***Z pohledu Alarica během aukce***

Otevřel jsem dveře své ložnice a pokynul dvěma strážcům čekajícím venku, aby vstoupili.

„Pane.“ Oba se sborově uklonili.

Byli to jasnovidci, dvojčata z Dračího předvoje. Zachránil jsem je před lidskými lovci, když byli ještě mláďata, a oni mi přísahali věrnost jako moji ochránci. Přivedl jsem si je domů do svého království a nechal je vycvičit svými nejsilnějšími válečníky. Nyní to byli moji osobní strážci a věřil jsem jim skoro tak jako Dantemu.

„Vezměte Adelaidino tělo a pohřběte ho v zahradách. Poblíž vrby.“ Adelaide tu vrbu vždycky milovala, připomínala jí její dceru Ivy, která padla v první válce. To ale dvojčata vědět nepotřebovala.

Oba se mi uklonili, než přistoupili k Adelaide. Zian, to vyšší z dvojčat, ji něžně zvedl a nesl ji v náručí jako nevěstu. Zephyr, ten menší z nich, se rozhlédl, aby zjistil, jestli z mého pokoje není třeba odnést ještě něco dalšího, a pak následoval Ziana ven a zavřel za nimi dveře.

Posadil jsem se na postel a prohrábl si rukama své havraní vlasy. Adelaidina krev sice ztupila ostří mého hladu, ale stále jsem nebyl uspokojen. Potřeboval jsem mladou krev, novou krev. Těšil jsem se na dnešní aukci. Když jsem pohlédl z okna a spatřil zapadající slunce, věděl jsem, že brzy budeme muset vyrazit. Aukce začínala při západu slunce.

Vstal jsem z postele a přešel k šatníku, abych našel něco, co si dnes večer vezmu na sebe. Přál bych si, abych na sebe mohl jen tak hodit modré džíny a černou košili a mít vystaráno, ale jelikož jsem šel na aukci, kde budou moji poddaní, musel jsem se obléci přiměřeně k této příležitosti. Otráveně jsem obrátil oči v sloup nad tím, že musím udržovat zdání, a popadl první oblek, na kterém mi spočinul zrak. Byl to standardní oblek, nic přehnaně luxusního, pro danou příležitost naprosto ideální. Teď už jen kravatu, nebo bez ní? Přešel jsem ke komodě, otevřel dvířka, podíval se dolů na své kravaty a přimhouřil na ně oči. Srát na to. Dneska si kravatu nevezmu, a jestli má rada nějaké námitky, můžou si to se mnou vyřídit. Já z toho vyjdu jako vítěz. Jako vždycky. Rychle jsem si oblékl oblek a na bílé košili nechal pár knoflíků rozepnutých, protože jsem nesnášel, jak omezující ta společenská košile byla. Vyhrnul jsem si rukávy nad lokty a rozhodl se sako nechat být. Rychle jsem si natáhl kalhoty. Zrovna když jsem si nazouval boty, vešel do místnosti Dante.

„Tedy, vypadáš okouzlujícně,“ prohlásil Dante a odhrnul si z tváře kudrnaté hnědé prameny vlasů. Na sobě měl roztrhané černé džíny a bílou košili.

Zavrčel jsem na něj, jak jsem cítil, že jsem čím dál podrážděnější.

„Panebože, uklidni se, chlape,“ zasmál se Dante. „Potřebuješ si vrznout, Ale, to napětí z tebe úplně sálá.“

„Tímhle mi nabízíš svou sestru?“ zeptal jsem se a rýpl si do Danteho. Z jeho sestry sex přímo čišel, a kdyby Dante nebyl můj nejlepší přítel, už dávno bych ji ošukal.

„Vole, jdi do prdele,“ odsekl Dante.

Usmál jsem se, věděl jsem, že jsem ho dostal. „Tak pojď, jdeme. Aukce za chvíli začne.“

Přešel jsem k Dantemu, popadl ho za paži a v duchu si představil Pozlacené kladívko. Dante zasténal a promnul si oči, když se Pozlacené kladívko objevilo před námi.

„Zatraceně, Ale. Říkal jsem ti, abys mě varoval, než to uděláš.“

Dante nenáviděl, když jsem cestoval pomocí teleportace, ale byl to nejrychlejší způsob, jak se do Pozlaceného kladívka dostat, a já tam chtěl být dřív než kdokoli jiný. Takhle jsme mohli nepozorovaně zaujmout svá místa na vrchním balkonu. Cestování teleportací bylo jednou z mnoha výhod, které mi byly propůjčeny, když jsem se stal Králem nadpřirozených. Od každého druhu jsem obdržel nějaký dar. Čarodějnice mi daly dar teleportace, vlkodlaci mi poskytli schopnost skrýt svůj pach před jakoukoli nadpřirozenou bytostí. Draci mě obdarovali nezranitelností, mořské panny schopností dýchat pod vodou a víly mi udělily dar letu. Všechny tyto dary, navíc k mé původní upíří síle, mě činily nepřemožitelným, což byl také důvod, proč mě tak rozčilovalo pokaždé, když rada debatovala o tom, že mě donutí vybrat si královnu.

Jakmile jsem vešel do Pozlaceného kladívka, udeřila mě vůně, díky níž všechny mé smysly přešly na plné obrátky. Cítil jsem, jak se mi špičáky prořízly dásněmi, když se mé smysly na tu vůni upnuly. Ať už ta vůně vycházela z kohokoli, musel jsem ho mít. Moje šelma se neuklidní, dokud neochutná. Stálo mě to všechno přemáhání, abych nevtrhl do zákulisí a nepopadl toho, komu ten pach patřil.

„Chlape, jsi v pohodě?“ zeptal se Dante s ustaraným výrazem ve tváři.

