Callumův pohled

Probudil jsem se do jemného ranního světla, které prosvítalo závěsy, takového, ve kterém všechno vypadá klamně klidně. Tělo mě bolelo po tom shonu z předchozího dne, svaly protestovaly, když jsem se protahoval a mnul si obličej. Těžce jsem si povzdechl a podíval se na druhou postel na opačném konci pokoje. Nedotčená. Na prostěradlech ani vráska.

Rhett Vance tu ani nespal.

Ne že bych si stěžoval. Pravděpodobně to tak bylo stejně nejlepší. Neměl jsem ho rád. A když tu nebyl, nemusel jsem snášet jeho přítomnost, ten jeho postoj „já jsem víc než ty“ a nos tak vysoko, až jsem doufal, že si zlomí vaz.

Prohrábl jsem si vlasy, prudce vydechl a pak se vyškrábal z postele. Udělal jsem svou ranní rutinu — rychlá sprcha, navléknutí černé mikiny a roztrhaných džínů, popadnutí tašky. V zrcadle se odrážely mé unavené oči, slabé stíny pod nimi mi připomínaly, že spánek je luxus, který si také nemůžu dovolit.

Navzdory všemu, co se v mém životě dělo, byla škola tou jedinou věcí, kterou jsem zvládal. Nebyl jsem jen chytrý — byl jsem ten typ studenta, který dostane z testu jedničku s hvězdičkou a ostatní pak přemýšlejí, jestli nepodváděl. Ale nepodváděl jsem, nikdy. Dřel jsem na tom jako mezek. Vědění byla moc, a pokud jsem neměl nic jiného, měl jsem aspoň tohle.

Když jsem dorazil, aula už byla plná studentů. Vyšplhal jsem na své obvyklé místo vzadu a nevšímal si okolního švitoření. Monotónní hlas profesora hučel dál, ale já hltal každé slovo a dělal si poznámky s nadšením někoho, kdo pro to žije. Škola byla rozptýlením, způsobem, jak nemyslet na všechno ostatní, co se kolem mě hroutilo. Pokud to zahraju správně, budu mít titul a nic jiného už nebude důležité.

Hodiny splývaly v oparu přednášek, úkolů a prodírání se přeplněným kampusem. Když jsem vycházel ze své poslední dnešní hodiny, zaslechl jsem známý hlas vykřikovat mé jméno. „Callume!"

Otočil jsem se a uviděl Chloe, jak na mě mává. Byla ve třeťáku, jedna z mála lidí, které jsem skutečně toleroval. Byla bystrá, měla uvolněný přístup a byla to jedna z těch, které jsem doučoval, když potřebovala.

„Ahoj, Chloe,“ řekl jsem a zamířil k ní. „Jak to jde?"

Melodramaticky zasténala. „Naprosto příšerně. Potřebuju doučování v nejbližším možným termínu. Zkoušku mám za týden, a jestli propadnu, matka mě vydědí a pošle na práva. Dokážeš si mě představit jako advokátku?"

Ušklíbl jsem se na ni. „Děsivá představa, všichni by skončili v base."

„Přesně! Tak co, píchneš mi s tím?"

„Jasně. Na stejným místě?"

Kývla a vypadala, že se jí ulevilo. „Jsi nejlepší, Callume."

Mávl jsem na ni a sledoval, jak mizí v davu. Právě jsem se chtěl vrátit na kolej, když mě něco — nebo spíš někdo — zaujalo.

U vchodu do kampusu postávala známá postava. Srdce mi vynechalo úder, dokud jsem si neuvědomil, kdo to je. „Iris?"

Otočila se, na tváři široký úsměv. „Ahoj, bráško."

Než jsem se nadál, sevřel jsem ji do medvědího objetí, zvedl ji ze země a zatočil s ní. Smála se, ruce kolem mých ramen. „Bože, tak jsi mi chyběla,“ řekl jsem a postavil ji na zem.

Usmála se na mě. „Ty mně taky. Už je to doba."

Odstoupil jsem a prohlížel si ji. Vyrostla, ale nejvýraznější změnou byly zeleně obarvené kořínky vlasů. „Ty jsi šla do zelena?" Nadzvedl jsem obočí a u srdce mě zahřálo. Věděl jsem, že táta by to nenáviděl.

