladu a věděl jsem, že kdybych tu služku ošukal, nebyl bych k ní něžný. Kříženka jako ona, napůl člověk, napůl upírka, by takhle brutální soulož nevydržela. Přešel jsem kolem ní dál velkou chodbou až do svých komnat. Začal jsem přecházet sem a tam a čekal, až mi přivedou mou potravu. Rada mě tentokrát opravdu rozčílila, můj apetit byl dravý. Doufal jsem, že jeden krevní otrok bude stačit, aby můj hlad utišil.

‚Dante,‘ oslovil jsem svého zástupce pomocí telepatie, ‚kdy je další aukce krevních otroků?‘

‚Dnes v noci, Alaricu,‘ odpověděl Dante a nenamáhal se použít můj titul. Byl to můj nejlepší přítel, blíž mi než bratr, než kdy byl můj vlastní bratr. ‚Už jsi prošel všechny své otroky?‘ zeptal se s uchechtnutím. ‚Ta rada tě musí opravdu štvát.‘

Rozhodl jsem se Dantemu neodpovídat, protože v tu chvíli ta prsatá blond služebná přivedla mou potravu. Tato krevní otrokyně byla v letech, ne můj obvyklý typ, ale věděl jsem, že s mým současným apetitem se budu krmit až do usmrcení, a nebyl jsem připraven vzít život nějaké mladší z otrokyň. Jakmile mí otroci dosáhli určitého věku, normálně bych je propustil, dal bych jim dokumenty a speciální znamení, které by je označovalo jako svobodné lidi. Těch, které jsem si ponechal i po tomto věku, bylo jen pár, obvykle to byly ženy, které se rozhodly neodejít. Tahle konkrétní otrokyně byla Adelaide, patřila mi od svých osmnácti let. Nyní jí táhlo na devadesát a doktor jí diagnostikoval rakovinu děložního čípku ve čtvrtém stadiu. Kdybych Adelaide nechal umřít samotnou, měla by bolesti, zatímco když z ní dnes budu pít, ukončí to její bolest a utrpení a zároveň to utiší můj hlad.

Adelaide působila klidně, když ke mně kráčela.

"Takže konečně nadešel můj čas." Řekla a zvedla hlavu, aby mi pohlédla do očí. "Jsem ráda, že jsem si mohla vybrat způsob, jak můj život skončí." Adelaide mluvila a oči se jí plnily slzami. Po své lékařské diagnóze se Adelaide vrátila do čtvrti otroků a podepsala dokument, ve kterém stálo, že je připravena zemřít rukou upíra, pokud bude někdo potřebovat krev, nechá se dobrovolně vysát. Raději zemře v blaženosti než na rakovinu.

Když upír pil ze svých obětí, naše špičáky vstřikovaly do jejich krevního oběhu endorfiny, které přinášely blaženost člověku, z něhož jsme pili. Oni nám dali krev a my je zbavili nočních můr, i když můj druh pro ně tou noční můrou ve skutečnosti byl. Většina upírů pila, aby zabíjela, já jsem se tomu snažil co nejvíce vyhýbat. Ačkoliv jsem byl soudcem i porotou pro celou nadpřirozenou rasu, nenáviděl jsem hrát si na popravčího. Kdo jsem já, abych rozhodoval, kdo bude žít a kdo zemře.

Dovedl jsem Adelaide k malé dřevěné židli u mého stolu a pokynul jí, aby se posadila. Tiše se posadila a nepronesla ani slovo. Zajímalo by mě, co asi právě teď cítí, když ví, že brzy zemře. "Jsi připravená, Adelaide?" zeptal jsem se, zvedl ruku a pohladil ji po tváři, načež jsem jemně natočil její bradu doleva, abych jí odhalil krk.

"Ano, Vaše Výsosti," řekla Adelaide bez sebemenšího stínu váhání v hlase.

"Dobře, tak zavři oči, Adelaide," zašeptal jsem. "A mysli na své šťastné místo."

Adelaide udělala, co jsem jí řekl, neschopna odolat mému příkazu. Sklonil jsem se a zabořil jí špičáky do hrdla. Její krev chutnala po smrti, rakovina ji kontaminovala, chtěl jsem přestat z ní pít, ale donutil jsem se pokračovat. Dlužil jsem to Adelaide a potřeboval jsem ukojit své vnitřní zvíře. Pokračoval jsem v pití i za okamžikem slábnutí Adelaidina pulsu, což byl bod, kde bych normálně přestal. Cítil jsem, jak její tělo ochablo, zatímco jsem dál sál. Zaslechl jsem její srdce udeřit naposledy a pak jsem se odtáhl a neobtěžoval se ránu zacelit. Shlédl jsem dolů na Adelaide. Její oči byly stále zavřené a ona vypadala šťastně, konečně v míru.

"Dominus vobiscum, et invenias tandem felicitatem tuam" (Bůh s tebou a kéž konečně najdeš své štěstí). Pronesl jsem ve svém rodném jazyce, i když mi ten jazyk zněl cize, jelikož jsem jím nemluvil od té noci, kdy jsem byl proměněn.