„Jsem v pořádku,“ zavrčel jsem.

„Nenajedl ses, než jsme sem šli?“ zeptal se Dante s nádechem obav v hlase.

„Ano, Dante,“ odvětil jsem a snažil se potlačit další zavrčení.

„Tak proč to vypadá, jako by se tvoje šelma chtěla vydat ven a hrát si?“ poznamenal Dante, zaujatý mou současnou situací.

„Cítím něco omamného,“ přiznal jsem se svému příteli. „Musím získat tu, ze které ta vůně vychází. Moje šelma se s ničím menším nespokojí.“

Dante přikývl, jako by chápal mou nezáviděníhodnou situaci. „Jestli ten pach patří člověku, je ti jasné, že ho zabiješ, že?“

Na to už jsem ale pomyslel. Pokud nenechám svou šelmu pochutnat si na osobě, ze které tahle vůně pochází, pak zničí všechno, co jí přijde do cesty. Co je jeden život ve srovnání s miliony. Jako odpověď jsem jen zabručel a pokračoval nahoru po schodech k naší VIP lóži. Lidé se začali objevovat krátce nato a zaplnili celý prostor. Vypadalo to, jako by si každý chtěl odnést domů nové jídlo.

Aukce začala krátce poté, co se usadil poslední zákazník. Zkoušel jsem se nadechnout, abych zjistil, jestli dokážu zúžit okruh toho, z koho ta vůně pochází, ale zdálo se, jako by ten, komu patřila, už opustil prostory. To pomyšlení mě zneklidňovalo, ale rozhodl jsem se celou aukci odsedět, protože jsem věděl, že si potřebuju domů přivést alespoň jednoho nového krevního otroka.

Na pódium vyšla krásná žena s opálenou pletí a dlouhými kudrnatými hnědými vlasy. Sledoval jsem, jak Dante vedle mě ztuhl, a hned mi bylo jasné, že tahle s námi půjde domů. Lord Killian, upíří lord ze starého a bohatého rodu, Danteho neustále přehazoval.

„Milion Klenotů,“ zavrčel Dante.

Tázavě jsem na něj zvedl obočí.

„Co je?“ odsekl Dante. „Nesnáším prohry.“

Licitátor to odpočítal a Dante se tak stal vítězem dražby. Další dražbě už jsem nevěnoval pozornost. Byl jsem z celé té věci podrážděný a frustrovaný, že ta omamná vůně zmizela. Z úst licitátora jsem jen letmo zaslechl „prodáno lordu St. Claireovi“, načež jsem si s úlevou povzdechl. Aukce skončila. Teď jsem mohl vyrazit domů a najít si nějakou hezkou upírku, na které bych si vybil vztek. Pohlédl jsem dolů na pódium a srdce mi vynechalo úder.

„Moje,“ zašeptal jsem, zatímco jsem zíral na rusovlasou krásku stojící na pódiu. Byla to ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy spatřil, a okamžitě jsem pocítil potřebu ji chránit.

„Chci ji,“ zavrčel jsem hlasitě a dal všem najevo svou přítomnost.

Licitátor začal koktat a snažil se mi vysvětlit, že už byla prodána, ale mně to bylo jedno. Bral jsem si ji s sebou domů. Uvolnil jsem svou auru, aby naplno vytryskla do okolí a zahalila celé Pozlacené kladívko. Sledoval jsem, jak se všechny bytosti v místnosti přikrčily a ztuhly strachy.

„To je mi jedno,“ zavrčel jsem. „Chci ji. Je moje.“

Sešel jsem ze své lóže a dav se přede mnou rozestupoval. Hodil jsem licitátorovi měšec klenotů, který pokrýval cenu té dívky a ještě něco navíc. Čím blíž jsem se k ní dostával, tím rychleji jsem si uvědomoval, že to byla ona, koho jsem předtím cítil. Voněla po vanilce s nádechem levandule a připomínala mi dětství, na které jsem kdysi zapomněl. Když jsem si ji prohlédl blíž, došlo mi, že ji vlkodlaci umyli a její vůně se tak zředila jejich šampony. Při pomyšlení, že se jí dotýkal někdo jiný, jsem tiše zavrčel.

Pokynul jsem jí, aby šla ke mně, a když začala scházet z pódia, zakopla o kabel. Převzal nade mnou kontrolu instinkt chránit ji a zachytil jsem ji do náruče. Tam, kde se naše kůže dotkla, jsem ucítil, jak se přese mě přelila vlna rozkoše. Pohlédl jsem dolů na ženu ve svém náručí a uvědomil si, že z těch titěrných bikin, do kterých ji navlékli, přímo přetéká. Každý muž, který tu byl, měl to potěšení na ní pást oči. Cítil jsem, jak ve mně narůstá vztek.

„Přineste jí něco, čím by se zakryla,“ zavrčel jsem na betu Sterlinga. Rychle popadl župan, který ležel za pódiem, a hodil jí ho. Spěšně si ho oblékla a pevně si ho uvázala kolem svého dokonalého malého těla.

Rychle jsem se v mysli spojil se svým přítelem, připravený odvést si svou novou otrokyni z téhle pekelné díry. ‚Dante, odcházím. Se svou novou otrokyní si budeš muset najít jinou cestu domů.‘

‚To mi vyhovuje,‘ odpověděl Dante.

Došel jsem k té ženě, chytil ji za paži a přitáhl si ji k sobě. Její tep se při mých činech zrychlil. Pomyslel jsem na svou ložnici v paláci a v mžiku jsme se tam teleportovali.

„Panebože, asi budu blít,“ vyhrkla žena a rozhlížela se, kam by si mohla ulevit.

„Koupelna je tamtudy,“ řekl jsem a ukázal směrem ke své osobní lázni.