Ušklíbla se. „Chtěla jsem být jako ty, brácha."

Zasmál jsem se. „Špatnej nápad."

Nahodila ten svůj úšklebek, který jsem neviděl celé měsíce. Lehce mě bouchla do ramene. „Nevypadáš úplně nejhůř, jsem ráda, že tvoje ego je pořád stejně velký jako dřív."

Zasmál jsem se a strčil do ní taky. Chichotala se, ale o chvíli později jí úsměv z tváře zmizel a výraz jí zvážněl. „Musíme si promluvit."

Sevřel se mi žaludek. Iris se mnou nebývala skleslá, když už jsme si na sebe našli čas. „O čem?"

„O mámě."

Tělo mi při tom slově ztuhlo. Stalo se jí něco? Možná k ní stále cítím trochu zášti, ale ta vyprchá pokaždé, když mi Iris vypráví, jak se kvůli mně na tátu vždycky zlobila. Miloval jsem tu ženu víc než život sám. „Co je s mámou?"

Iris se odmlčela, sklopila zrak a pak se mi podívala do očí. „Je nemocná, Callume. Třetí stadium rakoviny. Už začala s chemoterapií."

Svět se na vteřinu zatočil. Všechno se rozmazalo, tvary a barvy se slévaly do obrazu tak rušivého, až mě rozbolela hlava. Rakovina? Přejel jsem si rukou po tváři a snažil se znovu soustředit. Hruď se mi sevřela, jak jsem se snažil pobrat slova, která následovala po tak zdrcující zprávě. „Cože?"

Kousla se do rtu, teď mluvila tišeji, hlas měla přiškrcený. „Je to zlý, ale zachytili to dost včas na to, aby byla naděje."

Těžce jsem polkl a prohrábl si vlasy. „Proč mi to nikdo neřekl?"

Ztichla a v hrdle se mi ozval nával vzteku. „Vždyť víš proč,“ řekla Iris jemně.

Věděl jsem to, samozřejmě. Otec by nechtěl, abych to věděl. Hluboce jsem se nadechl a snažil se uklidnit. „A táta?"

Irisin výraz posmutněl. „Je to... no, je to pořád táta. A dělá něco, co se ti fakt nebude líbit."

Zíral jsem na ni, v žaludku těžký balvan obav. Co ještě ten chlap může udělat? „Co zase?"

„Dává tvůj svěřenský fond na charitu."

Nastalo mezi námi těžké ticho, Iris na mě zírala a mnutí si ruce. Žaludek se mi sevřel, pod kůží mi bublal vztek. „Takhle ta dohoda sakra nezněla, Iris. Mám na ty peníze nárok, až dostuduju. Podle zákona."

Kývla. „Já vím. A on to ví taky. Ale dělá to i tak. Mně je taky nedá, protože ví, že bych je prostě dala tobě."

Zatnul jsem zuby, pěsti se mi sevřely. Poslední dva roky jsem dřel, jen abych zaplatil školné, bral jsem si studentské půjčky, protože jsem věděl, že mám na své jméno svěřenský fond. A teď, když jsem tak blízko cíli, mi ho otec bere. Bude mi trvat roky, než ty půjčky splatím bez toho posranýho fondu.

Iris se nepokojně pohnula. „Vím, že je to moc, a ani bych se neměla ptát, ale... dává ti šanci. Kvůli mámě."

Prudce jsem vydechl. „Iris—"

„Kdybys jen—"

„Ať jde do prdele,“ skočil jsem jí do řeči suchým hlasem. „Prostě ať jde do prdele."

Ramena jí poklesla a my tam chvíli stáli v tichu. Po chvíli ke mně natáhla ruku a stiskla mi paži. „Omlouvám se, musela jsem to zkusit."

Dokázal jsem ze sebe vymáčknout jen malý, unavený úsměv. Nezlobil jsem se na ni. „Já vím."

Povzdychla si. „Pojď. Půjdeme na kafe nebo tak něco, než odjedu."

Kývl jsem a následoval ji do nejbližší kavárny. V hlavě jsem měl bouři emocí, ale pro tuhle chvíli jsem měl svou sestru. A na okamžik, na letmý, krásný okamžik, to stačilo.