Rhettův pohled

Budík zazvonil přesně v 5:00 ráno. Vypnul jsem ho a s tichým zaklením se přetočil na záda. Tělo mi úpělo bolestí po včerejším tréninku, ale nebylo na co si stěžovat. Fotbal se na slabost neptal a mně na fotbalu záleželo, takže mi na slabosti taky nezáleželo.

Odkopal jsem prostěradlo, posadil se, protáhl si paže a otřel si obličej. V pokoji byla tma, ale právě tolik světla, abych viděl na Callumovu stranu. Totální chaos — paličky, oblečení a cigarety se válely po zemi.

Zatímco on tvrdě spal, záda odhalená v tlumeném světle odrážela všechna jeho tetování. Ale nevěnoval jsem mu víc než letmý pohled. Callum byl ten poslední člověk, se kterým bych se kdy chtěl stýkat, a měl jsem lepší věci na starosti než svého nového spolubydlícího.

Vstal jsem, navlékl si kompresní prádlo a zašněroval kopačky. Tašku jsem měl sbalenou už od večera — zvyk. Dril začínal v šest a být pozadu byť jen o vteřinu nepřipadalo v úvahu. Aspoň ne pro mě.

Vykradl jsem se z pokoje, vyšel do chladného ranního vzduchu a rozběhl se k hřišti. Dech se mi srážel v obláčky, jak jsem nutil tělo k vyššímu výkonu a snažil se přehlušit frustraci, která ve mně vřela. Škola. Táta. Dokonce i Callum. Všechno se na mě sypalo, ale fotbal byl to jediné, co dávalo smysl. Jediná věc, která mi připadala správná.

Trénink byl neúprosný, přesně tak, jak jsem to měl rád. Sprinty. Vytrvalostní trénink. Posilovna. Celé tělo mě bolelo, každý sval, ale nepolevoval jsem. Pot mi kapal z čela, ale nezastavil jsem se. Zastavit se nebylo dovoleno. Pokud jsem měl být nejlepší, musel jsem dřít víc než všichni ostatní.

Když trénink skončil, byl jsem v předklonu, ruce na kolenou a lapal po dechu, když na mě trenér houkl.

„Rhette, na slovíčko."

Narovnal jsem se, tričkem si otřel pot z obličeje a rozběhl se za ním. Jakmile jsem uviděl jeho výraz, sevřel se mi žaludek. Tohle se mi nebude líbit.

„Hele, kluku,“ začal trenér a masíroval si šíji, což mou úzkost jen prohloubilo. Tohle se mi fakt nebude líbit. „Musíme probrat tvůj prospěch."

Prudce jsem vydechl, už jsem tušil, kam to směřuje. Opravdu jsem doufal, že to prostě nechá plavat vzhledem k tomu, jak mi to šlo na hřišti.

„Minulej rok jsi neměl ani jedno vyznamenání. Sakra, Rhette, některý předměty jsi dal jen tak tak. Tohle není fotbal — tohle je tvůj život. Jestli tenhle semestr nezlepšíš známky, nezbyde mi než tě nechat sedět."

„Trenére—"

„Myslím to vážně. Žádný diskuse. A věř mi, že mě to bolí, protože jsi jeden z nejlepších, co v týmu mám, takže tě nechat na střídačce nás bude stát krev. Ale myslím to vážně, buď si dáš známky do kupy, nebo v týmu končíš."

Těžce jsem polkl. Fotbal byl můj život. Představa, že sedím na střídačce, mě naplňovala hrůzou a svírala mi hrdlo. A co bych řekl otci? Na to jsem nemohl ani pomyslet. „Rozumím, trenére. Zlepším se."

Trenér stroze přikývl, ale tvář mu trochu povolila. „Doufám v to, kluku. Máš v sobě něco výjimečnýho, ale talent nic neznamená, když ho prohýříš."

Z tréninku jsem odcházel se zaťatými rameny, připravoval se na to, co přijde, a přesto doufal, že to nepřijde. Můj otec, který mě vždycky sledoval, už čekal. A jakmile jsem opustil hřiště, zaútočil.

„Rhette!" Jeho tón byl břeskný a zasáhl mou křehkou sebekontrolu. Všechno se každou minutou zhoršovalo. Otočil jsem se a věděl jsem, že mě to nemine.

„Tobě to přijde zábavný? Myslíš, že je to nějakej vtip? Máš vůbec tušení, o co tady jde?"

Cože? Já se nesmál. Možná mě vyhodí z týmu, samozřejmě mi nic nepřipadalo vtipné. „Tati, já—"

„Ne! Poslouchej mě." Udělal krok blíž, jeho mohutná postava se nade mnou tyčila. Vždycky takový byl, jeho přítomnost působila tak velkolepě. „Dej to do pořádku, a to hned. Nenechám svýho syna — mý dědictví — marnit budoucnost na nějakejch podřadnejch předmětech."

Zatnul jsem zuby. Někdy se choval, jako bych si na tom hřišti jen hrál, jako by nevěděl, že to chci já, dokonce víc než on. „Řekl jsem, že to dám do pořádku."

„To doufám. Protože jestli ne, končíš. Nebudeš jen na střídačce — vypadneš z kola ven. Rozumíš mi?"

Stupidně jsem přikývl. Můj otec neuznával druhé šance. Můj otec neuznával selhání. A kdybych selhal, věděl jsem, co by následovalo. Je šílené na to pomyslet, ale možná bych nebyl jen mimo draft NFL, ale možná i z jeho domu.

V hlavě jsem měl zmatek, když jsem se šoural na hodinu. Byl jsem tak vyčerpaný, tělo jsem měl jako přejeté parním válcem, ale nutil jsem se soustředit. Tohle jsem nemohl podělat. Nebo jsem se o to aspoň snažil.

Po hodině jsem si promluvil s profesorkou Rhodesovou, u které jsem minulý semestr propadl. Byla to jedna z mála lidí, kterým na mně skutečně záleželo i mimo fotbal.

„Rhette,“ řekla a opřela se o hranu stolu. „Nerad vidím, že se ti tak nedaří. Když jsi začínal, byl jsi tak dobrý student. Co se stalo?"

Tiše jsem zamručel a prohrábl si vlhké vlasy. „Nevím, paní profesorko. Mám toho plnou hlavu. Fotbal, táta, všechno. Je toho prostě trochu moc."

Chvíli si mě prohlížela, než souhlasila. „Myslím, že potřebuješ doučování."

„Potřebuju ho jako sůl."

Pousmála se a přikývla. „Mám tu pár studentů, kteří by ti mohli pomoct. Podívám se." Procházela své složky a polohlasem četla jména. „Většina z nich už někoho má. Všichni mají tenhle semestr napilno. Příprava na zkoušky, mimoškolní aktivity a tak dále."

Sesunul jsem se na židli, už jsem cítil nastupující frustraci. Klasika. Chci se učit a není nikdo, kdo by mě učil.

Pak se zarazila, hlavu nakloněnou, a dívala se do počítače. „No, je tu ještě — ne."

Trochu jsem se narovnal. „Ano?"

„Nechtěla jsem ho víc zatěžovat. Už má čtyři studenty, ale je skvělý. A myslím, že byste si sedli."

Teď už jsem byl skoro nalepený na jejím stole. „Kdo?"

Usmála se a pro sebe přikývla. „Víte co, zeptám se ho."

Nevěděl jsem, kdo je ten „on“, ale jestli mi mohl zlepšit známky, tak mi to bylo fuk. „Neboj se, Rhette. Seženu ho pro tebe. Tentokrát to uděláš."

Úlevně jsem vydechl. „Díky, paní profesorko. Fakt vám dlužím."

Kývla a vytáhla mobil. „Je to jeden z našich nejlepších studentů. Nikdy nepokazil žádný test, ve škole je vždycky vzorný. Jestli tě někdo dokáže vrátit na správnou cestu, tak je to Callum Thorne."

Automaticky ze mě vypadlo: „Cože?"

Seděl jsem tam s otevřenou pusou, zatímco jsem se snažil pobrat, co právě řekla. Callum. Posranej. Thorne? Ví ten kluk vůbec, jak se píše tužka? Umí ji vůbec používat? Co to má sakra bejt?

Ale očividně uměl. A ze všech lidí na týhle zkurvený škole mě měl učit právě on.

Samozřejmě, že to prostě musel být on.